22 Cdo 498/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobce Mgr. T. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou,
advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované Z. T.,
zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody
2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
15 C 294/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10.
června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října
2009, č. j. 15 C 294/2006-306, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. ledna
2010, č. j. 15 C 294/2006-319, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobce je
výlučným vlastníkem bytu, číslo jednotky 430/7 nacházející se v 5. nadzemním
podlaží budovy v obci O., část obce a katastrální území N., č. p. 431 na
parcelách st. 413 – 418, zastavěné plochy a nádvoří, včetně spoluvlastnického
podílu na společných částech domu a pozemku v rozsahu 10460/360842, jak je
evidován na listu vlastnictví č. 2318, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Žalobce se proti žalované – jeho bývalé manželce - domáhal určení, že je
výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a s ní souvisejícího
spoluvlastnického podílu; tvrdil, že byl jejím jediným stavebníkem. Bytová
jednotka jako věc v právním slova smyslu existovala již před manželstvím, které
uzavřeli 16. 6. 2001, i když byla kolaudovaná až krátce po svatbě; stavbu
financoval výlučně ze svých prostředků.
Žalovaná nejprve tvrdila, že bytová jednotka je ve společném jmění manželů –
účastníků a posléze, že náleží do jejich podílového spoluvlastnictví. Na
výstavbě nemovitosti se podílela jak osobní účastí, tak finančně.
Soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že účastníci
konkludentně uzavřeli dohodu o založení spoluvlastnictví k předmětné
nemovitosti. Z obsahu čestného prohlášení, které účastníci sepsali za účelem
změny zápisu vlastnictví bytové jednotky v katastru nemovitostí z výlučného
vlastnictví žalobce do jejich společného jmění manželů lze dovodit úmysl a
jednoznačnou vůli žalobce k založení spoluvlastnictví. Tomu nasvědčuje
skutečnost, že žalobce nebyl k uvedenému právnímu úkonu nikterak nucen a že
jej učinil svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Tím potvrdil, že žalovaná se
na pořízení nemovitosti podílela, a to rovným dílem. Ani z dalších provedených
důkazů jiná vůle žalobce nevyplývá. O úmyslu žalované, že chtěla založit
spoluvlastnický vztah, svědčila skutečnost, že se o stavbu zajímala a podílela
se na její výstavbě: vymezovala dispozici bytové jednotky, jednala s
dodavatelem elektroinstalací a uzavřela smlouvu o úvěru, z něhož byly čerpány
prostředky na stavbu. Dále soud vzal za prokázané, že stavbu bytové jednotky
prováděli oba účastníci, nikoliv pouze žalobce, a posoudil proto oba jako
stavebníky.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná,
nicméně nesouhlasil s právním posouzením věci. V řízení bylo prokázáno, že
mezi účastníky neexistovala k okamžiku ukončení stavby, tj. k 17. 5. 2001,
žádná písemná dohoda o vlastnickém režimu k bytové jednotce. Dohoda mohla být
uzavřena i konkludentně, ovšem rovněž před uvedeným datem, neboť k tomuto dni
musel být vyřešen vlastnický režim k bytu. Později uzavřená dohoda již pro
vznik podílového spoluvlastnictví neměla žádný právní význam. Na konkludentní
dohodu nelze usuzovat z toho, že se žalovaná o výstavbu bytové jednotky
zajímala, částečně se podílela na její realizaci a uzavřela smlouvu o úvěru, z
něhož byly čerpány finanční prostředky. Naopak soudem prvního stupně pominuté
důkazy, že „smlouvu o výstavbě a kupní smlouvu“ z 26. 7. 2000 ohledně bytové
jednotky uzavřel jako stavebník pouze žalobce (čl. 24) a touto smlouvou také
sám nabyl spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. 413 až 418 (čl. 28), že v
této smlouvě figuruje pouze on jako stavebník nové bytové jednotky, která má
vzniknout ve stávajícím domě, a že budoucím vlastníkem bude žalobce, vedly
odvolací soud k úvaze, že pokud by účastníci měli vůli nabýt jednotku do
spoluvlastnictví, jistě by to promítli do obsahu smlouvy o výstavbě. Přitom v
té době spolu již dva roky žili. Totéž platí pro rozhodnutí o zahájení
stavebního řízení a o kolaudačním rozhodnutí, jehož účastníkem byl pouze
žalobce. Je nesporné, že účastníci měli úmysl v předmětné bytové jednotce
bydlet spolu, z toho ale ještě nelze dovodit jejich úmysl stát se jejími
podílovými spoluvlastníky. Rovněž ze způsobu financování bytové jednotky nelze
dovodit úmysl žalované stát se podílovou spoluvlastnicí, když nebylo prokázáno,
že by ze svých výlučných finančních prostředků investovala do stavby a na
placení úvěru se podílela pouze několika splátkami po 2.640,- Kč. Z uvedeného
vzal odvolací soud za prokázané, že k dohodě o spoluvlastnictví předmětného
bytu mezi účastníky nedošlo. Ohledně sepsání tzv. čestného prohlášení přijal
argumenty žalobce. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval toto
prohlášení za důkaz o vzniku dohody o podílovém spoluvlastnictví účastníků k
bytové jednotce s ohledem na datum jeho uzavření a na jeho obsah. Podává se v
něm, že účastníci se podíleli na pořízení bytu rovným dílem jako manželé a
požadovali nikoliv zápis do podílového spoluvlastnictví, ale do společného
jmění manželů, přičemž manželství uzavřeli 16. 6. 2001, tedy v době, kdy byt
již jako předmět občanskoprávních vztahů existoval. Ke změně vlastnického práva
po vzniku stavby by byla nutná jiná dohoda v písemné formě s náležitým obsahem. Odvolací soud za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o spoluvlastnictví, dále
posuzoval, zda stavbu neprovádělo více osob. Dospěl k závěru, že ze zjištěného
skutkového stavu, tedy, že žalovaná jednala s firmami a určovala dispoziční
uspořádání bytové jednotky, nelze dovodit, že se fakticky podílela na zřízení
stavby takovým způsobem, že by se stala vznikem bytové jednotky její podílovou
spoluvlastnicí.
Z těchto důvodů odvolací soud nepovažoval závěr soudu prvního
stupně o vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce za
správný. Sám došel k odlišnému závěru, že jejím výlučným vlastníkem je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a
uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.; podle obsahu dovolání jde o důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.
Odvolací soud podle dovolatelky uvedl, že považuje skutková zjištění soudu
prvního stupně za správná a úplná; ve skutečnosti dospěl k jiným skutkovým (viz
str. 7 rozsudku) i právním závěrům, ačkoliv neprovedl žádné dokazování; přitom
otázka, zda došlo ke konkludentnímu uzavření zmíněné dohody či nikoliv, je
otázkou skutkovou.
Odvolací soud opírá svůj závěr i o skutečnost, že smlouvu o výstavbě a smlouvu
kupní uzavřel pouze žalobce. Žalovaná však považuje za logické, že v situaci,
kdy trval jejich partnerský vztah, na základě vzájemné důvěry vyřizoval smluvní
agendu související s výstavbou jen jeden z partnerů. Namítá, že odvolací soud
se jen velmi kuse vypořádal s druhým v justiční praxi uznávaným způsobem vzniku
spoluvlastnictví ke stavbě, a to ke stavbě stavěné více stavebníky. Nesouhlasí
s jeho závěrem, že ji nelze považovat za stavebníka vedle žalobce. Ppři
budování bytové jednotky dodavatelskou firmou, tedy ne svépomocí, není možná
jiná forma aktivní účasti na stavbě než právě jednání se zhotoviteli stavby a
řešení právě takových záležitostí na stavbě, které prováděla a na které
odkazoval soud prvního stupně. Odvolací soud neoznačil, o která skutková
zjištění opírá svůj závěr, že výlučným stavebníkem je pouze žalobce. Na čestné
prohlášení bylo nutné hledět tak, že pouze deklarovalo původní záměr účastníků
stavbu stavět společně a že se tedy jednalo o zásadní důkaz pro právní
hodnocení vzniku spoluvlastnictví stavby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce nepovažuje dovolání za důvodné; polemizuje s jednotlivými dovolacími
námitkami a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o to, zda účastníci v době, kdy probíhala výstavba domu a ještě
nebyli manžely, uzavřeli konkludentní dohodu o budoucím spoluvlastnictví domu;
pokud žádná dohoda uzavřena nebyla, je třeba zvážit, zda nedošlo ke vzniku
spoluvlastnictví v důsledku žalovanou tvrzené společné výstavby domu. Právní
hodnocení věci účastníky není pro posouzení věci významné; tedy není podstatné,
že dovolatelka původně tvrdila, že nemovitost je součástí společného jmění
manželů.
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s
(právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není
rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení
vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více
osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková
dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího
obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud
stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou
dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve
vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby,
které se stávají podílovými spoluvlastníky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 1536).
K otázce uzavření konkludentní dohody se uvádí: Projev vůle může být učiněn
jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč.
zák.). Projev vůle je učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně,
nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého
obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je
posouzením právním (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007).
Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka je třeba založit na
úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních
vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není
podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník
při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil,
významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy,
z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky
hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, Soubor č. C
2976).
Podle § 213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel.
„Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve
spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval,
a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto
důkaz.“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
Z hlediska uvedených pravidel nebyl postup odvolacího soudu, jehož
závěrem bylo zjištění, že účastníci neprojevili během výstavby bytové jednotky
vůli nabýt ji do spoluvlastnictví, resp. že nebyli oba stavebníky, procesně
správný.
Odvolací soud sice uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav
věci, ze kterého odvolací soud také vycházel, v zásadní skutkové okolnosti
rozhodné pro právní posouzení věci však odvolací soud vyšel ze zjištění zcela
odlišného. Soud prvního stupně totiž
na základě hodnocení důkazů před ním provedených včetně výpovědí účastníků
učinil závěr o shodné vůli účastníků založit v době výstavby spoluvlastnický
vztah k bytu („čestné prohlášení“ pak mělo potvrdit, že žalovaná se rovným
dílem na výstavbě podílela). Odvolací soud však tento závěr nepřejal a uvedl,
že z jednání účastníků nelze dovodit vůli stát se podílovými spoluvlastníky;
konstatoval, že „takovou vůli ani jí odpovídající projev u obou účastníků
řízení však z provedených důkazů zjistit nelze.“
V projednávané věci se tak odvolací soud, aniž opakoval či doplnil dokazování,
odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a zatížil tak
řízení vadou, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Soud prvního stupně uvedl, že stavbu prováděli oba účastníci a z okolností není
zřejmé, že mělo jít o stavbu výlučně ve vlastnictví žalobce (str. 10 rozsudku
dole). I zde jde o dvě skutková zjištění, učiněná na základě hodnocení důkazů –
jednak o to, že účastníci prováděli stavbu společně a zároveň že tu nejsou
okolnosti nasvědčující „výlučnému vlastnictví žalobce“, tedy ze skutkového
hlediska tomu, že žalobce zjevně realizoval stavbu „pro sebe“. Odvolací soud
však uvedl, že žalovaná se nepodílela na zřízení stavby takovým způsobem, aby
se stala její spoluvlastnicí. Také závěr o tom, zda šlo o společné provádění
stavby, je závěrem skutkovým; proto o tomto odchylném závěru odvolacího soudu
platí to, co bylo řečeno shora; pro odchylný skutkový závěr nebyly dány zákonné
podmínky.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu