22 Cdo 4490/2018-667
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce F. K., narozeného XY, bytem XY, proti žalované M. E., narozené XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě,
Preslova 361/9, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 246/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 Co 30/2017-625,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 Co 30/2017-625,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
10. 2016, č. j. 14 C 246/2011-507, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11.
2016, č. j. 14 C 246/2011-514, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům parcelní číslo XY, o výměře 766 m?, ostatní ploše, a parcelní číslo
XY, o výměře 379 m?, zahradě, zapsaným na listu vlastnictví číslo XY v
katastrálním území XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj,
Katastrální pracoviště XY (výrok I), a podle označeného geometrického plánu ze
dne 27. 7. 2016 pro rozdělení pozemků, tvořícího přílohu rozsudku, do výlučného
vlastnictví žalobce přikázal nově vzniklé parcely č. XY, o výměře 383 m?, a č.
XY, o výměře 189 m?, a do výlučného vlastnictví žalované nově vzniklé parcely
č. XY, o výměře 383 m?, a č. XY, o výměře 190 m? (výrok II). K pozemku parcelní
číslo XY zřídil v rozsahu vyznačeném šrafováním v témže geometrickém plánu
věcné břemeno spočívající ve služebnosti cesty, v místě obvyklé a přiměřené
míře, ve prospěch vlastníka pozemku parcelní číslo XY, který je oprávněným
pozemkem ke služebnému pozemku parcelní číslo XY (výrok III). Žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci za věcné břemeno částku 1 228 Kč do tří dnů od po
právní moci rozsudku (výrok VI). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu
(výroky IV a V) a účastníků (výrok VII) a zastavil řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k parcele číslo st. 52 v téže obci a
katastrálním území (výrok VIII). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že původní žalobkyně B. S. a žalovaná
spoluvlastnily pozemky parcelní číslo (dále jen „p. č.“) st. XY, XY a XY, od
14. 1. 2015 spoluvlastní pozemky p. č. XY a XY na základě kupní smlouvy z 13. 1. 2015 žalobce F. K. (jenž dále vlastní pozemek p. č. st. XY, jehož součástí
je dům) a žalovaná (která dále vlastní pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je
dům, pozemky p. č. XY a XY a kůlnu na nářadí a nástroje na pozemku p. č. st. XY). Na vyřešení vztahů k pozemku p. č. st. XY se účastníci dohodli mimosoudně. Žalobce užívá své nemovitosti aktivně k rekreaci, užívání nemovitostí žalovanou
je sporadické. Účastníci chtějí spoluvlastnictví zrušit, neshodli se však na
způsobu vypořádání. Pozemky p. č. XY i XY bylo možno rozdělit, při zachování
charakteru jejich využití i přístupu, na pozemky p. č. XY a XY, oba o výměře
383 m?, a na pozemky p. č. XY a XY o výměře 190 m? a 189m?, kdy oddělené
pozemky p. č. XY a XY tvoří navazující celek o rozloze 572 m? (pozemek p. č. XY
je přístupný z pozemní komunikace přes stávající můstek a parcelu č. XY) a
pozemky p. č. XY a XY o rozloze 573 m? (pozemek p. č. XY je přístupný jednak z
pozemní komunikace přes parcelu č. XY a přes služebný pozemek p. č. XY, jednak
z pozemku p. č. XY ze silnice přes veřejnou komunikaci ve vlastnictví obce). Soud neshledal důvod pro zřízení věcného břemene po celé ploše pozemku p. č. XY
a neposkytl tak právní ochranu žalované v souladu s § 6 a 8 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, za účelem vjetí
a vyjetí vozidla do a z garáže svévolně zřízené stavebníky (žalovanou a manžely
E.) namísto na jejich pozemku p. č. st. XY na pozemku nyní p. č. st. XY, jenž
byl původně součástí pozemku p. č. XY. Pro vstup na pozemek p. č. XY a ke
stavbě kůlny zřídil za náhradu věcné břemeno služebnosti cesty. Současně
rozhodl o finančním vypořádání. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 8 Co 30/2017-625, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil
(výrok I), ve výrocích II, III a VI změnil a pozemky p. č. XY a p. č. XY
přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II). Žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci na přiměřené náhradě částku 17 570 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok III). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k
rukám advokáta JUDr. Martina Skyby na náhradě nákladů řízení částku 50 812 Kč a
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 447 Kč, vše do tří dnů od právní
moci rozsudku. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl (s odkazem na § 6 odst. 1 a 2 o.
z.) k závěru, že výjimečné okolnosti věci (jednání směřující k tomu, aby nebylo
naplněno předkupní právo, nejprve simulováním darování spoluvlastnického podílu
na předmětných pozemcích žalobci smlouvou, jejíž relativní neplatnosti pro
porušení předkupního práva se předchůdci žalované dovolali, poté lživé
deklarování nabídky spoluvlastnického podílu předchůdkyní žalobce žalované a
posléze prodej spoluvlastnického podílu žalobci ihned po uplynutí prolongační
doby trvání předkupního práva podle § 3062 o. z.) odůvodňují nerespektování
zákonem stanoveného pořadí vypořádání spoluvlastnictví, přeskočení rozdělení
společných věcí a jejich přikázání žalované, která o ně má zájem a je
solventní. Je sice logická snaha manželů S. (při prodeji jejich nemovitých
věcí) maximalizovat kupní cenu při zachování příjezdu, avšak toto jednání bylo
limitováno skutečností, že příjezd byl realizován přes pozemek v podílovém
spoluvlastnictví s omezením převodu spoluvlastnického podílu zákonným
předkupním právem spoluvlastníků. Právní předchůdci žalobce i žalobce jednali
tak, aby předkupní právo obešli. Nepoctivost jednání žalobce je podmíněna
nepoctivostí jednání jeho předchůdkyně, nemůže se dostat do lepšího postavení,
od počátku o obcházení předkupního práva věděl. Legitimní očekávání vypořádání
spoluvlastnictví reálným rozdělením věci se od nepoctivého jednání odvíjet
nemůže. Žalovaná o nabytí spoluvlastnického podílu žalobce projevovala zájem,
proto za spravedlivé považoval soud jeho přikázání žalované v řízení o
vypořádání spoluvlastnictví za náhradu. Princip poctivosti zakotvený v § 6 o. z. nelze ztotožňovat s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (který podle
žalobce nelze použít u rozhodnutí končících vydáním konstitutivního
rozhodnutí), jde o požadavek přísnější. Zřídit služebnost za účelem příjezdu k
nemovitosti žalobce není možno, není-li spoluvlastnictví vypořádáno rozdělením
věci. Za nevyvážené považoval odvolací soud srovnávat omezení výkonu
spoluvlastnického práva výstavbou (žalovanou) plotu u hranice s pozemkem
vlastněným žalovanou a garáže na společném pozemku s vyloučením nabytí
spoluvlastnického podílu žalovanou ze strany žalobce (jeho předchůdců).
Proti rozsudku dovolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jímž napadl výroky II až V a navrhl jejich změnu a potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a to vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Názor odvolacího
soudu, že výjimečné okolnosti věci (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.) ospravedlňují
vypořádání spoluvlastníků nerozdělením společné věci, nýbrž přikázáním žalované
za náhradu, je v rozporu s dikcí zákona (§ 1142 a § 1144 o. z.) i s
judikaturou (rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1292/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, dle nichž může soud provést vypořádání podílového
spoluvlastnictví přikázáním věci nebo nařízením prodeje,
jen není-li rozdělení věci dobře možné, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, dle nějž na
rozhodnutí konstitutivního charakteru o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., sp. zn. 22 Cdo 576/2009
vylučujícím možnost zamítnutí žaloby o zřízení tzv. práva nezbytné cesty s
poukazem na výkon práva vlastníka stavby v rozporu s dobrými mravy, což uvádí i
odborná literatura), „nebo nebylo o takové věci doposud rozhodováno“. Žalovaná
si bez svolení spoluvlastníků postavila na pozemku p. č. XY garáž (dle zápisu v
katastru nemovitostí jinou stavbu) i dřevěnou kůlnu za účelem svého výhradního
užívání, pozemek bez souhlasu vlastníků využívala a jeho část oplotila. B. S. s
manželem žalobci prodali objekt bydlení, k němuž je jediný přístup z veřejné
komunikace přes pozemek p. č. XY, kde je postaven mostek, a uzavřeli darovací
smlouvu na spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům, která byla podle
rozhodnutí soudu neplatná pro obcházení zákona. Následně podala žalobu na
rozdělení společné věci za účelem splnění slibu žalobci o zajištění přístupu k
prodané nemovitosti a předpokládala, že dojde k reálnému rozdělení pozemků a
bude moci žalobci následně prodat samostatný pozemek zajišťující mu přístup k
chatě. Poté, co jí nová právní úprava umožnila převod spoluvlastnického podílu
bez existence předkupního práva, žalobci spoluvlastnický podíl prodala. Žalobce
tak vstoupil do řízení na její místo. Nebyly provedeny žádné důkazy prokazující
nepoctivé jednání žalobce, vyjma uzavření neplatné smlouvy v roce 2001. Žalovaná předmětné pozemky nevyužívá a více než 16 let se soudí s žalobcem pro
absenci přístupu k nelegálně vybudované garáži. Rozhodnutím odvolacího soudu
byl žalobci znemožněn přístup k jeho pozemku a budově, zatímco žalovaná má nyní
přístup ze dvou stran. Podle odvolacího soudu tak právní úkony uskutečněné na
základě zákona platného v roce 2015 jsou sice platné, ale nepoctivé, s čímž
dovolatel nesouhlasí, neboť nepoctivost a rozpor s dobrými mravy nelze spařovat
v porušení předkupního práva, které v době převodu neexistovalo. Žalobkyně
přitom mohla i s ohledem na judikaturu rozumně předpokládat, že dojde k
reálnému rozdělení pozemků. Při rozhodování o nákladech řízení měl soud
minimálně zvážit užití § 150 o. s.
ř., neboť výsledek řízení s ohledem na
četnou judikaturu byl těžko předvídatelný. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první
zákona č. 296/2017 Sb. a contrario). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené
rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario)
nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako
další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s vyřešením právní otázky,
zda výjimečné okolnosti věci spočívající v porušení zásady poctivosti při
nabývání spoluvlastnictví (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.) mohou ospravedlnit
nevypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci, nýbrž jejím přikázáním
spoluvlastníkovi za náhradu (tedy „přeskočení“ prvního zákonného způsobu
vypořádání podílového spoluvlastnictví). Přípustnost dovolání spojil s tím, že
odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s označenými rozhodnutími, „nebo
nebylo dosud o takové otázce rozhodováno“ (patrně myšleno v podmínkách současné
právní úpravy). Ačkoli v obecné rovině se oba uvedené předpoklady přípustnosti
dovolání navzájem vylučují, za situace, kdy je odkazováno na judikaturu
dovolacího soudu přijatou za účinnosti obč. zák., lze v podmínkách projednávané
věci posuzované podle o. z. (viz níže), pokládat požadavek na vymezení
předpokladů přípustnosti způsobem výše uvedeným za splněný. Jelikož vymezená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve výše
uvedených souvislostech v podmínkách nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014
výslovně řešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a
dovolatel závěry odvolacího soudu rozporuje, je dovolání přípustné. Přípustnost
dovolání tak není založena na rozporu napadeného rozhodnutí s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu (viz níže uvedené).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména v §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř., když dovolání bylo sepsáno advokátem), napadené
rozhodnutí v celém rozsahu [tedy i v nenapadeném výroku I (§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.)] přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolací
soud přitom přezkoumal napadené rozhodnutí jen z důvodů v dovolání uvedených (§
242 odst. 3 věta první o. s. ř.), s přihlédnutím k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. Dovolací soud v poměrech projednávané věci posuzoval otázky spojené se zrušením
a vypořádáním podílového spoluvlastnictví podle § 1140 a násl. o. z. [viz §
3028 odst. 2 část věty před středníkem o. z. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015)], při posuzování okolností jeho vzniku zohlednil podle § 3028
odst. 2 části věty za středníkem o. z. i ustanovení obč. zák. Posouzení věci
vychází z následující právní úpravy:
Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Podle § 3062 o. z. zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím jednoho roku
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 1124 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017, bylo-li spoluvlastnictví
založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že
spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li
některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po
dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže
spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu,
sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé (odst. 1 věta první). Předkupní právo
mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl
bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. To
platí i v jiných případech zákonného předkupního práva (odst. 2 o. z.). Podle § 1124 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2018 (ve znění novely provedené
zákonem č. 460/2016 Sb.) převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci,
mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (odst. 1
věta první). Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků
převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za
obvyklou cenu (odst. 2). Podle § 1140 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze
spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení
spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě
některého ze spoluvlastníků (odst. 2). Podle § 1141 o. z.
se spoluvlastnictví zrušuje dohodou všech spoluvlastníků;
dohoda musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o
spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou formu
(odst. 1). Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím
prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku, anebo
převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s vyplacením
ostatních (odst. 2). Podle § 1142 odst. 1 o. z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek
sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví,
rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o
zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc
ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odst. 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně
podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odst. 2). Podle § 1145
o. z. při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit
služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé
věci bývalým spoluvlastníkem. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné
věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci
ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude
dražena jen mezi spoluvlastníky. Podle § 2 o. z. lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s
Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na
nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím
chrání (odst. 1 věta první). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v
rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející
obyčejné lidské cítění (odst. 3). Podle § 6 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (odst. 1). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (odst. 2 věta
první). Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem,
jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá
právní ochrany. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům
i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu
k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo
které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ze zákonné úpravy je tedy zřejmé, že do 1. 1. 2015 měli spoluvlastníci
předkupní právo založené § 140 obč. zák. ve spojení s § 3062 o. z. Judikatura
Nejvyššího soudu přitom dovodila, že předkupní právo se uplatní pouze u převodů
úplatných, nikoli u darování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp.
zn. 22 Cdo 2408/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1127/2011). K obnovení předkupního práva došlo (vyjma
případů uvedených v § 1124 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2017) až ode dne
1. 1. 2018, a to i pro případy převodů bezúplatných. Nikoho nelze nutit ve spoluvlastnictví setrvávat (§ 1140 odst. 1 o. z.), vyjma
případů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z. Zatímco dohodou mohou spoluvlastníci
spoluvlastnictví zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v § 1141 o. z., ustanovení § 1143 až 1147 o. z. ukládají soudu primárně vypořádat zrušené
spoluvlastnictví reálným rozdělením věci. Pouze „není-li to dobře možné“, lze
přikázat věc za přiměřenou náhradu spoluvlastníkovi, a jen nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, lze nařídit její prodej ve veřejné dražbě a rozdělit výtěžek
mezi spoluvlastníky. Výčet způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem je v občanském
zákoníku taxativní. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil ve
věcech rozhodovaných podle obč. zák. (§ 142 odst. 1) závaznost pořadí tam
uvedených způsobů při vypořádání prováděném soudem, které vyplývá jasně ze
znění zákona (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj
37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Soud
může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v
přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v
nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře
možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci,
neboť se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu
ze spoluvlastníků za náhradu (srov. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2568/2003, a ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Podle zákonem uvedené
posloupnosti způsobů vypořádání je tedy soud povinen postupovat a nemůže
jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat. Tento závěr vyplývající z
dosavadní judikatury se uplatní i v poměrech nové právní úpravy podle o. z. [§§
1143, 1144, 1145 a 1147 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1/2018). K závaznosti zákonného pořadí vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem v
podmínkách právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se přiklání i odborná literatura:
„Přikázání věci jako další způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví
přichází do úvahy až tehdy, není-li rozdělení věci dobře možné.
Jestliže by
byly dány podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do
vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a to ani tehdy, pokud by pro takový
postup obecně byly splněny předpoklady (zájem spoluvlastníka o věc a schopnost
vyplacení přiměřené náhrady) a přikázání věci by se jevilo snad i jako
vhodnější způsob vypořádání spoluvlastnictví, nebo tehdy, jestliže by s reálným
rozdělením nesouhlasil žádný ze spoluvlastníků (zde by se ovšem soud nevyhnul
podle okolností konkrétního případu zkoumání, zda s ohledem na nezájem
spoluvlastníků o konkrétní formu rozdělení věci je rozdělení dobře možné. V
tomto směru ovšem nelze činit žádné zobecňující závěry a šlo by o posouzení
individuálních okolností konkrétního případu)” [srov. Spáčil, J. a kol.:
Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 607 - 623]. Kromě toho, že zákon výslovně stanoví překážky, kdy reálné rozdělení věci není
možné (viz § 1142 a 1146 o. z.), se otázkou překážek reálné dělitelnosti věci
zabýval Nejvyšší soud. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v
případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci,
a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi
způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich
rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze,
velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více
pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je
zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po
cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. O prvotním způsobu vypořádání
spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat
zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně
dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22
Cdo 2437/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3736/2016). Samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při
vypořádání spoluvlastnictví není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení
nemožné. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově
vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na
rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude
možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, není významné. Reálné
dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla
nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními
způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný
zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady. Jestliže však náklady na rozdělení věci budou přiměřené její hodnotě, pak
povinnost je vynaložit stíhá obě strany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
22 Cdo
3105/2014). Jestliže část podílových spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení
věci, a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci, není
možné učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů
spojených s rozdělením věci; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady
jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých
nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl
přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než
druhá strana a nemovitost přikázal druhé straně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010). U pozemků se vychází z posouzení mimo jiné hledisek územního plánování,
přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1970, sp. zn. 2 Cz 47/70). Důsledkem reálného rozdělení věci nemůže být zánik (destrukce) vypořádávané
věci nebo zánik její hospodářské využitelnosti (užitné hodnoty), přičemž
rozdělením vytvořené pozemky by měly nadále sloužit (či sloužit mohou) jejich
vlastníkům takovým způsobem, jak odpovídá jejich dosavadní povaze, byť s
určitým (nikoli nevýznamným) omezením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1825/2008). Při úvaze, zda je vypořádání zrušeného
podílového spoluvlastnictví k pozemku, na němž je postavena stavba nebo který
přiléhá k zastavěnému pozemku, jeho reálným rozdělením dobře možné, soud vždy
přihlíží k tomu, aby rozdělením pozemku nebyl vlastníku stavby umístěné na něm
nebo na pozemku sousedícím znemožněn přístup k této stavbě. Vyžaduje-li zachování přístupu takové stavební úpravy, k nimž je třeba kladného
stanoviska stavebního úřadu, soud si opatří vyjádření stavebního úřadu k
možnosti těchto úprav z hlediska stavebních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003). Judikatura dovolacího
soudu ustáleně vychází také z požadavku, aby cílem zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví nebyl stav, kdy některý z dosavadních
spoluvlastníků ztratí přístup k jiné jeho nemovitosti (ve výlučném vlastnictví
nebo spoluvlastnictví), který měl dosud právě přes pozemek, k němuž je podílové
spoluvlastnictví rušeno a vypořádáno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1431/2012). Vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci nebrání
samotná existence špatných vztahů podílových spoluvlastníků (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Účel, k němuž má
společná věc jako celek sloužit, bránící jejímu rozdělení (§ 1142 odst. 1 o. z.), může vyplývat z povahy věci (např. porcelánový servis), ale může být dán i
rozhodnutím spoluvlastníků o způsobu využití společné věci. Pozemek je obecně
dělitelný, ale kdyby se rozdělil v takovém případě, nemohl by sloužit účelu,
kterému jako celek sloužil.
Takto by bylo možné nahlížet na případy, kdy se
jedná pozemek, který slouží např. jako sportovní hřiště, zoologická nebo
botanická zahrada apod. Rovněž pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí
zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a také
blízkost obytného domu, ve kterém vlastník zahrady bydlí, zlepšuje využití
zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž
rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek –
zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1181/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3993/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1216/2019). Také v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, na něž odkazuje
dovolatel, Nejvyšší soud dovodil závaznost zákonného pořadí způsobů vypořádání
podílového spoluvlastnictví soudem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Uvedený závěr koresponduje s výše
uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou v podmínkách právní úpravy obč. zák. i o. z. Této judikatury i závaznosti zákonného pořadí způsobů vypořádání
spoluvlastnictví si podle odůvodnění rozhodnutí byl i odvolací soud vědom, když
nerespektování zákonného pořadí v konkrétní věci s ohledem na její okolnosti
považoval za opatření zcela výjimečné, založené na aplikaci obecných ustanovení
o. z. Dřívější judikatura týkající se úpravy v obč. zák. vycházela z úvahy, že na
konstitutivní rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1927/2004, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2375/2008, nebo dovolatelem označená usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo
576/2009). V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, však
Nejvyšší soud dovodil, že od 1. 1. 2014 zákon výslovně uznává zásadu dobrých
mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem,
ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při
vydání konstitutivního rozhodnutí. Judikatura, která vylučovala možnost zohlednění dobrých mravů při vydání
konstitutivních rozhodnutí v podmínkách obč. zák., je tedy v podmínkách o. z. nadále nepoužitelná (viz výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z úpravy o. z., účinného od 1. 1. 2014,
nemůže být proto v rozporu s dovolatelem označenými rozhodnutími vycházejícími
z právní úpravy dřívější. Podle důvodové zprávy k § 6 o. z. standardní občanské zákoníky spojují výkon
subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence
zlé vůle i podvodného úmyslu. Nikdo nemůže získat právní výhodu, jednal-li
nezákonně nebo obmyslně.
Stejné právní pravidlo se musí uplatnit i ve vazbě na
protiprávní stav se zřetelem k osobě, která jej vyvolala nebo která má nad
tímto stavem kontrolu. Ochranu je třeba poskytnout naopak tomu, kdo jednal v
dobré víře. Podle důvodové zprávy k § 8 o. z. se nezakazuje výkon práva, jímž
se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní
(nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Zvláštním případem zneužití
práva je šikana jako chování, jímž se právo zneužívá za tím určujícím účelem,
aby druhé straně byla způsobena škoda. Na šikanu pamatují zvláštní ustanovení
při úpravě věcných práv a práv obligačních. Podle komentářové literatury ustanovení § 6 odst. 1 o. z. „zakotvuje povinnost
jednat poctivě či, chceme-li, v dobré víře. To značí šetřit práva a legitimní
zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomí jednajícího slušné a
čestné….. Jednání v dobré víře vylučuje jednání klamavé a směřující k poškození
druhé strany. Nebrání ale uzavírání transakcí v rozumné míře výhodných pro
jednajícího“ [viz Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1-645, obecná část),
Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, Právní stav v ASPI k: 01. 01. 2014, Autoři:
Jiří ŠVESTKA, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj., komentář k § 6 o. z.]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, s
odkazem na komentářovou literaturu (např. Lavický, P. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 72 - 81,
anebo Melzer, F., Tégl, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník -
velký komentář. Svazek I. § 6. Praha: Leges, 2013, s. 102 - 120, a literaturu
tam citovanou), uvedl, že poctivost představuje standard jednání v právním
styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních
zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností,
jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu
„jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může
v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu
k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje
nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek. Poctivost však není
kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu nezpůsobuje neplatnost právního jednání. Rozpor s dobrými mravy při právním jednání způsobuje absolutní neplatnost dle §
588 o. z. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními
zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn.
33 Odo 29/2005, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2227/2018). Problematikou dobrých mravů v podmínkách o. z. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v usneseních ze dne
30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo
2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. S odkazem na
odbornou literaturu dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena
v § 3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva;
judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Za zneužití práva lze
považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv
nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho
výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž
výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo
poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je
výkonem práva za účelem poškození druhé strany (uvedený závěr převzal Nejvyšší
soud z odborné literatury také v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.). Otázkou aplikace obecných ustanovení, zakazujících zneužití práva a
zdůrazňujících potřebu poctivosti při jednání, se zabýval Nejvyšší soud
podrobně v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, a to ve vazbě
na možnost zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. V souladu s odbornou literaturou tam uvedenou dovodil, že
setrvání ve spoluvlastnictví není povinností, a tak kterýkoliv ze
spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení
spoluvlastnictví jako celku (§ 1140 odst. 2 věta první o. z.). Právo na zrušení
spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem
omezeno, přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž
koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze
spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li
předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak
ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Ačkoliv
judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není na §
1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z
odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít. Ustanovení § 1140
odst. 2 o. z. představuje obdobně jako ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecná aplikovatelnost úpravy
obsažené v § 8 o. z.
nevylučuje její použití v řízeních o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí žaloby v
režimu § 1140 odst. 2 o. z., neboť ustanovení § 8 o. z. je ustanovením obecným
pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. To platí tím spíše, že zákaz
zneužití práva dopadá v prvé řadě na práva majetková, kam právo domáhat se
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bez jakýchkoliv pochybností patří. Jeho
uplatnění se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o
důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze
strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné
zneužití práva. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující
funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní
ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu
existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu
nepřijatelný. Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska
zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve
spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.), se zákonem stanovenými výjimkami
reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož
vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru
bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. Pro rozpor s dobrými mravy (v
kontextu o. z. pro zjevné zneužití práva) tak lze žalobu zamítnout i v případě,
kdyby to zákon výslovně neumožňoval. Obecné soukromoprávní zásady totiž platí
bez ohledu na to, zda byly pojaty do textu zákona či nikoliv. K výše uvedeným
závěrům se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2135/2016, důvod pro zamítnutí žaloby však neshledal ani v situaci, kdy
nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobce nebylo primárně motivováno
realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno
ekonomickou úvahou směřující k odkupu podílu druhého spoluvlastníka nebo naopak
k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, Nejvyšší soud učinil
závěr, že po 1. 1. 2014 nelze vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových
okolností vypořádací podíly účastníků s ohledem na dobré mravy modifikovány
(viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2371/2014), případně lze náhradu pro rozpor s dobrými mravy také nepřiznat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5124/2016),
neboť § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip,
ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3
odst. 1 obč. zák. 1964. V usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn.
22 Cdo 4741/2015, Nejvyšší soud vyložil,
že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má
soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá
zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem
odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva
je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních
předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a
nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních
norem. Také v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, Nejvyšší
soud zdůraznil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.)
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21
Cdo 633/2002). Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že
by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5626/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací soud ve své judikatuře opakovaně
aplikaci obecných ustanovení při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví v podmínkách o. z. připustil. Vzhledem k tomu, že se jedná o
korektiv, který je obecně aplikovatelný, dovodil možnost zamítnutí žaloby pro
zjevné zneužití práva ze strany žalobce (§ 8 o. z.). V každém případě však jde
o výjimečný postup, který musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi
konkrétního případu, které by svou intenzitou převážily nad právem
spoluvlastníka požadovat zrušení spoluvlastnického vztahu. Dle Nejvyššího soudu
nelze hodnotit jednání žalobce jako šikanózní či zneužívající právo, jestliže
podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví a využil tak svého práva, jež je mu
zákonem zaručeno, pokud nic nevypovídá o tom, že by měl žalobce nepatrný, nebo
dokonce žádný skutečný zájem na výkonu jeho práva, a pokud by smyslem jednání
žalobce bylo záměrné poškození žalovaného. Spoluvlastnickému vztahu je
imanentní i to, že každý ze spoluvlastníků musí – a to zvláště v případě neshod
– počítat s tím, že jiný ze spoluvlastníků využije svého práva a podá žalobu na
zrušení spoluvlastnictví u soudu, jenž primárně přistoupí k vypořádání reálným
rozdělením společné věci. Na položenou otázku je proto třeba odpovědět, že porušení poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) při nabývání spoluvlastnického podílu může v podmínkách o. z. založit
(v závislosti na okolnostech konkrétní věci) rozpor takového jednání s dobrými
mravy, a absolutní neplatnost (nabývacího) právního jednání podle § 588 o. z. Nepoctivost při nabytí podílu nemůže založit přednost vypořádání přikázáním
věci před jejím rozdělením.
Jinak řečeno, samotné porušení zásady poctivosti
při nabývání spoluvlastnictví nemůže vést k vypořádání spoluvlastnictví
přikázáním věci spoluvlastníkovi, je-li rozdělení věci dobře možné. Dovolací
soud tedy neshledává ani ve výše uvedených souvislostech důvod pro prolomení
dosavadní standardní judikaturou zastávané závaznosti zákonného pořadí způsobů
vypořádání podílového spoluvlastnictví, která platí i v podmínkách o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Za této situace bylo nadbytečné zkoumat, zda závěry odvolacího soudu o
nepoctivosti jednání dovolatele a jeho předchůdkyně jsou zjevně nepřiměřené či
nikoli. Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že odvolací soud za nepoctivé
jednání považoval uzavření kupní smlouvy v době, kdy zákon předkupní právo
neupravoval, samo o sobě, neboť nepoctivost jednání dovodil z celkových
okolností věci a jednání účastníků, které uzavření kupní smlouvy jen završilo. Přesto lze uvést, že samotné uzavření transakce výhodné pro jednajícího není
nepoctivým jednáním. Z rozhodnutí nalézacích soudů je zřejmé, že dovolatel o
nabytí spoluvlastnického podílu na společných pozemcích usiloval od samotného
počátku v souvislosti s nabytím vlastnictví k nemovitým věcem ve výlučném
vlastnictví jeho předchůdců, a to především za účelem realizace jeho přístupu k
nabývaným nemovitým věcem v rozsahu, v jakém k nim měli přístup jeho
předchůdci. Nelze tedy konstatovat, že by o nabytí a výkon spoluvlastnického
práva neměl žádný, nebo jen nepatrný zájem, naopak je zřejmé, že chtěl
realizovat spoluvlastnické právo za stejným účelem, za nímž ho nabyli a
realizovali jeho předchůdci s předchůdci žalované (tedy mimo jiné k přístupu k
nemovitostem ve výlučném vlastnictví). Rovněž jeho předchůdci převodem
spoluvlastnického podílu zjevně nesledovali záměr poškodit další
spoluvlastnici, nýbrž zajistit nabyvateli předmětu jejich výlučného vlastnictví
plnohodnotný výkon nabývaného práva zajištěním přístupu k prodávaným
nemovitostem, což nepochybně ovlivňovalo nejen kupní cenu převáděných věcí v
jejich výlučném vlastnictví (jak uvádí odvolací soud), nýbrž (v obecné rovině)
i prodejnost jejich nemovitostí jako takovou. Jejich jednání tedy směřovalo
především k uzavření transakce v rozumné míře výhodné pro ně i nabyvatele
předmětu jejich vlastnictví a nikoli k poškození ostatních spoluvlastníků. Jednání, jímž ostatní spoluvlastníky vyloučili ze zákonného předkupního práva
(darovací smlouva), nedoznalo právní ochrany, neboť jím (v důsledku účinků
pravomocného soudního rozhodnutí o určení vlastnictví předchůdců) nedošlo k
převodu spoluvlastnického podílu. Strohý příslib předchůdkyně dovolatele
žalované přednostně jí nabídnout svůj podíl na předmětných pozemcích ke koupi
(bez toho, že by došlo k zahájení předsmluvních jednání s žalovanou) byl
uskutečněn v době, kdy zákon předkupní právo spoluvlastníků upravoval, a byl by
významný, pokud by předchůdkyně žalobce v té době zamýšlela svůj
spoluvlastnický podíl prodat.
Existence zákonného předkupního práva
spoluvlastníků nevylučovala možnost domáhat se zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví dohodou nebo při její absenci rozhodnutím soudu. Zákon
předkupní právo spoluvlastníků před zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví
neupřednostňoval a bylo tudíž jen na spoluvlastníkovi, zda zvolí prodej
spoluvlastnického podílu (s respektováním předkupního práva spoluvlastníků)
nebo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s možností dalšího neomezeného
nakládání s reálně oddělenou částí (nově vzniklými pozemky). Převod
spoluvlastnického podílu na dovolatele v době, kdy současný občanský zákoník
již předkupní právo spoluvlastníků neupravoval (aniž by bylo možno od subjektů
práva vyžadovat očekávání následné zákonné změny) tak logicky završil původně
sledovaný záměr umožnit mu užívání převedených nemovitostí v rozsahu a
způsobem, jak činili jeho předchůdci. U předchůdkyně dovolatele se tak (i podle
její výpovědi) střetla právní odpovědnost vůči druhé spoluvlastnici s morální
odpovědností vůči dovolateli jako dřívějšímu nabyvateli jejího výlučného
vlastnictví a z tohoto pohledu je třeba na poctivost jejího jednání vůči
žalované nahlížet. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že § 7 o. z. poctivost
jednání presumuje. Při posuzování slibu předchůdkyně dovolatele na přednostní
prodej jejího podílu na pozemcích žalované je přitom třeba zvažovat i smluvní
volnost subjektů soukromého práva (§ 1728 odst. 1 o. z.) a odpovědnost
jednající osoby za škodu způsobenou v předsmluvních vztazích zakotvenou v §
1729 odst. 2 o. z., aniž by bylo možno odpovědnou osobou za takový slib činit
třetí osobu (dovolatele) pouze na základě vědomosti o něm. Slib jeho
předchůdkyně adresovaný žalované tak není okolností dovolateli negativně
přičitatelnou. S ohledem na shora uvedené dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu (§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se totiž pro svůj
odlišný právní názor závěry soudu prvního stupně o reálné dělitelnosti
vypořádávaných pozemků (podle výše uvedených hledisek) a potřebou zřízení
služebnosti nezabýval. S ohledem na uvedené bylo nadbytečné zabývat se dovolací
námitkou týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vázán názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem, ve spojení s § 226 o. s. ř.), se odvolací soud v dalším průběhu
řízení vypořádá s otázkou možnosti reálného rozdělení společných pozemků, a to
podle výše vyložených zásad, s přihlédnutím k požadavku na zajištění přístupu
účastníků k nově vzniklým pozemkům a s vyloučením nežádoucího stavu
znemožňujícího jejich přístup k pozemkům (a stavbám na nich) v jejich výlučném
vlastnictví.
V této souvislosti a v rámci úvah o potřebě zřízení služebnosti se
vypořádá i s názorem soudu prvního stupně o odepření ochrany nepoctivému
jednání žalované postavením garáže na původně společném pozemku bez souhlasu
spoluvlastníků, a dospěje-li přes výše uvedené k závěru o nepoctivosti jednání
žalobce projevujícím se ve zneužití jeho práva, pak i tím, zda a jak lze tuto
skutečnost promítnout do způsobu reálného rozdělení či obsahu a rozsahu
případně zřizované služebnosti. Dovolací soud jen na okraj uvádí, že ve vztahu
k ustanovením o podílovém spoluvlastnictví (zejm. § 1142 o. z.), jsou
ustanoveními zvláštními § 1223 a násl. o. z. o přídatném spoluvlastnictví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019),
a aniž by chtěl jakkoliv předjímat výsledek řízení o povaze předmětných pozemků
(touto otázkou se, vázán obsahem přezkoumávaného rozhodnutí i dovolání,
dovolací soud ani zabývat nemohl), není v dalším průběhu řízení ani zcela
vyloučena úvaha o tom, zda s ohledem na zjištěné skutečnosti se případně
nenabízí možnost posouzení některého z předmětných pozemků podle ustanovení o
přídatném spoluvlastnictví (budou-li k tomu splněny zákonné předpoklady). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.