21 Cdo 338/2020-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Mojmírem Putnou v
právní věci žalobce I. J., narozeného XY, bytem v XY, proti žalované S. se
sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v
Laškově, Dvorek č. 16, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 173/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2019, č. j.
16 Co 69/2019-143, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 21 Cdo 338/2020-168 se ve
výroku II. opravuje tak, že namísto nesprávně uvedeného „15 514 Kč“ se správně
uvádí „29 514 Kč“.
Rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 21 Cdo 338/2020-168, Nejvyšší soud rozhodl
tak, že:
„I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2019, č. j. 16 Co
69/2019-143 se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2019, č. j. 11 C 173/2018-110 se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a
dovolacího řízení 15 514 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k
rukám Mgr. Marka Svojanovského, advokáta se sídlem v Laškově, Dvorek č. 16.“
Po vyhlášení a doručení tohoto rozsudku zástupce žalované upozornil na „zjevnou
nesprávnost“ při stanovení výše nákladů dovolacího řízení, kdy Nejvyšší soud
měl opomenout připočíst zaplacený soudní poplatek ve výši 14 000 Kč a navrhl
vydání opravného usnesení. Zároveň přiložil doklad o úhradě soudního poplatku z
dovolání ve výši 14 000 Kč. Podle ustanovení § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), předseda senátu opraví v
rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést
opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí
účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost
rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Přestože judikatura Nejvyššího soudu je v těchto případech poměrně zdrženlivá k
možnosti vydání opravného usnesení (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2822/2018), lze v tomto skutkově
specifickém případě k nápravě formou opravného usnesení přistoupit. Podmínkou opravy rozsudku jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a
okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž
účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a jež jsou pro každého
snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby
obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku
s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu z 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem
37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, číslo 8, ročník 2000, pod číslem 89). Z odůvodnění opravovaného rozsudku (str. 10, poslední odstavec) vyplývá, že
dovolací soud přiznal (hodlal přiznat) úspěšné žalované (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) veškeré náklady, potřebné k uplatnění jejích práv, že neshledal žádný důvod
k jejich restrikci (např. z důvodu moderace podle ustanovení § 150 o. s. ř.,
nebo, že by dovodil neúčelnost některých výdajů), a tedy, že by nepřiznání
zaplaceného soudního poplatku z dovolání jako nákladu řízení bylo důsledkem
nesprávné aplikace právního předpisu, což by samozřejmě opravu rozhodnutí
formou unesení podle ustanovení §164 o. s. ř. vylučovalo.
Lze proto dovodit, že
v tomto případě je opomenutí úhrady soudního poplatku důsledkem selhání při
mechanické činnosti (kontrole spisu); jde tedy o jinou zjevnou nesprávnost,
napravitelnou formou opravy. Dovolací soud proto k již vypočteným nákladům řízení ve výši 12 814 Kč
připočetl daň z přidané hodnoty 21% (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) a částku 14 000 Kč
(prokázaná úhrada soudního poplatku z dovolání); celková výše nákladů řízení
tak správně činí 29 514 Kč. Nejvyšší soud proto opravil rozsudek ze dne 18. 5. 2020, č. j. 21 Cdo
338/2020-168, tak, jak je ve výroku uvedeno (§ 164 o. s. ř., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněné pod
číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu
2017 tím, že oproti dosavadní praxi, kdy žalobce byl
vždy zařazen na výuku anglického jazyka, byly žalobci k výuce určeny v rozsahu
0,45 zcela jiné předměty, žalovaná postihovala žalobce proto, že se zákonným
způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovně právních vztahů, tedy že
třikrát uspěl s žalobou na neplatnost výpovědi z pracovního poměru…“. Odvolací
soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud interpretoval
rozhodující část ústavního nálezu (myšleno nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15) tak, že žalovaná žalobci v rámci rozvrhu práce
měla určit výuku anglického jazyka do úvazku 0,95, ale že z obsahu je zřejmé,
že požadavek bude splněn, pokud bude v rozsahu poloviny určeného úvazku. Podle
názoru odvolacího soudu z této rozhodující pasáže takovýto závěr nevyplývá,
stejně tak nelze souhlasit se závěrem, že žalovaná, pokud jde o určení
kvalitativního rozsahu úvazku, akceptovala návrh žalobce, který uvedl v e-mailu
ze dne 6. 9. 2017, neboť žalovaná akceptovala pouze návrh na přidělení 0,5
úvazku anglického jazyka, ovšem neakceptovala již další součást tohoto
navrženého řešení. Podle odvolacího soudu tak „nadále ze zjištěného skutkového
stavu nevyplývá, že by potřeba nesourodé skladby žalobcem vyučovaných předmětů
měla ve svém důsledku jiný důvod, než že na místo žalobce byla přijata M.“, a
proto je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu,
popř., která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to
otázky „zda žalovaná mohla žalobci přidělit rozvrh hodin tak, že úvazek 0,5
odpovídal výuce anglického jazyka a zbytek úvazku doplnila jinými předměty
podle svých potřeb“. Poukázala na to, že opřel-li odvolací soud vyhovění žaloby
o závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15,
pak ovšem z nálezu nevyplývá, že by žalovaná musela žalobci přidělovat v
rozsahu celého úvazku anglický jazyk, naopak postačuje, pokud výuka bude dána
do úvazku 0,5. Protože žalovaná nechtěla být osočena žalobcem z šikany, nechala
sama na žalobci, aby sdělil, jaké předměty je ochoten vyučovat, což se také
stalo a když žalobce viděl, že žalovaná jeho návrh akceptovala, přišel s novou
„nesmyslnou podmínkou“ v podobě ochrany proti „zvůli žalované“. Odeslala-li
tedy žalovaná dne 15. 11. 2017 žalobci výzvu k nástupu do práce a přidělila mu
týdně 10 hodin anglického jazyka a ve zbývajícím rozsahu výuku dalších pro ni
potřebných předmětů, učinila tak v souladu se zákonem a bylo povinností žalobce
tento rozvrh dodržovat. Jestliže tak neučinil, měl v důsledku toho 152 hodin
neomluvené absence, byl žalovanou opakovaně vyzýván k plnění svých povinností,
a jeho přístup žalované působil problémy se zajištěním náhradní výuky v podobě
přesčasových hodin jiných učitelů, nebylo možné na ní požadovat, aby žalobce
zaměstnávala do konce výpovědní doby. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího
soudu změněn tak, že „se žaloba zamítá“, popř. aby byl tento rozsudek zrušen a
věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Byť žalovaná formuluje stěžejní otázku poněkud „kostrbatě“, je z obsahu
dovolání zřejmé, že podle ní rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení, zda zaměstnavatel udělením
pracovního příkazu (zde rozvrhu hodin přímé pedagogické činnosti učitele
střední školy) postihuje zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhal
svých práv, vyplývajících z pracovněprávních vztahů (konkrétně neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru). Protože jde o otázku, která doposud ve všech
souvislostech nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání
přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které
mu bylo doručeno dne 11. 5. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018 tj. přede dnem, než nabyl účinnosti
zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen
„zák. práce“) a (podpůrně – srov. ustanovení § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 346b odst. 4 zák. práce zaměstnavatel nesmí zaměstnance
jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným
způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Již v rozsudku ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, Nejvyšší soud
vyslovil závěr, že je třeba stále vycházet z toho, že zvláštní zákonná ochrana
postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji
však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji
absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za
cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy
zaměstnavatele. V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017, Nejvyšší soud
připomněl, že princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním
zásadám soukromého práva, které - s ohledem na subsidiární použití občanského
zákoníku - platí rovněž v pracovněprávních vztazích. Jejich obsah není nikde
přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy
spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů
korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard
chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát
ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu
subjektivních práv.
Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak
jenž je - zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů - vzhledem k okolnostem
konkrétního případu nepřijatelný. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je
třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické
tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem
základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný podle č. 16 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem
obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97,
uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998,
který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti; Nejvyšší soud dále opakovaně uvedl, že institut
zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. je v zásadě totožný s dříve užívaným
pojmem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák.; proto také judikatura bude v
tomto ohledu nadále použitelná (např. usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Ve
starší judikatuře přitom nebylo pochyb, že rozpor s dobrými mravy lze spatřovat
jak v právním jednání, tak chování faktickém (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2002, usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4577/2008, nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2534/2012). V rozsudku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 815/2013, který byl vydán ve věci
týchž účastníků a který je tedy účastníkům dobře znám, Nejvyšší soud zdůraznil,
že k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží
(kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat
práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu
odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu
práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. V případě pedagogických pracovníků je třeba, aby tento pokyn (přidělení
práce) byl natolik konkrétní, aby ve vztahu k přímé pedagogické činnosti bylo
jednoznačně určeno, který pedagog bude vyučovat které konkrétní vyučovací
předměty (tzv. rozvrh pracovních hodin přímé pedagogické činnosti).
Nelze pochybovat o tom, že oprávnění zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy je minimálně konkretizací jedné ze základních
zásad pracovněprávních vztahů, a to zásady řádného výkonu práce zaměstnance v
souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. ustanovení § 1a písm. d) zák. práce]; toto oprávnění odráží zájem zaměstnavatele na co nejefektivnějším
využití lidských (a jiných) zdrojů tak, aby byl co nejlépe naplněn účel, ke
kterému byl zřízen, v tomto případě jde tak o naplnění cílů a zásad vyjádřených
v ustanovení § 2 a § 57 a násl. zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Oproti tomu zákaz postihu zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhal
svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, je nepochybně konkretizací
jiné základní zásady pracovněprávních vztahů, a to zvýšené (zvláštní) zákonné
ochrany postavení zaměstnance [srov. ustanovení § 1a písm. a) zák. práce] a
jeho oprávnění domáhat se právní ochrany proti zaměstnavateli bez „obavy z
postihu“ (srov. ustanovení § 12 o. z.). Rozpoznání toho, zda zaměstnavatel sledoval určitým (právním) jednáním
postihnout či znevýhodnit zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhal
svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, anebo zda zaměstnavatel
sledoval svůj oprávněný zájem, je mnohdy velmi subtilní záležitostí, a to již
prostě proto, že skutečný důvod (motiv) zůstává skryt („v hlavě jednajícího“),
a je třeba na něj usuzovat z (pokud možno) všech poznatelných vnějších
okolností. Ke správnému posouzení toho, zda zaměstnavatel sledoval určitým (právním)
jednáním postihnout či znevýhodnit zaměstnance proto, že se zákonným způsobem
domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, tak zpravidla
nebude postačovat zjištění, že zaměstnavatel se již vůči tomuto konkrétnímu
zaměstnanci takového jednání dopustil, že se zaměstnanec v minulosti úspěšně
opakovaně nezákonnému jednání zaměstnavatele bránil a lze proto i usoudit, že
„v očích“ zaměstnavatele takový zaměstnanec „nese nálepku“ zaměstnance
„kverulatorního“, ale je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které
konkrétnímu posuzovanému jednání předcházely, zejména tedy k vzájemné
komunikaci, k tomu, že jde často o stav, kdy je situace z obou stran vyhrocená;
nelze přehlédnout, že je spíše v zájmu zaměstnavatele, pokud byl v minulosti za
podobné jednání postižen, se takovému jednání vyhnout a nezavdat důvod k
opakování tohoto pro něj nežádoucího stavu, oproti tomu lze i usoudit, že
vzniklá situace může zaměstnance „lákat“ k různým provokacím, popř. k jejímu
zneužití ve svůj prospěch.
V této věci bylo nepochybně zjištěno, že se žalobce v minulosti vícekrát
úspěšně bránil proti jednání žalované, které bylo následně v soudním řízení
prohlášeno za protiprávní (žalobce byl třikrát úspěšný v řízeních o určení
neplatnosti výpovědí z pracovního poměru), a že žalovaná se v minulosti
dopustila vůči žalobci jednání, které bylo následně kvalifikováno soudy jako
jednání, jímž žalovaná postihovala žalobce za to, že se zákonným způsobem
domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů; jde především o
problematiku neplatnosti v pořadí druhé výpovědi z pracovního poměru ze dne 7. 10. 2011, při jejímž posuzování se stal stěžejním (určujícím) právní názor,
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15
(dále jen „Nález“). Protože je z dalšího zjevné, že právní názory, vyjádřené v
tomto Nálezu se staly stěžejními i pro další rozhodování soudů v dalších
právních věcech účastníků (včetně této), je žádoucí právní názory v Nálezu
publikované vyhodnotit a zejména uvést do kontextu s nyní projednávanou věcí. Je třeba zdůraznit, že Nález vycházel ze skutkových zjištění, odlišných od
nynějších, a to, že poté, co se žalobce úspěšně ubránil důsledkům první
výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010, žalovaná žalobci předložila
bez dalšího rozvrh hodin přímé pedagogické činnosti pro školní rok 2011/2012, a
to v rozsahu „sedmi hodin strojního obrábění, pět hodin tělesné výchovy, dvou
hodin strojních součástí, jedné hodiny strojírenství, čtyř hodin společenské
výchovy a dvou hodin občanské nauky“ (tedy rozvrh, kde jednak absentovaly
hodiny výuky anglického jazyka, který do první výpovědi žalobce v rozsahu
celého úvazku vyučoval, a jednak byly zařazeny předměty, k jejichž výuce neměl
žalobce dostatečnou kvalifikaci), žalobce vyjádřil nesouhlas s takto vystaveným
rozvrhem přímé pedagogické činnosti a výuku odmítl. Za této skutkové situace je
však nutno považovat za ratio decidendi Nálezu závěry, učiněné v bodě 25. Nálezu, ve kterém se uvádí, že „…samy soudy v právě posuzované věci
vyhodnotily, že právní kroky (žalované vůči žalobci) byly účelové a měly toliko
zastřít jediný cíl, kterým bylo přijmout namísto žalobce na výuku anglického
jazyka jinou učitelku. Přesto však tento závěr přesvědčivým způsobem
nezohlednily při posuzování platnosti v pořadí druhé výpovědi z pracovního
poměru dané žalobci. Podle názoru Ústavního soudu přitom i tato druhá výpověď
byla jen účelovým a ve svém důsledku formalistickým krokem. … Z ústavní
stížností napadených rozhodnutí ovšem znovu neplyne, že by potřeba nesourodé
skladby (žalobcem) vyučovaných předmětů měla ve svém důsledku jiný důvod, než
že namísto stěžovatele byla přijata M. …“, nikoliv (obsahově vzato) závěry
uvedené v bodě 21., kde se sice uvádí, že „… správný postup žalované -
reagující na uvedená soudní rozhodnutí - měl být takový, aby žalobce mohl
vyučovat opět anglický jazyk.
To samozřejmě neznamená, že by (žalobce) měl
vyučovat - tedy s respektem budoucích potřeb žalované - vždy výhradně
angličtinu…“, avšak jde spíše o interpretaci závěrů dovolacího soudu uvedených
v jeho předchozím rozhodnutí, než nosné důvody odůvodnění Nálezu. K tomu třeba
podotknout, že Ústavní soud se několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů,
která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost
vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle
převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho
odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS
301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14) a uvedený
přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Na druhé straně
tento názor Ústavního soudu ovlivnil nejenom úvahy soudů při posuzování dalších
sporů mezi účastníky, ale i v konečném důsledku, a to je významné, i jednání
samotných účastníků v souvislosti s úvahami nad dalším postupem poté, co byla
vyslovena neplatnost další (v pořadí třetí) výpovědi z pracovního poměru, která
byla dána žalobci žalovanou dne 22. 12. 2016 a o které rozhodoval v poslední
instanci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 16 Co
94/2017-101, v němž se krajský soud zcela nepokrytě přihlásil k právě těm
závěrům v Nálezu, které byly publikovány pod bodem 21., když však v tomto
řízení vůbec problém „nesourodé skladby vyučovacích hodin“ v rozvrhu práce,
předloženém žalovanou, řešen být nemusel, neboť výpověď byla dána, aniž by
žalovaná vůbec takový úkon učinila. Ze skutkových zjištění soudů však dále vyplývá, že nepochybně již samotné ústní
odůvodnění uvedeného rozsudku ovlivnilo další jednání stran, neboť již tentýž
den, kdy byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu ve věci neplatnosti v pořadí
třetí výpovědi z pracovního poměru, žalobce napsal žalované e-mail, uvozený
slovy „Na základě našeho rozhovoru dnes…“ a obsahující jeho návrh na řešení
situace, kdy žalobce požadoval pouze 0,5 úvazku na výuku anglického jazyka (z
toho 1 x maturitní třídu) a do zbytku úvazku byl ochoten vyučovat jiné předměty
s tím, že nebude od něho požadováno doplnění dalších odborných kvalifikací. V
návaznosti na tento e-mail zaslal ředitel žalované žalobci přípis ze dne 15. 11. 2017, obsahující rozvrh hodin přímé pedagogické činnosti žalobce, jehož
základem byla akceptace požadavku žalobce (vyjma výuky angličtiny v maturitním
ročníku), a vyzval žalobce k nástupu do práce 1. 12. 2017.
Byť je třeba
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tímto nedošlo k dohodě o změně
původně sjednaného druhu práce, nelze přehlédnout, že v podstatných rysech
rozvrh hodin akceptoval návrh žalobce, a dovozovat za této situace, že takto
předložený rozvrh hodin je výrazem úmyslu žalované postihnout žalobce proto, že
se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních
vztahů, je úvahou zcela nepřiměřenou – a to snad jen pouze proto, že žalovaná
neakceptovala návrh žalobce pouze v rozsahu výuky angličtiny v maturitním
ročníku (ostatně požadavek žalobcem nikdy nevysvětlený); proč tak neučinila,
vysvětlila žalobci v dopise ze dne 23. 11. 2017, kdy její důvody lze posoudit
jako zcela legitimní. Navíc je zcela nepochybné, že předchozí přípis žalobce ze
dne 20. 11. 2017 (reakce žalobce na předložený rozvrh hodin) představuje
stupňování požadavků [viz bod c) tohoto přípisu, obsahující nový, doposud
nezaznamenaný požadavek] a je veden v poměrně výhružném tónu; za uvedené
situace úvaha o zneužití práva ze strany samotného žalobce již není
neopodstatněná. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že úvaha odvolacího soudu,
který posoudil jednání žalované jako jednání postihující žalobce proto, že se v
minulosti zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních
vztahů (§ 346b odst. 4 zák. práce), není správná; zbývá tak posoudit, zda lze
podle učiněných skutkových zjištění dovodit, zda v okamžitém zrušení pracovního
poměru žalobci vytýkané porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci dosahuje intenzity porušení povinností
zvlášť hrubým způsobem a zda nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby
žalobce nadále zaměstnávala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). K základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru náleží
též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní
smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru (zpravidla
založeného pracovní smlouvou - § 33 odst. 1 zák. práce) až do jeho skončení
některým ze způsobů upraveným ustanovením § 48 zák. práce. V průběhu trvání
pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován jedině,
nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně
zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce), nebo překážka v práci na straně
zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Jde o situaci, kdy zaměstnanec z
důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy (popřípadě
zaměstnavatelem na základě vnitřního předpisu, nebo sjednaných v kolektivní
smlouvě) nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do
pracovní doby konat měl.
Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo
obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li
zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to,
že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci. Již v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, Nejvyšší soud
poukázal na to, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla
představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání
zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez
přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení
případu; kromě délky nepřítomnosti žalobce v práci je nutno přihlédnout zejména
k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovanou, k dosavadnímu postoji
žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a
intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností. Dovolací soud nepochybuje o tom, že pokud žalobce v období od prosince 2017 do
května 2018 nevykonal celkem 152 hodin přímé pedagogické činnosti (tedy ? stanovené doby), aniž by k takovému postupu měl legitimní důvod (srov. výklad
výše), jde o porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a že, s ohledem na to, že se
jednalo o porušení jednoznačně úmyslné, že žalobce, přes opakované výzvy
žalované nejevil ani náznak sebereflexe a nepřehodnotil svůj (jednoznačně
neoprávněný) postup, že svým jednáním způsobil zaměstnavateli významné potíže
při zajištění náhradní výuky, je třeba též dospět k závěru, že skutečně nelze
po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále, byť třeba po dobu
výpovědní lhůty, zaměstnávala. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru důvodně zamítl, potvrdil [§
243d písm. b), § 219 o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť dovolání žalované bylo vyhověno, žalovaná tak byla ve věci plně
úspěšná a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k
uplatňování jejího práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn.
116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů řízení v jednom stupni paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3559/15] ve výši 5.000 Kč, jak ostatně žalovaná sama (v dovolacím řízení)
požadovala. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 600 Kč v odvolacím řízení
a 300 Kč v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů) a v odvolacím řízení dále náhrada za promeškaný čas
(srov. § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů)
ve výši 600 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 1.314 Kč (§ 13 odst. 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalované vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve
výši 2.700 (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení v celkové
výši 15.514 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§
160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu