Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Comorka, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 33 Cdo 1720/2024-331, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 15 Co 195/2023-307 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2023 č. j. 131 C 35/2019-270, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zdeňka Vantucha, a obchodní společnosti STAMPA Ostrava, a. s., sídlem Kirilovova 181, Paskov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se původní žalobkyně a) obchodní společnost CVG Metal s. r. o. [právní předchůdkyně žalobců b) a c) - stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka] domáhala, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by uložil vedlejší účastnici jako žalované (podnikatelce a objednatelce) povinnost zaplatit obchodní společnosti Factoring České spořitelny, a. s., částku ve výši 1 272 623,59 Kč s příslušenstvím, která představuje neuhrazenou část sjednané ceny za dílo - výrobu ocelové konstrukce, kterou provedla obchodní společnost CVG Metal s. r. o. pro vedlejší účastnici na základě smlouvy o dílo ze dne 26. 9. 2017 (uzavřené podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatel a první vedlejší účastník jako žalobci b) a c) domáhali společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 1 212 623,59 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byly splněny podmínky stanovené smlouvou pro konečné a úplné vyúčtování ceny díla, resp. pro vznik práva na zaplacení ceny díla, když nebyla dodána kompletní dohodnutá dokumentace ve sjednaných parametrech.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že splatnost faktur dosud nenastala.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastník dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka proti rozsudku okresního soudu zastaveno (výrok I.). Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto jako nepřípustné (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III.).
6. Podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť "se postavila na stranu řízení, která jednala v obchodním styku nepoctivě, když zneužila formální chyby protistrany a rozhodnutí soudů ignoruje podstatu věci, čímž se dopouští formalismu, který není v souladu s principy spravedlivého procesu". Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí porušují jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když jakožto vlastník společnosti, výrobce a posléze postupník předmětné pohledávky společnosti neobdržel za své výrobky kupní cenu, a to ani po osmi letech od jejich zhotovení, a to "dokonce vlastním nákladem, z důvodů čistě formálních a ještě nerespektujících faktické dohody smluvních stran ohledně úhrad za dílčí plnění, jež byla předmětem dokazování, leč se zcela nepřiléhajícím právním hodnocením a výsledkem". Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že postupoval v rozporu s § 243c o. s. ř., neboť z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá nepřípustnost dovolání, přičemž stěžovatel nebyl ani vyzván k opravě případných vad podání.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, avšak z jeho argumentace nevyplývá, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost postupu obecných soudů v předmětném řízení.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud na základě zopakování dokazování dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě o právu vystavit konečnou fakturu až po kompletním dodání díla a předání kompletní dokumentace ke zboží (čl. VIII. dohody) účastnice (obchodní společnost CVG Metal s. r. o. jako předchůdkyně stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka na straně jedné a druhá vedlejší účastnice na straně druhé) změnily na dílčí plnění ceny díla v závislosti na již původně dohodnutém a uskutečněném dílčím plnění díla. Ke změně došlo konkludentní akceptací návrhu obchodní společnosti CVG Metal s. r. o. na změnu smlouvy druhou vedlejší účastnicí. Ke každému dílčímu plnění podle ujednání v čl. IV. smlouvy, jenž nebyl změněn, bylo nutno dodat vždy dokumentaci v německém jazyce k této části plnění náležející.
11. V řízení bylo okresním soudem zjištěno, že ke kompletnímu předání sjednané dokumentace v návaznosti na každé dílčí plnění díla nedošlo. Za této situace se předmětné faktury právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejšího účastníka, jejichž zaplacení se v předmětném řízení domáhali, nemohly stát splatnými, neboť nebyla splněna uvedená podmínka jejich splatnosti. Podmínka splatnosti faktur zůstala ujednána mezi stranami i poté, co k návrhu předchůdkyně stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka byla provedena změna obsahu smlouvy.
Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že i když byla druhé vedlejší účastnici doručena faktura, na kterou částečně plnila, plnila na fakturu, která se dosud nestala splatnou. Částečné plnění splatnost faktury nemohlo založit, když bylo ujednáno, že splatnost nastane až uplynutím sjednané lhůty ode dne doručení faktury a rovněž uplynutím sjednané lhůty ode dne doručení dokumentace, k čemuž do dne rozhodnutí soudu ve sjednaném rozsahu, parametrech a jazyce nedošlo.
12. Krajský soud na základě uvedeného dovodil, že i když předchůdkyně stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka na objednané dílo částečně plnila, nestala se cena díla, a ani dílčí nároky na cenu díla, splatnými, protože splatnost byla podle ujednání v čl. IV. a VIII. vázána kromě doručení faktury i na řádně doručení dokumentace, k čemu nedošlo. Závěru krajského soudu, že za situace, kdy je zde platná smlouva, není důvod posuzovat nárok stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
13. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [viz např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16
(N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, které jím musí být splněny, aby soud mohl ve věci rozhodnout. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
15. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud se podrobně zabýval dovoláním stěžovatele (a prvního vedlejšího účastníka), avšak dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Přitom přiléhavě zdůraznil, že povinností dovolatele je vymezit důvod dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve vztahu k předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že závěr krajského soudu o uzavření smlouvy o dílo konkludentní akceptací objednávky druhé vedlejší účastnice obchodní společností CVG Metal s.
r. o., tím, že fakticky započala výrobu (tedy chovala se podle objednávky), nevybočuje z naznačeného judikaturního rámce. Nejvyšší soud vysvětlil, že na vyřešení otázky a) není napadené rozhodnutí založeno, neboť krajský soud neposuzoval odpovědnost za vady díla, nýbrž své rozhodnutí založil na závěru, že dosud nenastala splatnost faktur. Otázka b) týkající se konkludentního uzavření smlouvy již byla Nejvyšším soudem vyřešena a napadené rozhodnutí je s jeho ustálenou judikaturou v souladu. Na vyřešení otázky c) týkající se výkladu pojmů "konečná faktura" a "konečná fakturace" není napadené rozhodnutí založeno.
Stěžovatel a první vedlejší účastník navíc otázku c) zakládají na jiném než krajským soudem zjištěném skutkovém stavu (na tvrzení, že poslední "konečnou" fakturou byla faktura na 112 263,59 Kč). Přitom uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
17. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku (a nároku vedlejšího účastníka) na uhrazení žalované částky představující cenu zhotoveného díla. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. V předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatele (a prvního vedlejšího účastníka) nebylo přípustné, resp. proč muselo být dovolání ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí zastaveno.
V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud na tato rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu