33 Cdo 2227/2018-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobce S. F., místem podnikání v XY (identifikační číslo osoby XY),
zastoupeného Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Biskupský dvůr 2095/8, proti žalované J. S., bytem v XY, zastoupené JUDr.
Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o zaplacení
60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.
14 C 258/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 1. 2018, č. j. 29 Co 314/2016-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana
Štětiny, advokáta.
prodlení ve výši 8,05% ročně od 2. 7. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 1. 2018,
č. j. 29 Co 314/2016-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále
jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalovaná poté, co se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla
dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně například s jeho
rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 nebo sp. zn. 33 Cdo 890/2002), jestliže
ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě, kterou
účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2014, hodnotil jako příčící se dobrým mravům a
tudíž neplatné (§ 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne
25. 2. 2014 na dobu určitou do 31. 12. 2014 smlouvu o zprostředkování, v níž se
žalobce jako zprostředkovatel zavázal za odměnu ve výši 6 % z ceny nemovitostí
v částce 1.200.000 Kč obstarat pro žalovanou a jejího manžela J. S. coby
zájemce prodej jejich nemovitostí ve XY; vznik nároku žalobce na odměnu byl dán
uzavřením zprostředkovávané kupní smlouvy. Zájemci se zavázali neuzavřít
zprostředkovatelskou smlouvu s jinou osobou, neuzavřít kupní smlouvu bez vědomí
žalobce nebo s kupujícím, kterého nezajistil žalobce; pro případ porušení
těchto závazků se zavázali zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši 5
% z 1.200.000 Kč. Žalovaná spolu s manželem prostřednictvím žalobce nabízeli
své nemovitosti k prodeji již od roku 2013, naposledy si práva a povinnosti
upravili právě smlouvou z 25. 2. 2014. V květnu 2014 zájemci žalobci sdělili,
že nemovitosti již prodávat nechtějí, přičemž je dne 16. 6. 2014 prodali P. Š. za sjednanou kupní cenu 1.200.000 Kč; kupující nebyla o problémech se sousedem
J. informována. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění mimo
jiné uzavřel, že ujednání účastníků o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v
právech a povinnostech smluvních stran k újmě účastníka – spotřebitele,
odvolací soud dovodil opak. Nerovnováhu shledal jak v objektivních okolnostech
posuzované smlouvy o zprostředkování, tak v okolnostech subjektivních. Podle § 3028 o.
z., se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti
smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může
věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené
povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z., je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na
náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta
vztahuje. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům
i zákonu. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání,
které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně
narušuje veřejný pořádek. Podle § 419 o. z., je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své
podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání
uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jedná. Podle § 420 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost
výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak
soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za
podnikatele. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v
rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran
v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně,
pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Předem je třeba konstatovat, že odvolací soud správně dovodil, že judikatura, v
níž Nejvyšší soud poměřoval ujednání o smluvní pokutě kritériem dobrých mravů
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je použitelná i na právní jednání podle současné
právní úpravy. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními
zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo
538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je
třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní
pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.
Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané
výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem
jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši
zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s
ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Za právně relevantní je
považována i okolnost celkového zajištění pohledávky (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty
je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících
škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti
očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo
890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek, avšak ne jediným. Protože pro posouzení, zda je právní jednání v rozporu s dobrými mravy, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní
normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o
aplikovatelnosti § 580 o. z. (dříve § 39 obč. zák.) může dovolací soud
přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Žalobce se mýlí, prosazuje-li, že se odvolací soud při svém rozhodování v
otázce funkce a přiměřenosti smluvní pokuty odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. Závěry dovozené v citovaných rozhodnutích dovolacího soudu
jsou především založeny na rozdílných skutkových terénech a nadto argumentaci
žalobce nepodporují, naopak. Není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že nemožnost vyvázat se ze
smlouvy (vyvázání ze smlouvy z vůle zájemce - spotřebitele bylo dáno pouze
uplynutím doby určité) a dlouhodobě nesmět bez sankce nakládat se svým
majetkem, i skutečnost, že smluvní pokuta nahrazovala žalobci ve skutečnosti
provizi, na kterou mu nevznikl nárok (žalobci se tedy v každém případě dostalo
peněžního plnění), činí ujednání nemravným; je totiž výsledkem právního
jednání, které v rozporu s požadavkem přiměřenosti vytváří významnou
nerovnováhu práv anebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.
Správně pak
rovněž akcentoval, že při sjednání smlouvy na dobu trvání deseti měsíců, která
bezprostředně navazovala na předchozí smlouvu sjednanou na dvanáct měsíců, v
nichž nebylo dosaženo zamýšleného cíle, muselo být žalobci jako podnikateli v
oboru zřejmé, že úspěšnost exkluzivního nabízení je zjevně nízká. Nepochybil,
promítl-li do svých úvah významné subjektivní okolnosti případu, jako je věk
zájemců (žalované i jejímu manželovi bylo v době uzavření smlouvy cca 80 let a
smysl pro ně mělo pouze rychlé naplnění zamýšleného cíle) a jejich nezkušenost
v prodeji realit, která přispěla k tomu, že zjevně přistoupili na žalobcem
stanovené, a pro ně zjevně nevýhodné podmínky. K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li
dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka
dovolatele, že byl zkrácen na svých procesních právech, jestliže soudy
neprojednaly jeho alternativní žalobní návrh. Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku
odvolacího soudu v plném rozsahu, žádnou konkrétní námitku proti nákladovému
výroku napadeného rozsudku – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům
ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b
odst. 3 o. s. ř. – nevznesl. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).