26 Cdo 3716/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve
věci žalobce T. H., bytem v P., zastoupeného Mgr. Eliškou Flídrovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované M. H., bytem v P.,
zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Prosecká
412/74, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 48/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 53 Co 107/2018-62, t a k t
o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Heleny Havránkové, advokátky se sídlem v Praze
9, Prosecká 412/74, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 3. května 2018, č. j. 53 Co 107/2018-62, změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 20. října 2017, č. j.
4 C 48/2017-38, ve výrocích I. a II. tak, že zamítl žalobu na určení
neoprávněnosti výpovědi žalované ze dne 14. listopadu 2016 z nájmu žalobce k
tam označenému bytu (dále jen „Výpověď“); současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4074/2009
odvolací soud dovodil, že Výpověď se dostala do dispoziční sféry žalobce 16.
listopadu 2016, kdy byla zásilka obsahující Výpověď uložena na poště, a bylo
pouze jeho věcí, že si ji převzal až 30. listopadu 2016. Odvíjí-li se za této
situace běh dvouměsíční lhůty podle § 2290 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) od 16.
listopadu 2016 (nikoli až od 30. listopadu 2016), pak žalobce podal žalobu po
marném uplynutí této lhůty, podal-li ji až 27. ledna 2017.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k
němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila) není z
posléze uvedených příčin přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“).
Právní otázku, zda s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu měl dovolatel
objektivní příležitost seznámit se s Výpovědí již v den vhození oznámení o
uložení poštovní zásilky obsahující Výpověď do jeho poštovní schránky (v daném
případě 16. listopadu 2016), tj. dříve než v den, kdy si ji skutečně převzal (v
daném případě 30. listopadu 2016), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se (ani přes uplatněné
dovolací námitky) odchýlit.
V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 Nejvyšší soud v řadě svých
rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů
(jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) předpokládá, že
projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. dostane se do sféry jeho
dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho
dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápala nejen samotné
převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy
doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či
jeho poštovní schránky, popřípadě vhozením oznámení do poštovní schránky o
uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní
příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom nebylo nezbytné, aby se
adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačovalo, že měl
objektivní příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16.
března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod č. C 3314 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 15.
ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší
soud přihlásil také v rozhodnutích z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo
238/2008, z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a z 8. června 2011, sp.
zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro
výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než
pro ostatní adresné jednostranné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se
tomu, aby se uvedený výklad vztahoval i na ni. S předestřenými právními názory
se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. ledna
2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného
jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a ustanovení §
2290 o. z. přiznává nájemci obdobné právo jako dřívější ustanovení § 711 odst.
3 obč. zák., přičemž odlišný způsob vymezení lhůty (nyní dvouměsíční, oproti
dřívější šedesátidenní) na tom nemůže nic změnit. Neexistuje tudíž jediný
rozumný důvod, pro který by citovaná judikatura nebyla využitelná i za současné
právní úpravy.
Vyšel-li odvolací soud z názoru, že Výpověď byla dovolateli doručena, tj.
dostala se do jeho dispoziční sféry, již 16. listopadu 2016 (proto, že na
základě oznámení pošty z téhož dne nabyl objektivně možnost vyzvednout si na
poště zásilku obsahující Výpověď a seznámit se s jejím obsahem), a v důsledku
toho lze žalobu podanou u soudu 27. ledna 2017 pokládat za opožděně podanou,
neodchýlil se od citované judikatury, a to i s přihlédnutím k tomu, že
dovolatel již při jednání soudu prvního stupně dne 26. května 2017 sám uvedl,
že od ledna 2014 má zřízenou službu, v rámci níž mu Česká pošta zprávou na
mobilní telefon oznamuje, že je mu doručována poštovní zásilka. I s
přihlédnutím k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní
soudní praxe. Musel-li totiž dovolatel o sporné poštovní zásilce vědět již 16.
listopadu 2016, je – z hlediska počátku běhu lhůty podle § 2290 o. z. – právně
bezvýznamné, že si ji vyzvedl až 30. listopadu 2016. Pro úplnost zbývá dodat,
že v dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud rozhodoval ve prospěch
adresátů hmotněprávních úkonů v diametrálně odlišných skutkových situacích,
zejména pak v případech, kdy jim v převzetí zásilky bránila závažná okolnost
(kupř. vážná nemoc či dlouhodobý pobyt v zahraničí).
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek
odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu, tedy v obou jeho výrocích“, tj. jakoby
i jeho nákladový výrok. Podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. však dovolání podle
§ 237 o.s.ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení.
Jestliže se napadené rozhodnutí nevykonává (jako je tomu u rozsudků o určení
právního vztahu nebo práva, natož zamítavých), je pojmově vyloučeno rozhodovat
o odkladu vykonatelnosti.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu