Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Czech Invest Finance, s. r. o., sídlem Pekařská 246/80, Brno, zastoupené JUDr. Vilémem Kaprálem, advokátem, sídlem Údolní 550/61, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 29 ICdo 47/2022-331, 28 ICm 1417/2011 (KSCB 28 INS 1740/2011), za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V projednávané věci brojí stěžovatelka především proti tomu, že Nejvyšší soud po letitém soudním sporu, v němž se snažila dobrat svých práv v rámci incidenčního řízení, toto řízení zastavil.
Podle Ústavního soudu je pro posouzení předmětné věci rozhodné zhodnocení účinků usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2012 č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-B-181, kterým vzal soud na vědomí splnění reorganizačního plánu úpadce SCB Foundry, a.s. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že citované usnesení bylo vydáno na základě zprávy insolvenčního správce o splnění reorganizačního plánu, která byla dne 2. 2. 2012 schválena věřitelským výborem. Nebylo tedy vydáno z iniciativy soudu, ale naopak těch, jichž se bytostně dotýká, tedy insolvenčního správce a věřitelského výboru, reprezentujícího též zájmy stěžovatelky.
Účinky takového usnesení spočívaly mimo jiné v tom, že jím reorganizace, co by jeden ze způsobů řešení úpadku skončila, což sebou neslo též ukončení souvisejících incidenčních sporů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (a v pečlivě vypracovaném vyjádření k ústavní stížnosti) vysvětlil, že právní mocí usnesení krajského soudu, pozbylo insolvenční řízení oporu svého dalšího pokračování. Stěžovatelka nahlíží na své postavení v rámci insolvenčního řízení optikou práv účastníků vyplývající z pozdější právní úpravy, která umožnila věřitelům vést incidenční spory i po skončení reorganizace.
Takové postavení je pro stěžovatelku nepochybně komfortnější, ovšem v rozhodné době platila právní úprava jiná, která vyžadovala od účastníků odlišný způsob obrany. Ta měla směřovat před okamžik, kdy vzal soud na vědomí splnění reorganizačního plánu, neboť účinky tohoto rozhodnutí měly zásadní vliv na související incidenční spory.
Z uvedeného důvodu pak nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že ve věci nebyly dány podmínky řízení a toto řízení zastavil. Skutečnost, že nižší obecné soudy při projednávání incidenčního sporu pochybily a nedovodily již na počátku řízení nedostatek podmínek pro jeho další vedení, nemůže samo o sobě založit právo vyplývající sice ze stávající právní úpravy, ovšem nemající oporu v právní úpravě rozhodné pro posouzení věci.
Ústavní soud za dané situace považuje závěry Nejvyššího soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Ústavní soud nadto podotýká, že v nyní posuzované věci jde "pouze" o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Nejvyšší soud totiž srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování řídil, jeho závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu