USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobců b) P. C., c)
Z. V., obou zastoupených Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Macharova 302/13, proti žalované STAMPA Ostrava, a. s., se sídlem v Paskově,
Kirilovova 181, identifikační číslo osoby 25849743, zastoupené Mgr. Michalem
Machkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, o 1 212 623,59 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 131 C 35/2019, o
dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2023,
č. j. 131 C 35/2019-270, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.
11. 2023, č. j. 15 Co 195/2023-307, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.
5. 2023, č. j. 131 C 35/2019-270, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11.
2023, č. j. 15 Co 195/2023-307, se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení 16 310,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Machka.
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 131 C 35/2019-270, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali společně a
nerozdílně zaplacení 1 212 623,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 15 Co 195/2023-307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci
samé, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud (po „téměř kompletním zopakování dokazování“) zjistil, že mezi
původní žalobkyní a) CVG Metal s. r. o. (předchůdkyní žalobců), jejíž žaloba na
náhradu škody byla v průběhu řízení pravomocně zamítnuta (dále jen „CVG Metal“)
a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo tak, že žalovaná (podnikatelka a
objednatelka) zaslala CVG Metal e-mailem z 28. 8. 2017 objednávku č. 565 z 25. 8. 2017 na výrobu dohodnuté části plošiny, bunkrů a násypky, která měla všechny
podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Podle jejího článku VIII vzniká
zhotoviteli právo vystavit konečnou fakturu po kompletním dodání zboží a
předání kompletní dokumentace ke zboží a splatnost faktury nastává 45 dnů od
data doručení faktury a dokumentace ke zboží „kupujícímu“. CVG Metal na
objednávku reagovala tím, že obratem započala výrobu požadovaných konstrukcí
podle dodané výkresové dokumentace. E-mailem z 10. 9. 2017 požádala CVG Metal
žalovanou o odsouhlasení změny v dělení plechů. Žalovaná e-mailem z 18. 9. 2017
sdělila CVG Metal, že u ní provedla v průběhu výroby kontrolu, a vytkla jí
určité vady při provádění díla. E-mailem z 19. 9. 2017 žalovaná požádala o
sdělení termínů navážení zhotovených dílů s upozorněním na termínovou napjatost
zakázky (termín předání díla byl sjednán na 30. 9. 2017) a hrozící sankce při
nedodržení termínů. CVG Metal nato žalované e-mailem z téhož dne sdělila, že
první dávku dílů akce Kronimus na zinkovnu dodá 25. 9. 2017. E-mailem z 26. 9. 2017 zaslala CVG Metal žalované zprávu o zaslání potvrzené objednávky s
připojeným pozměněným a upraveným textem objednávky, v níž byl opraven termín
plnění, změněna splatnost faktur (ze 45 na 60 dnů) i způsob fakturace („dle
dílčího dodání“) a byla zkrácena záruční doba (z 36 na 24 měsíců). První plnění
podle smlouvy bylo dodáno 9. 10. 2017, fakturou z 9. 10. 2017 za ně byla
fakturována částka 646 704 Kč, kterou žalovaná dvěma splátkami (15. 1. a 12. 2. 2018) uhradila. Další část plnění byla předána 27. 10. 2017, fakturována za ni
byla částka 1 054 146 Kč a žalovaná na ni 31. 10. 2017 zaplatila 843 316,80 Kč. Za opravu 13 kusů bunkrů předaných 29. 11. 2017 byla téhož dne fakturována
částka 73 808 Kč bez DPH, žalovaná na ni uhradila 7. 12. 2017 částku 71 446,40
Kč; u faktury z 11. 12. 2017 znějící na 112 262,59 Kč nebyla prokázána
souvislost s předmětnou smlouvou. Podle odvolacího soudu došlo k uzavření smlouvy o dílo konkludentním způsobem,
když objednávka z 25. 8. 2017 obsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy
o dílo podle § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále
jen „o.
z.“, a byla tak písemným návrhem na uzavření smlouvy, který bylo možno
přijmout jednoduchým nepodmíněným přijetím podle § 1732 o. z. CVG Metal návrh
akceptovala konkludentně (§ 1744 o. z.) tím, že podle objednávky zahájila
výrobu (započetí výroby podle výkresové dokumentace je akceptací návrhu
konkludentním chováním; nadto žalovaná o něm věděla, neboť do provozu CVG Metal
chodila a provedla kontrolu průběhu výroby a skladování, což byla oprávněna
podle čl. IV objednávky). V článku VIII smlouvy se smluvní strany odchýlily od
dispozitivní úpravy podmínek pro vznik nároku na cenu díla uvedených v § 2610 a
§ 2604 o. z., zhotovitelka tak nebyla oprávněna vystavit fakturu a objednatelka
nebyla povinna plnit na cenu díla, pokud nebyly splněny obě sjednané podmínky
(dodáno celé zboží a zároveň dodána kompletní dokumentace v německém jazyce). E-mail z 26. 9. 2017 považoval odvolací soud za návrh na změnu již uzavřené
smlouvy (mimo jiné ve splatnosti faktur a možnosti fakturovat), který žalovaná
akceptovala tím, že zaplatila na dílčí fakturu 31. 10. 2017 částku 843 316,80
Kč. Změna se však nedotkla ujednání v čl. IV smlouvy (o nutnosti předat k datu
každé dílčí expedice dodávaného díla i k ní náležející dokumentaci v německém
jazyce) a nezměněné zůstalo i ujednání o splatnosti faktury uplynutím doby (po
změně smlouvy 60 dnů) od doručení faktury a zároveň od doručení dohodnuté
dokumentace ke zboží. Dokumentace ve sjednaných parametrech (v německém jazyce)
tak byla podmínkou splatnosti faktury; do doby rozhodování soudu nebyla dodána,
takže splatnost dílčích faktur nenastala. V závěru o uzavření smlouvy o dílo
konkludentně, o odchýlení se účastníků od dispozitivní úpravy podmínek pro
vznik nároku na cenu díla, i v závěru, že splatnost faktur dosud nenastala, se
odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně. Jelikož dovodil existenci
platné smlouvy, neshledal důvod posuzovat nárok žalobců jako bezdůvodné
obohacení žalované. Žalobci podali dovolání, jímž výslovně napadli rozsudky soudů obou stupňů, a to
v celém rozsahu, a navrhli jejich změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Usuzují,
že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky a) „nesplnění
povinnosti zhotovitele (prodávajícího) předat doklady potřebné k užívání věci
(díla)…. bez zhodnocení, zda se jednalo o podstatnou dokumentaci a z toho
vyplývající podstatnou vadu díla, kdy má soud za to, že zhotovitel nemá nárok
na zaplacení za jím zhotovené dílo, lhostejno, že předmětné dílo bylo
objednatelem převzato bez řádné reklamace a dále zpeněženo“, když je zřejmé, že
chybějící dokumentace nebránila nakládání s dílem a od roku 2018 bylo plně
užíváno koncovým zákazníkem (při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku z 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1297/2021), a právních otázek b) naplnění podmínky pro
konkludentní uzavření smlouvy stanovené v § 1744 o. z., spočívající v zaslání
oferty se změnami před poskytnutím či „v přijetím“ plnění [zda smlouva je
uzavřena konkludentně: - tím, že akceptant započne s přípravnými pracemi
nutnými pro zhotovení díla, resp.
„osoba, které je nabídka určena, ji přijme
tím, že se podle ní zachová“, za situace, kdy oferentovi akceptant žádné plnění
neposkytuje a žádné plnění od něj nepřijímá; - tím, že akceptant zašle
oferentovi sice (částečné) plnění, ale až poté, co mu zašle zpět návrh smlouvy
s učiněnými změnami, z čehož je zřejmé, že původní návrh smlouvy neakceptoval],
a c) vysvětlení v praxi běžně užívaného termínu „konečná faktura“ či „konečná
fakturace“ „v návaznosti na ust. § 2610 o. z. právo na zaplacení ceny za dílo
po částech“ (které dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny). Podle žalobců měly soudy aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 1297/2021 [že nedodání dokladů neznamená, že nedošlo k řádnému
dodání věci, k níž se vztahují; nedodání dokladů tak nezakládá prodlení s
dodáním (hlavního) předmětu „koupě“, který byl předán, nýbrž nároky je třeba
uplatňovat v režimu práv z vad]. V předmětné věci chybějící část dokumentace
neměla žádný vliv na plné využití ocelových konstrukcí, nebyly nutné k užívání
věci, nejednalo se tedy o vadu a žalovaná ji nevytkla při protokolárním předání
a převzetí díla. CVG Metal nikdy neakceptovala ofertu, naopak ji zaslala zpět
se změnami, které žalovaná písemně nepřijala. Po objednávce CVG Metal skutečně
započala s přípravnými pracemi, zajišťovala ocelový materiál pro přípravu
ocelových konstrukcí, seznamovala se s projektovou dokumentací, v důsledku
zjištění náročnosti zakázky však zaslala ofertu 26. 9. 2017 zpět se změnami. Soudy nesprávně extenzivně interpretovaly § 1744 o. z., když konkludentní
uzavření smlouvy by mělo „vyplývat buď z obsahu nabídky (objednávky)“, nebo z
dosavadní praxe mezi účastníky, což není splněno, neboť CVG Metal pro žalovanou
zhotovuje po léta ocelové konstrukce na základě písemných smluv o dílo. Konečnou fakturou byla faktura se splatností 9. 2. 2018 znějící na 112 262,59
Kč, neboť se v daném smluvním vztahu jednalo o fakturu za poslední část díla,
tedy poslední – konečnou, k níž se vázala podmínka spočívající v dodání
kompletní dokumentace. Podle právního názoru odvolacího soudu o výkladu termínu
konečná faktura by CVG Metal nebyla oprávněna fakturovat dílo po částech a
nevznikl by jí žádný nárok na zaplacení za zhotovené dílo. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Připomíná, že soudy
zjistily, že u faktury na 112 262,59 Kč není prokázána souvislost se smlouvou
podle objednávky č. 565, což nebylo dovoláním zpochybněno. Otázkou odpovědnosti
žalobců za vady se odvolací soud nezabýval, neboť se práv z odpovědnosti za
vady nedomáhala. Protože si smluvní strany sjednaly podmínky pro zaplacení
ceny, které nebyly splněny, právo na zaplacení ceny nevzniklo. Ke
konkludentnímu přijetí nabídky dochází okamžikem, kdy se podle ní akceptant
zachová; akceptantka obratem zahájila výrobu objednané ocelové konstrukce a o
výrobě a postupu výroby žalovanou, která se do provozovny zhotovitelky
dostavila za účelem kontroly výroby, informovala. K možnostem konkludentního
uzavírání smluv se Nejvyšší soud vyjadřoval již např. v rozsudku z 31. 1. 2023,
sp. zn. 33 Cdo 1076/2022.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve
spojení s § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně
zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2423/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 293/2023, ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3645/2022). Poté se Nejvyšší soud – po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem – zabýval dovoláním proti
rozsudku odvolacího soudu. V dovolání chybně uvedené datum vydání rozsudku
odvolacího soudu (25. 11. 2023 namísto správného 15. 11. 2023) nepovažoval (s
ohledem na další správně uvedené údaje identifikující napadený rozsudek) za
překážku jeho projednatelnosti. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě
jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové
otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 4/2014, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na
webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom vysvětlil v usnesení z
26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz
dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s
níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Vždy musí jít o takovou právní
otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního
posouzení věci skutečně založen. Na vyřešení otázky a) není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud
neposuzoval odpovědnost za vady díla, nýbrž své rozhodnutí založil na závěru,
že dosud nenastala splatnost faktur. Přiléhavý není odkaz dovolatelů na
rozsudek z 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1297/2021, v němž Nejvyšší soud řešil
otázky jiné („zda je prodávající povinen dodat návod k obsluze předmětu koupě v
případě, že strana kupující projeví vůli odstoupit od kupní smlouvy z důvodu
jiné vady předmětu koupě s návodem k obsluze nesouvisející a projeví tak vůli
předmět koupě neužívat“, a „zda nedodání návodu k obsluze lze podřadit pod §
2099 odst. 1 větu třetí o. z.“, tedy zda představuje vadu ve smyslu § 2099
odst. 1 věty třetí o. z.). Nejvyšší soud v rozhodnutí vskutku dovodil, že vadu
v dokladech nutných k užívání zboží nepředstavuje pouze jejich nekompletnost,
nýbrž i jejich úplná absence, přičemž nedodání dokladů (v uvedeném případě
návodu k užívání věci jako dokladu k jejím užívání potřebného, který je povinen
prodávající předat kupujícímu podle § 2094 o. z.) neznamená, že nedošlo k
řádnému dodání věci, k níž se vztahují, nedodání dokladů tak nezakládá prodlení
s dodáním (hlavního) předmětu koupě, který byl předán, nýbrž nároky je třeba
uplatňovat v režimu práv z vad. Žalobci ale přehlížejí, že odvolací soud v
daném případě (na rozdíl od věci jimi označené) zjistil, že předáním části díla
a k tomu odpovídající sjednané dokumentace v německém jazyce strany smluvně
podmínily možnost fakturace a splatnost dílčích faktur (lhůtu jejich splatnosti
dohodou navázaly na jejich doručení a dodání dohodnutých dokumentů, které však
nebyly dodány ani ke dni rozhodnutí soudu o věci – což nebylo zpochybněno),
čímž se smluvně odchýlily od dispozitivního ustanovení o ceně za dílo v § 2610
o. z. Otázka konkludentního uzavření smlouvy (otázka b) již byla Nejvyšším soudem
vyřešena a napadené rozhodnutí s jeho ustálenou judikaturou souzní. Podle § 558 odst. 2 o. z. v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním
zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí
ujednání stran nebo zákon.
Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost
má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může
podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost
musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Podle § 1744 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany
mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena,
nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-
li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li
k němu včas. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá
účinnosti. Ze samotného textu § 1744 o. z. vyplývá, že poskytnutí nebo přijetí plnění je
jen jedním z možných chování akceptanta vedoucích k přijetí nabídky podle
tohoto ustanovení (jde tedy jen o demonstrativní výčet – srov. užitý pojem
„zejména“). Aby bylo možno přijmout nabídku faktickým chováním ve smyslu § 1744 o. z.,
musel by být při uzavírání smlouvy naplněn alespoň jeden ze zákonných
předpokladů. Buď by se muselo jednat o situaci, ve které je běžné, že dochází k
uzavírání smluv daným způsobem a účastníci právního styku působící v daném
sektoru (a za obdobných okolností) to berou jako více méně samozřejmé. Nebo by
se muselo jednat o ustálený způsob uzavírání smluv mezi stranami. Možnost
uzavřít nabídku faktickým chováním by mohla plynout také ze samotného textu
nabídky. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo
3175/2023. Důvodová zpráva k § 1744 o. z. uvádí, že upravuje „případy tzv. faktické
akceptace, při níž se nevyžaduje slovní souhlas s ofertou a k uzavření smlouvy
dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se akceptant podle oferty
fakticky zachová. Navržené pravidlo vychází ze stávající úpravy (§ 43c odst. 1
občanského zákoníku a § 275 odst. 4 platného obchodního zákoníku). …. Jedná-li
se o případy uvedené v navrženém ustanovení, bude smlouva uzavřena okamžikem,
kdy se akceptující zachoval podle nabídky, nikoli až okamžikem, kdy oferent
získal o tomto jednání vědomost.“
V usnesení z 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006, Nejvyšší soud uvedl, že
právní úprava konkludentního vzniku smlouvy, která je v obchodním zákoníku
obsažena v § 275 odst. 4, předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který bude
přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu
(např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky),
nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné
podle obchodního zákoníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 4485/2018). Výkladem pojmu obchodní zvyklosti se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku z
22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009. „Obchodní zvyklosti lze vyložit jako
ustálenou obchodní praxi (pravidla), která je dodržována účastníky obchodních
vztahů a může mít různý dosah. Některá pravidla jsou uplatňována všeobecně v
obchodě, jiná jen v některém obchodním odvětví.
Další zvyklosti se mohou
vztahovat jen k určitému druhu obchodů či k určitému druhu zboží (díla) nebo
mohou být omezeny jen na určitou územní oblast. I když obchodní zvyklosti
regulují chování subjektů práva, neuplatňují svoji regulativní schopnost samy,
ale na základě příslušných ustanovení právních předpisů. Nejsou samy o sobě
právní normou ani pramenem práva a právního významu nabývají jen na základě a v
rámci právní normy obsažené v právním předpisu. Lze poukázat i na komentářovou literaturu, např. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.,
FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520) [Systém
ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-6-9]. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z:
www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.: „Z § 558 odst. 2 shodně plyne, že ve vztazích
mezi podnikateli bude možno připustit vznik smlouvy faktickým plněním ve všech
případech, kdy to vyplývá z obchodních zvyklostí. Totéž říkal § 275 odst. 4
obch. zák., jenž mluvil o "zvyklostech rozhodných podle tohoto zákona", čímž
odkazoval na § 1 odst. 2 obch. zák. upravující aplikovatelnost obchodních
zvyklostí. V § 1744 je užita formulace "je-li to obvyklé", která je nepochybně
mnohem širší, protože značně přesahuje rámec obchodních vztahů. Obchodní
zvyklosti však můžeme do tohoto ustanovení interpretací doplnit, protože právě
z § 558 odst. 2 plyne, že obchodní zvyklosti mají ve vztazích mezi podnikateli
dokonce přednost před dispozitivní zákonnou úpravou. Obchodní zvyklosti tak
mohou být bezpochyby dalším pramenem zakládajícím přípustnost tohoto způsobu
uzavření smlouvy.“
Smlouva se skládá ze (zpravidla) dvou jednostranných, obsahově zcela shodných a
vzájemně adresovaných právních úkonů – návrhu na uzavření smlouvy neboli oferty
a přijetí návrhu na uzavření smlouvy neboli akceptace; podstatou smlouvy je
tedy souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k
uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. Návrh smlouvy
/oferta, nabídka/ i jeho přijetí /akceptace/ jsou jednostranné adresované
právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné právní úkony platí, že musí
splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I
nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru
vůle a projevu a náležitosti předmětu právního úkonu. K tomu, aby mohla smlouva
vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících
stran. To platí pro smlouvy obecně, a platí to též pro ty smlouvy, které byly
uzavřeny konkludentním způsobem (jinak než výslovně). Akceptací není každé
konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh
přijmout, a to - s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace -
v té podobě, kterou mu udělil oferent [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z
29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, z 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005,
usnesení Nejvyššího soudu z 26. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 543/2012, či též nález
Ústavního soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. I.
ÚS 49/08 (dostupný na webových
stránkách www.usoud.cz), jež jsou použitelné (s ohledem na srovnatelnou právní
úpravu) i v podmínkách o. z.]. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu
včas. Vznik smlouvy podle § 1744 o. z. také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost
tohoto přijetí, účinnost přijetí však citované ustanovení spojuje již s
projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020). Projev vůle je učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně, nicméně
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, a
jeho rozsudek ze 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011)
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že základním hlediskem pro
výklad právního jednání je úmysl stran. Každý projev vůle – výslovný nebo
konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího. Ochrana dobré víry
adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak
normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve
zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k
praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle
předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam
projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. tedy uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního
jednání přihlíží. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký
by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen
(§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro
jednostranná adresovaná právní jednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z
25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, z 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., z 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo
1042/2023). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že úsudek o
existenci konkludentně projevené vůle účastníků je třeba založit na úvaze
vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích
obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná
tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při
projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný
není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž
jednající vychází.
Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky
hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu z 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, ze 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, či z 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018). Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek
zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována)
prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011). V posuzované věci odvolací soud výše uvedenou zákonnou úpravu i judikaturní
závěry Nejvyššího soudu respektoval. Přihlédl k tomu, že vztah vznikl mezi
dvěma obchodními společnostmi v rámci jejich obchodního styku, že objednávka
žalované (oferentky) obsahovala všechny nezbytné náležitosti umožňující její
jednoduché nepodmíněné přijetí, že akceptantka se podle objednávky včas
zachovala, když neprodleně zahájila výrobu podle výkresové dokumentace
oferentky (tvrzení žalobců, že akceptantka toliko započala s přípravnými
pracemi, zajišťovala ocelový materiál pro přípravu ocelových konstrukcí,
seznamovala se s projektovou dokumentací, se míjí se skutkovým stavem zjištěným
odvolacím soudem, z něhož dovolací soud při posuzování dovolání vychází). Odvolací soud přitom přihlédl i k následnému chování stran, kdy žalovaná
uskutečnila podle znění objednávky kontroly (které jí akceptantka umožnila), a
upozorňovala na nedostatky a nutnost dodržení termínů, akceptantka ji požádala
o odsouhlasení změny v dělení plechů, a to vše předtím, než po téměř měsíci od
doručení objednávky (z hlediska možného uzavření smlouvy tedy nikoli včasně)
zaslala žalované oferentce upravený text objednávky. Vůle oferentky tak byla
dostatečně seznatelná z objednávky a vůle akceptantky z jejího faktického
jednání směřujícího ke zhotovení zadaného díla podle objednávky a dokumentace
oferentky, jak vyplývá i z následného chování smluvních stran. Závěr odvolacího
soudu o uzavření smlouvy o dílo konkludentní akceptací objednávky žalované CVG
Metal tím, že fakticky započala výrobu (tedy chovala se podle objednávky), tak
nevybočuje z výše uvedeného judikaturního rámce. Nadto platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a usnesení Nejvyššího soudu z
25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2362/2007). Jak již bylo výše zmíněno, v dovolání
nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak
musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Ani na vyřešení otázky c) týkající se výkladu pojmů „konečná faktura“ a
„konečná fakturace“ není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud
dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě o právu vystavit konečnou fakturu až po
kompletním dodání díla a předání kompletní dokumentace ke zboží (čl. VIII
dohody) účastnice změnily (konkludentní akceptací žalovanou návrhu CVG Metal na
změnu smlouvy) na dílčí plnění ceny díla v závislosti na (již původně
dohodnutém) dílčím plnění díla, k němuž, podle ujednání v čl. IV smlouvy (jenž
nebyl změněn) bylo nutno dodat vždy dokumentaci v německém jazyce k této části
plnění náležející (což až do rozhodnutí soudu o věci nebylo splněno). Je třeba
též přisvědčit žalované, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) u
poslední žalobci dokládané faktury z 11. 12. 2017 znějící na 112 262,59 Kč
neshledal za prokázanou souvislost s předmětným dílem. Žalobci tak navíc otázku
c) zakládají na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu (na
tvrzení, že poslední „konečnou“ fakturou byla faktura na 112 262,59 Kč).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013).
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl [§ 243 c) odst. 1 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn [§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně
splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu