USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v
právní věci žalobce L. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, proti
žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7,
Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, o zaplacení 500 808 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 29/2020,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května
2022, č. j. 16 Co 59/2022-127, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě,
Jurečkova č. 643/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022,
č. j. 16 Co 59/2022-127, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak), podle které princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním
zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží
na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz
zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady
poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích
vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k
tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který
sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem
konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na
závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které
nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 126/2000, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o
výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel
tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva
skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v
krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem
poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, který byl uveřejněn v časopise Soudní
judikatura pod publikačním číslem 57/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 6. 2017, sp. zn.
22 Cdo 1663/2017; z recentních rozhodnutí potom
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021). Jestliže podle skutkového závěru odvolacího soudu žalobce byl ochoten pro
žalovanou pracovat (nedal najevo, že „již není ochoten dále pro žalovanou
pracovat“), lze souhlasit se závěrem, že „za dané situace bylo na žalované, aby
se se žalobcem dohodla na dalším pracovním zařazení nebo s ním skončila
pracovní poměr. Pokud tak žalovaná neučinila, nelze v pasivním postoji žalobce
spatřovat zneužití výkonu práva.“ Výkon výdělečné (podnikatelské) činnosti bez
souhlasu zaměstnavatele v rozporu s § 304 zák. práce je porušením pracovní
povinnosti zaměstnance, které je důvodem pro rozvázání pracovního poměru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 74/2021, a ze
dne 12. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3980/2016); nepostupovala-li tak žalovaná,
nemůže svojí nečinnost „dohánět“ prostřednictvím § 8 o. z. Namítá-li žalovaná dále, že „není pravdou, že by žalovaná postupovala liknavě a
neplnila pod dobu 9 let svou nabídkovou povinnost“, že „neposkytnutím
součinnosti žalobce došlo ke zmaření doručení výpovědi a výpověď je tak třeba
považovat za řádně doručenou“, že „žalobce u žalované pracovat nechtěl a tímto
svým postojem se nijak netajil, a naopak ho dával před jinými zaměstnanci
zřetelně najevo,“ pak správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.