21 Cdo 1070/2021-341
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně H. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.,
Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Pražská č. 2230/8,
proti žalovanému CLEAR BALANCE, SE se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného č.
942/11, IČO 24811718, zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Školská č. 695/38, o určení, že úvěrové smlouvy jsou neplatné a že
nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 22 C 343/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2020 č. j. 28 Co 129/2019-306, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o částečném zrušení rozsudku
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. dubna 2019 č. j. 22 C 343/2017-190 a o
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 9. 11. 2017 se žalobkyně
domáhala, aby bylo určeno, že smlouvy o úvěru č. CA 100383/2014 ze dne 11. 3. 2014 a č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 uzavřené mezi žalobkyní a
společností CREDIT ALLIANCE, SE se sídlem v Praze 9, Freyova č. 983/25, IČO
24805394, jsou neplatné a že „zástavní právo k pozemku p. č. st. XY, o výměře
329 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY,
rodinný dům, část obce XY, a k pozemku p. č. XY, o výměře 135 m2, zahrada, kdy
vklad tohoto práva byl v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. XY zapsán na LV
XY na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro XY, KP XY, č. j. XY, podle
smlouvy o zřízení zástavního práva č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014,
právní účinky vkladu ke dni 1. 12. 2014, zřízené k zajištění pohledávek
zástavního věřitele CLEAR BALANCE, SE, IČO 24811718, se sídlem Podlipského
942/11, 180 00 Praha 8, a to k zajištění úvěru 300 000 Kč s příslušenstvím dle
smlouvy o úvěru č. 100383/2014, zajištění podmíněné pohledávky na vrácení
bezdůvodného obohacení ve stejné výši pro případ neplatnosti smlouvy o úvěru,
zajištění vrácení půjčené částky pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru,
zajištění případných budoucích nároků, a to společně do výše jedenapůlnásobku
půjčené částky, a dále k zajištění úvěru 400 000 Kč s příslušenstvím dle
smlouvy o úvěru č. 100463/2014, zajištění podmíněné pohledávky na vrácení
bezdůvodného obohacení ve stejné výši pro případ neplatnosti smlouvy o úvěru,
zajištění vrácení půjčené částky pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru,
zajištění případných budoucích nároků, a to společně do výše jedenapůlnásobku
půjčené částky, kdy zajišťované dluhy mohou vznikat ode dne 11. 3. 2014 po dobu
298 měsíců, neexistuje“. V žalobě uvedla zejména, že dne 11. 3. 2014 byla mezi
společností CREDIT ALLIANCE, SE (na straně věřitele), synem žalobkyně A. H. (na
straně dlužníka) a žalobkyní (označenou jako „vedlejší účastník“) uzavřena
smlouva o úvěru č. CA 100383/2014, na jejímž základě byl sjednán úvěrový rámec
ve výši 700 000 Kč a bylo dohodnuto, že věřitel poskytne dlužníkovi první dílčí
úvěr ve výši 300 000 Kč. Dne 28. 11. 2014 byla mezi týmiž účastníky uzavřena
smlouva o úvěru č. CA 100463/2014, která upravovala podmínky čerpání druhého
úvěru a v níž bylo dohodnuto, že věřitel poskytne dlužníkovi druhý dílčí úvěr
ve výši 400 000 Kč. Společně se smlouvou o úvěru č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 byla k zajištění „pohledávky věřitele za dlužníkem dle smlouvy o úvěru
č. CA 100383/2014 ze dne 11. 3. 2014 a dle smlouvy o úvěru č. CA 100463/2014 ze
dne 28. 11. 2014“ (dále též jen „předmětné úvěrové smlouvy“) dne 28. 11. 2014
uzavřena mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE, a žalobkyní (jako zástavcem)
zástavní smlouva č. CA 100463/2014 (dále též jen „předmětná zástavní smlouva“),
na jejímž základě bylo zřízeno zástavní právo k výše označeným nemovitým věcem
(dále jen „předmětné nemovité věci“). Dne 28. 2.
2017 žalovaný, který jako
postupník uzavřel se společností CREDIT ALLIANCE, SE, smlouvu o postoupení
pohledávek z předmětných úvěrových smluv a stal se rovněž zástavním věřitelem,
zaslal žalobkyni výzvu ke „sjednání smíru a k případnému okamžitému splacení
pohledávek“, neboť žalovaný přistoupil k „zesplatnění“ úvěru, když obligační
dlužník A. H. podal na sebe dne 18. 11. 2016 insolvenční návrh a tuto
skutečnost včas neoznámil žalovanému, přičemž po žalobkyni žádal úhradu 1 518
462 Kč. Dne 12. 4. 2017 bylo žalovaným žalobkyni zasláno oznámení o započetí
výkonu zástavního práva. Žalobkyně má za to, že předmětné úvěrové smlouvy a
zástavní smlouva jsou absolutně neplatné. Důvod pro absolutní neplatnost
předmětných úvěrových smluv a zástavní smlouvy spatřuje zejména v tom, že od
roku 2005 trpí těžkou degenerativní chorobou sítnice obou očí (je „prakticky
slepá“), přičemž její právní jednání spočívající v podpisu předmětných
úvěrových smluv a předmětné zástavní smlouvy nebylo učiněno ve formě stanovené
zákonem, že nebyla dána její vůle jako jednající osoby, neboť se nemohla řádně
seznámit s obsahem smluv a nebylo jí známo, „jaký právní úkon činí“, a že
úvěrové smlouvy byly sjednány v rozporu s ustanoveními na ochranu slabší strany
a svým obsahem (s ohledem na sjednané úrokové a sankční nároky) se příčí dobrým
mravům. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně se s obsahem všech smluv seznámila, že
tvrzení o nevidomosti žalobkyně je pouze účelové a žalobkyně byla při
sjednávání a podepisování smluv schopna se s jejich obsahem seznámit, neboť
podpis žalobkyně byl příslušným „Úřadem MČ Praha 7“ legalizován, a to ve dvou
různých termínech (11. 3. 2014 a 28. 11. 2014) a před dvěma různými ověřujícími
úřednicemi, a že žalobkyně byla s vkladem zástavního práva srozuměna, neboť jí
byla v důsledku uzavření předmětné zástavní smlouvy příslušným katastrálním
úřadem zaslána „informace o vyznačení plomby“. Dále uvedl, že předčasné
„zesplatnění“ úvěru včetně budoucích splátek z důvodu porušení na straně
dlužníka není v rozporu s dobrými mravy a že žalobkyně v předmětných smlouvách
o úvěru vystupuje „pouze jako osoba poskytující zajištění“, přičemž „hlavním
dlužníkem“ je A. H., který smlouvy uzavíral jako podnikatel a pro účely svého
podnikání. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 22 C 343/2017-190
žalobu zamítl a rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává a
že žalobkyně je povinna zaplatit státu (na účet Okresního soudu v Jihlavě) na
náhradě nákladů řízení, které spočívají v „přiznaném svědečném“, 2 579 Kč. Nejprve soud prvního stupně dovodil, že je v této věci „dán“ naléhavý právní
zájem, když „žalobkyně v zásadě správně požaduje jednak určit, že úvěrové
smlouvy jsou neplatné a současně, že neexistuje zástavní právo dle smlouvy ze
dne 28. 11. 2014, neboť bez takového určení je její právní postavení nejisté a
právo (vlastnické k jejím nemovitostem) ohroženo“.
Soud prvního stupně zjistil,
že žalobkyně je od roku 2005 „prakticky slepá“, neboť trpí degenerativní
chorobou sítnice obou očí, rozezná pouze světlo a není schopná číst, že
žalobkyně se k jednání o smlouvách i následně k jejich podpisu dostavila bez
jakékoli asistence (slepecké hole, vodicího psa nebo asistentky z neziskové
organizace), přičemž podpis listin prováděla za pomoci psací pomůcky (plastové
tabulky s výřezem, který žalobkyni vymezil na listině prostor k podpisu), že k
podpisu smluv v březnu 2014 se jako „hlavní dlužník“ dostavil syn žalobkyně,
který jednal v pozici podnikatele, společně s žalobkyní, která se jednání
účastnila jen z důvodu poskytnutí zajištění úvěru vlastní nemovitostí, že s
úvěrovou dokumentací se žalobkyně rozhodla seznámit prostřednictvím svého syna,
že na jednání, které trvalo přibližně dvě hodiny, nebyla sice žalobkyni smluvní
dokumentace předčítána „hlasitě slovo od slova“, ale bylo jí zdůrazněno vše
podstatné, že v pořadí druhá schůzka v listopadu 2014 se opakovala v obdobném
duchu a že žalobkyně ani v jednom případě nežádala doplňující informace a
neprohlašovala nic v tom smyslu, že dané věci nerozumí, není seznámena s
obsahem podepisovaných listin apod. Na základě těchto zjištění soud prvního
stupně dovodil, že „forma stanovená zákonem pro právní jednání nevidomých osob“
byla zachována, neboť „pro naplnění zákonem předepsané formy právního jednání
(a dostatek v otázce vůle)“ postačuje, měla-li jednající nevidomá osoba
schopnost (možnost) se s obsahem jednání seznámit kupříkladu prostřednictvím
jiné osoby, kterou si zvolila, nikoli „zda byla skutečně s obsahem právního
jednání a jeho následky sdostatek seznámena“, přičemž žalobkyní prezentované
skutečnosti nesvědčí o nedostatku vůle zajistit úvěr jejího syna – tuto
podstatu svého jednání žalobkyně chápala dobře a sobě přiměřeným způsobem. Soud
prvního stupně neshledal nesoulad „sporných smluv“ s dobrými mravy, neboť jde o
úvěrové smlouvy „primárně uzavřené mezi podnikateli, za účelem provozování
podnikání hlavního dlužníka, za přehledně sjednaných podmínek včetně sankčních
a dalších“. Neshledal ani zneužití žalobkyně vzhledem k jejímu hendikepu ze
strany žalovaného, když uzavřel,
že zneužil-li někdo žalobkyni, pak to byl její syn, který vyčerpal jistinu
úvěru, nesplnil podmínky smlouvy, čímž došlo k „zesplatnění“ dluhu, a tím
následně vystavil žalobkyni situaci, kdy jí reálně hrozí ztráta jejích
nemovitostí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2020 č. j.
28
Co 129/2019-306 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta
žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovité věci
nejsou zatíženy zástavním právem, změnil tak, že žalobě v této části vyhověl, v
části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti předmětných úvěrových
smluv, jej zrušil (stejně jako ve výrocích o nákladech řízení „vzhledem k
řízení o žalobě na určení neplatnosti úvěrových smluv“) a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 55 906,94
Kč k rukám advokáta Mgr., Mag. iur. Jana Toschera, že žalovaný je povinen
zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 1 289,50 Kč
na účet Okresního soudu v Jihlavě, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení (vzhledem k řízení o žalobě na určení
neexistence zástavního práva) 42 127,44 Kč k rukám advokáta Mgr., Mag. iur. Jana Toschera a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě
nákladů odvolacího řízení (vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence
zástavního práva) 1 950,50 Kč na účet Krajského soudu v Brně. Odvolací soud –
poté, co zopakoval a doplnil dokazování – dovodil, že závěry soudu prvního
stupně ohledně požadovaného určení neplatnosti předmětných úvěrových smluv jsou
(zejména k otázce věcné legitimace) nejasné a pro „nedostatek důvodů“
nepřezkoumatelné. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně má
naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovité věci nejsou zatíženy
zástavním právem, a že ze strany žalobkyně bylo dosaženo požadavků
vyplývajících z právní úpravy týkající se právního jednání v písemné formě
toho, kdo nemůže číst a psát, když žalobkyně si jako osobu, jejímž
prostřednictvím se rozhodla seznámit se se smluvní dokumentací, vybrala svého
syna. Odvolací soud zjistil, že A. H. na sebe podal (bez předchozího písemného
souhlasu věřitele) insolvenční návrh (návrh na povolení oddlužení doručený
insolvenčnímu soudu dne 16. 11. 2016), čímž se podle všeobecných úvěrových
podmínek staly „veškeré závazky“ z předmětných úvěrových smluv okamžitě
splatnými, že dne 29. 11. 2016 společnost CREDIT ALLIANCE, SE, jako postupitel
a žalovaný jako postupník uzavřeli dvě smlouvy o postoupení pohledávek z
předmětných úvěrových smluv a že v době uzavření předmětných úvěrových smluv
běželo vůči A. H. insolvenční řízení zahájené na základě jeho návrhu, v rámci
něhož bylo původně schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře pro
neplnění splátkového kalendáře insolvenčním soudem zrušeno a na jeho majetek
byl prohlášen konkurs, přičemž zástupci společnosti CREDIT ALLIANCE, SE, kteří
s A. H. předmětné úvěrové smlouvy uzavírali, o těchto skutečnostech nevěděli. Dovodil, že osoby, které za právního předchůdce žalovaného posuzovaly žádost A. H.
o poskytnutí úvěru, měly vědět v rámci odborné péče profesionála o tom, že
na jeho majetek byl prohlášen konkurz, čímž se společnost CREDIT ALLIANCE, SE,
ve svých důsledcích podílela na porušení zásad, na nichž je postaveno
insolvenční právo, s fatálními dopady do poměrů žalobkyně. Odvolací soud
uzavřel, že zástavní smlouva č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 uzavřená
mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE, a žalobkyní (jinak nemajetnou osobou s
výrazným zrakovým postižením) se zjevně příčí dobrým mravům a je v celém svém
rozsahu absolutně neplatná, přičemž zástavní právo na jejím základě vzniklé k
předmětným nemovitým věcem „neexistuje“, neboť právní předchůdce žalovaného
„měl věnovat pozornost nejen tomu, jaká zástava co do kvality (bonity) je na
zajištění pohledávek z předmětných úvěrových smluv poskytována, ale i tomu, kdo
konkrétně zástavu poskytuje“, a proto se jednání a přístup právního předchůdce
žalovaného, kterého vůbec nezajímala situace na straně úvěrovaného (jen se
„výrazně soustředil na zajištění svých pohledávek zřízením zástavního práva k
nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně“), mající „zásadní dopad do majetkové
sféry žalobkyně (současně do práva bydlení ve své nemovitosti) a jejích
existenčních jistot“, zjevně příčí dobrým mravům a jako zjevné zneužití práva
nepožívá ani právní ochrany. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle
svého obsahu směřuje proti měnícímu výroku rozsudku. Dovolatel má za to, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje. Vytýká mu, že
shledal v zástavní smlouvě rozpor s dobrými mravy pro majetkové poměry a
možnosti bydlení žalobkyně, aniž by však majetkové poměry a možnosti bydlení
žalobkyně byly ze strany soudu zkoumány, že skutkové závěry odvolacího soudu v
tomto směru nejsou podloženy skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že
zdravotní hendikep žalobkyně „nelze brát a považovat za nevýhodu na straně
žalobkyně, která by měla automaticky tvořit jednu z okolností svědčící v
neprospěch žalovaného nebo žalobkyni jakkoliv zvýhodňovat“. Namítá, že ohledně
námitky rozporu s dobrými mravy nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu,
zejména, že mezi úvěry byla časová prodleva a prostor 8 měsíců, kdy úvěrovaný
své závazky řádně plnil a kdy se žalobkyně mohla se smlouvou o úvěru „pořádně
seznámit“, že finanční prostředky z úvěru byly použity na rekonstrukci a
dostavbu nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně a že žalobkyně bydlela s
úvěrovaným, který podnikal v oblasti finančního poradenství, v jednom domě, a
tudíž měla povědomí a znalost o jeho finanční situaci a podnikatelských
úspěších. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Uvedla, že
odvolací soud provedl dostatek důkazů pro odůvodnění svého rozhodnutí, že
žalovaný nezkoumal schopnost dlužníka splácet, ale dokonce poskytl úvěr
dlužníku, který se nacházel v úpadku, že žalobkyně uzavírala úvěrové i zástavní
smlouvy v právním postavení spotřebitele a v době poskytování úvěrů byla osobou
těžce zdravotně postiženou, že celá smluvní dokumentace je vůči žalobkyni
postavena natolik nevýhodně a jednostranně, že vytváří hrubý nepoměr mezi právy
věřitele a žalobkyně, a že se proto jedná o „smluvní dokumentaci, která je jako
celek sjednána v hrubém rozporu s dobrými mravy a i s veřejným pořádkem“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně je od roku 2005 „prakticky slepá“, neboť trpí degenerativní chorobou
sítnice obou očí (rozezná pouze světlo a není schopná číst), že dne 11. 3. 2014
uzavřel syn žalobkyně A. H. (obligační dlužník) jako podnikatel se společností
CREDIT ALLIANCE, SE (věřitel) a žalobkyní (označenou jako vedlejší účastník)
smlouvu, kterou byl sjednán úvěrový rámec 700 000 Kč a na jejímž základě byl
poskytnut synovi žalobkyně první úvěr ve výši 300 000 Kč, že dne 28. 11. 2014
byla mezi týmiž subjekty v totožném postavení uzavřena smlouva o úvěru ve výši
400 000 Kč a zástavní smlouva č. CA 100463/2014 mezi společností CREDIT
ALLIANCE, SE (zástavní věřitel) a žalobkyní (zástavní dlužník), na jejímž
základě vzniklo zástavní právo k předmětným nemovitým věcem ve vlastnictví
žalobkyně, k zajištění pohledávek z předmětných úvěrových smluv, že veškeré
podpisy na smluvní dokumentaci byly před správním orgánem legalizovány a že v
rámci obou jednání zástupci věřitele citovali podstatné pasáže smluvní
dokumentace, přičemž žalobkyně, která se jako osoba nevidomá rozhodla s
podepisovanými listinami seznámit prostřednictvím svého syna A.
H., ani v
jednom případě nežádala doplňující informace, neprohlásila nic v tom smyslu, že
není seznámena s obsahem podepisovaných listin nebo že jim nerozumí, ale naopak
je za použití psací pomůcky (plastové tabulky s výřezem, který žalobkyni na
listině vymezil prostor k podpisu) podepsala. Dále bylo zjištěno, že usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 č. j. KSPH XY byl zjištěn úpadek
dlužníka A. H. a bylo mu povoleno jeho řešení oddlužením, usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013 č. j. KSPH XY bylo schválené oddlužení pro
neplnění splátkového kalendáře zrušeno a na majetek dlužníka byl prohlášen
konkurs a insolvenční řízení bylo v této věci skončeno usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. KSPH XY, jímž byl konkurs zrušen, neboť
majetek dlužníka byl zcela nepostačující, že zástupci společnosti CREDIT
ALLIANCE, SE, kteří s A. H. uzavírali předmětné úvěrové smlouvy, o probíhajícím
insolvenčním řízení nevěděli, že návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu
dne 16. 11. 2016 podal A. H. na sebe (bez předchozího písemného souhlasu
věřitele z předmětných úvěrových smluv) insolvenční návrh, čímž se podle
všeobecných úvěrových podmínek staly „veškeré závazky“ z těchto smluv okamžitě
splatnými, a že dne 29. 11. 2016 uzavřeli CREDIT ALLIANCE, SE, jako postupitel
a žalovaný jako postupník dvě smlouvy o postoupení pohledávek z předmětných
úvěrových smluv. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností je právní jednání neplatné
pro rozpor s dobrými mravy. Protože se při řešení této právní otázky odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření
sporné zástavní smlouvy mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného došlo
dne 28. 11. 2014 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ustanovení § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat
dobrým mravům i zákonu. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek.
To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96,
který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozpor
s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon práva sice neodporuje zákonu, ale
ocitne se v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby byl v souladu
s obecnými zásadami společnosti. Tento názor je konformní se závěrem obsaženým
v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických,
obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti (srov. Například usnesení Ústavního
soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod č. 14 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998). Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu
s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje,
jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami
mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský
normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních
situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání
apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004 sp. zn. 33 Odo
538/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2227/2018). Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li
dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané
výše,
a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení
zástavy (§ 1309 odst. 1 o. z.). Zástavou může být každá věc, s níž lze
obchodovat (§ 1310 odst. 1 o. z.). Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž
zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková
věc zapsána ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní
zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí (§ 1310 odst. 2 o. z.). Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou (§ 1312 odst. 1 věta první o. z.). Zástavní právo má především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku
zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k
tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu
věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li
jeho pohledávka řádně a včas splněna.
Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele
řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní
věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž
by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního
práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního
věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem
dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní
právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka,
k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku,
zanikla-li zajištěná pohledávka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 582/2018). V projednávané věci byla dne 28. 11. 2014 mezi žalobkyní jako zástavcem a
právním předchůdcem žalovaného jako zástavním věřitelem uzavřena předmětná
zástavní smlouva, na jejímž základě bylo v katastru nemovitostí k předmětným
nemovitým věcem ve vlastnictví žalobkyně zapsáno zástavní právo zajišťující
pohledávky zástavního věřitele z předmětných úvěrových smluv, jakož i podmíněné
pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení pro případ neplatnosti předmětných
úvěrových smluv nebo pro případ odstoupení od předmětných úvěrových smluv. Žalobkyně trpící degenerativní chorobou sítnice obou očí se rozhodla v obou
případech s podepisovanými listinami seznámit prostřednictvím svého syna a
následně je za použití psací pomůcky podepsala, aniž by žádala doplňující
informace a aniž by prohlásila, že není seznámena s obsahem podepisovaných
listin nebo že jim nerozumí. Odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti zástavní smlouvy č. CA 100463 ze
dne 28. 11. 2014 v celém rozsahu pro její rozpor s dobrými mravy na základě
okolností, že tato zástavní smlouva sloužila k zajištění pohledávek vzniklých z
úvěrových smluv uzavřených za trvání konkursu na majetek obligačního dlužníka a
že zástavním dlužníkem je „jinak nemajetná žalobkyně s výrazným zrakovým
postižením (praktická slepota)“ poskytující jako zástavu nemovité věci sloužící
jí k bydlení, z čehož vyplývá zásadní dopad do její majetkové sféry. Z
rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že za rozporný s korektivem dobrých mravů
nepovažuje obsah předmětné zástavní smlouvy (jednotlivá smluvní ustanovení),
ale samotnou skutečnost, že k uzavření zástavní smlouvy mezi žalobkyní a
právním předchůdcem žalovaného došlo. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2
a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato
ustanovení jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Následkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je jeho
neplatnost (§ 580 o.
z.), k níž soud přihlédne – příčí-li se zjevně právní
jednání dobrým mravům – i bez návrhu (§ 588 o. z.). Případný závěr soudu o
neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však
zásahem (do autonomie vůle stran) výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými
okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021
sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopen
seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek
nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem;
není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na
listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše
jméno jednajícího (§ 563 odst. 1 o. z.). Zjištění soudů, že žalobkyně trpí „výrazným zrakovým postižením (praktická
slepota)“, nemůže samo o sobě vést k závěru o neplatnosti předmětné zástavní
smlouvy, bylo-li soudy zároveň shledáno, že žalobkyně jednala v souladu s
právní úpravou obsaženou v ustanovení § 563 odst. 1 o. z., která se týká
písemného právního jednání osob, jež nemohou číst a psát, jestliže se s
podepisovanými listinami seznámila prostřednictvím svého syna, kterého si k
tomu zvolila. Soudy zjištěný zdravotní stav žalobkyně nepředstavuje sám o sobě
okolnost, pro kterou by již samotné uzavření předmětné zástavní smlouvy se
žalobkyní mohlo být posouzeno jako právní jednání, které se příčí dobrým
mravům. Na žalobkyni není možné v souvislosti s její nevidomostí pohlížet
obdobně jako na osoby omezené na svéprávnosti podle § 55 a násl. o. z., neboť
hendikep žalobkyně se v rámci právních jednání projevuje toliko v její zvýšené
ochraně při naplňování písemné formy právního jednání (§ 563 o. z.), nijak však
nenarušuje její způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a
zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Soudy bylo zjištěno, že žalobkyně
podstatu svého jednání (zajištění úvěru jejího syna) chápala „dobře“ a sobě
přiměřeným způsobem, přičemž k podepisovaným smlouvám neměla žádné dotazy a
přes relativně dlouhé období mezi podpisy jednotlivých smluv tyto smlouvy v
obou případech podepsala. Uzavřela-li tedy žalobkyně předmětnou zástavní
smlouvu v písemné formě, není důvod na ni nahlížet – při posuzování této
zástavní smlouvy z hlediska korektivu dobrých mravů – výrazně jiným způsobem
než na jakoukoli jinou zcela svéprávnou fyzickou osobu. Okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na neplatnost předmětné zástavní smlouvy
pro rozpor s dobrými mravy, nepředstavuje ani zjištění, že na majetek
obligačního dlužníka byl v době uzavření předmětných úvěrových smluv prohlášen
konkurs, jestliže obligační dlužník ani nebyl stranou předmětné zástavní
smlouvy (obligačním dlužníkem a zástavcem byly rozdílné osoby). Tato okolnost
týkající se obligačního dlužníka není způsobilá zpochybnit obsah a účel
předmětné zástavní smlouvy z hlediska její souladnosti s dobrými mravy.
Nelze
též přehlédnout, že odvolacím soudem zdůrazňovaná nedostatečná „bonita“
obligačního dlužníka je v rámci smluvních vztahů, v nichž je obligační dlužník
osobou odlišnou od zástavce, spíše pravidlem. Rozpor předmětné zástavní smlouvy
s dobrými mravy nezakládá sama o sobě ani odvolacím soudem akcentovaná
skutečnost, že jako zástava byly poskytnuty nemovité věci ve vlastnictví
žalobkyně, které slouží „jinak nemajetné žalobkyni“ k bydlení, uzavřel-li
právní předchůdce žalovaného zástavní smlouvu se žalobkyní v souladu se smyslem
a účelem zástavního práva (vyjádřeného především jeho funkcemi), tedy aby
zajistil své pohledávky pro případ, že nebudou řádně a včas splněny
(zajišťovací funkce). Dojde-li totiž k výkonu zástavního práva a naplní-li se
tak jeho uhrazovací funkce, má tato skutečnost zpravidla vždy zásadní dopad do
majetkové sféry zástavního dlužníka; ani v tomto tedy není situace žalobkyně
nikterak výjimečná. Byly-li navíc finanční prostředky poskytnuté obligačnímu
dlužníku na základě předmětných úvěrových smluv použity k zhodnocení nemovitých
věcí ve vlastnictví žalobkyně (viz výpověď svědka A. H. u jednání odvolacího
soudu konaného dne 24. 6. 2020), lze jen stěží usuzovat na rozpor předmětné
zástavní smlouvy, která zabezpečovala pohledávku věřitele na vrácení
poskytnutých finančních prostředků, s obecně uznávanými pravidly slušnosti a
poctivého jednání. Z uvedeného vyplývá, že zjištění, na kterých odvolací soud založil svůj závěr,
že předmětná zástavní smlouva se příčí dobrým mravům a že je proto v celém svém
rozsahu neplatná, nepředstavují (a to ani ve svém souhrnu) okolnosti příčící se
základním zásadám mravního řádu demokratické společnosti, pro něž by bylo možné
konstatovat rozpor předmětné zástavní smlouvy s korektivem dobrých mravů. Úvaha, která odvolací soud vedla k jeho závěru, je zjevně nepřiměřená, neboť ve
svém důsledku nerespektuje a popírá ustálený názor dovolacího soudu, že
případný výjimečný zásah soudu do autonomie vůle stran z důvodu rozporu
právního jednání s dobrými mravy může být odůvodněn jen mimořádnými okolnostmi
daného případu; takové okolnosti se však ze zjištění soudů nepodávají. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavření předmětné
zástavní smlouvy mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného je zjevným
zneužitím práva a jako takové nepožívá právní ochrany. Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého
práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech
konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je
považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost
vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost,
otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva
je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv.
Slouží k tomu, aby pomocí něj
byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně
odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního
případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020
sp. zn. 21 Cdo 338/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že
za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní
ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a
smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými
mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o výkon práva v rozporu
s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný
skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako
rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a
užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může
nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé
strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo
4490/2018, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo
1663/2017). Uzavřel-li v projednávané věci právní předchůdce žalovaného s žalobkyní
předmětnou zástavní smlouvu, aniž by bylo zjištěno, že cílem (účelem) tohoto
jeho jednání bylo něco jiného než zajištění jeho pohledávek vůči obligačnímu
dlužníku z úvěrových smluv, nelze toto jeho právní jednání považovat za zjevné
zneužití práva, které by nepožívalo právní ochrany. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky jej [včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení, které ostatně ani neměly být odvolacím soudem vydány, neboť
vzhledem ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení nebylo řízení u odvolacího soudu skončeno a
bude pokračovat u soudu prvního stupně (srov. § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.)] v dovoláním napadené části zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu