27 Cdo 1236/2024-100
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. Jaroslava Výborného, MBA, bytem v Jesenici, Za Rybníkem 560, PSČ
252 42, zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, proti žalované České exportní bance, a. s., se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 701/34, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby
63078333, o zaplacení 1.470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 64 Cm 42/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 169/2023-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 169/2023-80,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 64 Cm
42/2023-58, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 9. 9. 2022 se
žalobce jako bývalý předseda představenstva žalované po ní domáhá zaplacení
1.470.000 Kč s příslušenstvím jako protiplnění z konkurenční doložky sjednané
ve smlouvě o výkonu funkce.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2023, č. j. Ncp
935/2022-19, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni
věcně příslušné krajské soudy (první výrok), a po právní moci tohoto rozhodnutí
věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (druhý výrok).
b) Řízení před soudem prvního stupně
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 64 Cm
42/2023-58, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce byl 2. 7. 2020 valnou hromadou žalované (opětovně) zvolen
členem představenstva žalované a následně jej představenstvo zvolilo svým
předsedou.
2) Dne 30. 6. 2020 žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o výkonu funkce.
V článku 5 smlouvy o výkonu funkce byla sjednána konkurenční doložka, kterou se
žalobce zavázal, že po dobu 6 měsíců ode dne zániku jeho funkce člena
představenstva nebude vykonávat výdělečnou činnost, která bude shodná s
předmětem činnosti žalované, a to ani jako člen statutárního orgánu, ani jako
zaměstnanec, v instituci vykonávající činnost na území České republiky na
základě bankovní licence podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a nebude
vykonávat ani jinou činnost, která má vůči žalované soutěžní povahu. Za plnění
tohoto závazku měla žalobci náležet náhrada ve výši jedné poloviny maximální
celkové roční odměny připadající na kalendářní rok, v němž došlo k zániku
funkce. Tato náhrada měla být vyplácena na účet žalobce v šesti rovnoměrných
měsíčních splátkách s tím, že první splátka bude provedena v prvním měsíci
následujícím po měsíci, v němž počalo běžet období trvání závazku. Součástí
konkurenční doložky bylo rovněž ujednání, podle něhož od uplatnění konkurenční
doložky mohla žalovaná rozhodnutím jejího statutárního orgánu „upustit“, s
účinností od doručení písemného sdělení o neuplatnění konkurenční doložky
žalobci, a to nejpozději v den účinnosti zániku jeho funkce (dále jen
„konkurenční doložka“).
3) Žalobce 3. 11. 2021 odstoupil z funkce člena představenstva žalované
s tím, že požádal o ukončení funkce k 28. 2. 2022. Představenstvo žalované
zánik funkce žalobce k 28. 2. 2022 schválilo a tímto dnem jeho funkce zanikla.
4) Dne 25. 2. 2022 byla žalobci doručena pozvánka na zasedání
představenstva žalované konané 28. 2. 2022, s tím, že představenstvo mělo
projednat návrh na rozhodnutí o odstoupení od dohody o konkurenční doložce.
5) Zasedání představenstva se konalo 28. 2. 2022 od 8:30 hod. do 8:45
hod. Žalobce se ze zdravotních důvodů omluvil. Představenstvo žalované rozhodlo
o odstoupení od konkurenční doložky.
6) Odstoupení od konkurenční doložky bylo dne 28. 2. 2022 doručeno
žalobci na adresy Za Rybníkem 560, 252 42 Jesenice, a Sýkorová 450, 252 42
Jesenice, a to vhozením do jeho poštovních schránek.
5. Na takto ustaveném skutkovém základě se soud prvního stupně nejprve
zabýval tím, zda odstoupení od konkurenční doložky bylo žalobci řádně doručeno.
Vyšel přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů (kterým je i odstoupení od konkurenční
doložky) nastává jejich dodáním do sféry dispozice adresáta (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). I
v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“ nebo „občanský zákoník“), účinné od 1. 1. 2014, podle soudu prvního
stupně platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí
projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018.
6. Soud proto uzavřel, že odstoupení od konkurenční doložky nabylo vůči
žalobci právních účinků dne 28. 2. 2022, kdy mu bylo vhozeno do jeho poštovní
schránky. Odstoupení od konkurenční doložky tudíž bylo „platné a účinné“.
7. Současně se soud neztotožnil s argumentací žalobce, který odkazoval
na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, a
tvrdil, že odstoupení od konkurenční doložky bylo neplatné. Soud závěry
citovaného nálezu neaplikoval, neboť vycházejí ze zásady ochrany zaměstnance
jakožto slabší smluvní strany. V projednávané věci však mezi žalobcem a
žalovanou neexistoval pracovní poměr a žalobce ve vztahu k žalované nebyl
slabší smluvní stranou.
8. Jelikož si žalobce a žalovaná sjednali možnost odstoupit od
konkurenční doložky i poslední den výkonu funkce (a to i bez udání důvodu),
nelze jednání žalované považovat za rozporné s dobrými mravy či s principem
rozumného očekávání.
c) Odvolací řízení
9. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
„zcela se ztotožnil s právně správným odůvodněním“.
11. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud se domníval, že
závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19 nelze v projednávané věci
použít, neboť vztah mezi žalovanou a žalobcem není vztahem pracovněprávním.
Namítá-li žalobce, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo v poslední den
výkonu jeho funkce, pak obecně nelze v uplatnění práva v řádné lhůtě spatřovat
porušení smlouvy, zákona anebo dobrých mravů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, zda se i na konkurenční doložku sjednanou ve smlouvě o výkonu funkce
použijí ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech a zda se při
odstoupení od ní použijí závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 1889/19, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla
vyřešena.
13. Podle dovolatele co do uplatnění konkurenční doložky není rozdíl
mezi postavením člena představenstva akciové společnosti vykonávajícího funkci
na základě smlouvy o výkonu funkce a vrcholového manažera téže společnosti
zaměstnaného na základě pracovní smlouvy. Dovolatel proto nevidí důvod, proč by
se základní principy odstoupení od konkurenční doložky, které Ústavní soud
formuloval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19, neměly uplatnit i ve vztahu mezi
společností a členem jejího statutárního orgánu.
14. Podle názoru dovolatele byl postup žalované, která dovolateli
zaslala pozvánku na zasedání představenstva v pátek 25. 2. 2022 v 19:52 hod.
(zasedání představenstva se mělo konat 28. 2. 2022), „zjevně účelový“.
Dovolatel oznámil své rozhodnutí odstoupit z představenstva žalované již v
listopadu 2021 a žalovaná neměla žádný spravedlivý důvod, proč s rozhodnutím o
odstoupení od konkurenční doložky otálet.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud správně
posoudil její odstoupení od konkurenční doložky jako souladné se smlouvou o
výkonu funkce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě
zamítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení jím otevřené
otázky odstoupení od konkurenční doložky sjednané mezi akciovou společností a
členem jejího voleného orgánu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
18. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
b) K odstoupení od konkurenční doložky v kontextu zneužití práva
19. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci
principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu
existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu
nepřijatelný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sb. rozh. obč., který
obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16)].
2) Za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které
nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu,
resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno,
ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na
jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž
výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo
poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je
výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm
citovanou judikaturu).
20. Dovolatel v průběhu řízení opakovaně poukazoval na závěry nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19, ke kterým soudy obou stupňů odmítly
přihlédnout s tím, že tyto závěry byly formulovány pro pracovněprávní vztahy.
21. Ačkoliv se v nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19 problematikou
jednostranného odstoupení od konkurenční doložky Ústavní soud zabýval vskutku
na poli pracovního práva, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že zneužití práva
odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace (akciová
společnost) vůči členu jejího voleného orgánu (předsedovi představenstva);
skutečnost, že vůči ní nemá postavení slabší smluvní strany, není v tomto
ohledu právně významná.
22. V citovaném nálezu pak Ústavní soud mimo jiné poskytl
(demonstrativní) výčet okolností, které by soudy měly v řízení zkoumat, aby
zjistily, zda odstoupení od konkurenční doložky nebylo zneužitím práva. Těmito
okolnostmi jsou:
1) doba, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,
2) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před
skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl
učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení
před soudem),
3) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu,
důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí,
nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být
schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
4) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí
zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost
konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z
konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto
požadavkům nevyhovovalo), nebo
5) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo
zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit
povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo
mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní
uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).
23. Byť byly formulovány (a Nejvyšším soudem přejaty do rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31
Cdo 2955/2023, uveřejněného pod číslem 82/2024 Sb. rozh. obč.) pro poměry
konkurenční doložky v pracovněprávních vztazích, lze uvedené okolnosti
zohlednit i při posuzování odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve
smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.
24. Komentářová literatura pak dovozuje (a Nejvyšší soud se s tímto
názorem ztotožňuje), že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo
ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější
nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití,
vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně
nasvědčují (PIPKOVÁ, Petra Joanna. § 8 [Zneužití práva]. In: PETROV, Jan,
VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3.
aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 28.). V případě uplatnění
nároku ze zákonného předkupního práva ostatně k obdobnému závěru dospěl i
Nejvyšší soud (viz rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
25. V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec
nezabývaly tím, že žalovaná právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala
až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit (28. 2. 2022), přestože o
odstoupení dovolatele z funkce člena představenstva věděla delší dobu
(minimálně od 3. 11. 2021), a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční
doložky dovolatele předem nijak nevyrozuměla.
26. Soudy se naopak spokojily s prostým konstatováním, že dovolatel a
žalovaná si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a žalovaná
odstoupení učinila ve sjednané lhůtě. Toto zjištění však není pro úvahu o tom,
zda žalovaná zneužila svého práva odstoupit od konkurenční doložky, nikterak
významné. Je tomu tak proto, že existence práva je nutným předpokladem k tomu,
aby vůbec mohlo dojít k jeho zneužití. Jinak řečeno, skutečnost, že žalovaná
mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce dovolatele,
ničeho nevypovídá o tom, zda žalovaná právo odstoupit nezneužila.
27. Neposuzoval-li odvolací soud, zda jednání žalované nebylo zjevným
zneužitím práva sledujícím záměr vyhnout se placení protiplnění z konkurenční
doložky, které nadto ve výsledku poškodilo dovolatele tím, že mu významně
snížilo šanci najít si v přiměřeném časovém období novou (ať už pracovní nebo
korporátní) pozici v sektoru odpovídajícím jeho profesi (bankovnictví), a
fakticky tak byl dovolatel nucen konkurenční doložku plnit, aniž by obdržel
sjednané protiplnění (ačkoli žalobce tyto skutečnosti tvrdil), je jeho právní
posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
c) Shrnutí rozhodnutí
28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), napadený
rozsudek odvolacího zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu