32 Cdo 4485/2018-428
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobců a) J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou
Martínkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská
třída 966/22, b) L. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, c) L. P.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem
v Mohelnici, Nádražní 381/9 a d) J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Kateřinou Martínkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě,
Sokolská třída 966/22, proti žalované TOP Servis Libivá s.r.o., se sídlem v
Mohelnici, Libivá 44, PSČ 789 85, identifikační číslo osoby 26787482,
zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční
237/13, o zaplacení 988 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 115/2005, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 229/2017-395, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Cmo
229/2017-395, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem [poté, co usnesením ze dne
5. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 74/2016-283, zrušil (v pořadí první ve věci) zamítavý
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 37 Cm
115/2005-216, a věc mu vrátil k dalšímu řízení] změnil (v pořadí druhý ve věci)
zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 37 Cm
115/2005-336, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 618 121
Kč, žalobkyni b) částku 123 624 Kč, žalobci c) částku 123 624 Kč a žalobkyni d)
částku 123 624 Kč (výrok I.) Dále uložil žalované zaplatit žalobcům a) až d)
náklady za řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.). Rovněž
rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení České republice
(výrok VI.). Z obsahu spisu se podává, že v řízení se původní žalobce L. P. [nyní označen
jako žalobce c)], jako správce dědictví po svém zemřelém otci J. P., domáhal po
žalované zaplacení částky 988 993 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2005, č. j. 21 D
534/2004-272, byl L. P. zproštěn funkce správce dědictví zůstavitele J. P. a to
s tím, že s účinností od 1. 11. 2005 byla do této funkce ustanovena J. P. [nyní
označena jako žalobkyně a)]. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 37 Cm 115/2005-26,
připustil vstup žalobkyň a), b) a d) jako dalších účastníků do řízení na straně
žalobce jako právních nástupců J. P., původního věřitele pohledávky. Podle
žalobních tvrzení J. P. ještě před vznikem žalované, v níž měl spolu s dalšími
osobami obchodní podíl, uzavřel kupní smlouvu na dodání technologického
vybavení potřebného k provozování pneuservisu (žalovanou) a ze svého obchodního
majetku zaplatil jeho kupní cenu v celkové výši 988 993 Kč. Po vzniku žalované
byly kupní smlouvy zrušeny a byly uzavřeny nové kupní smlouvy se žalovanou jako
kupující. Veškeré technologické zařízení pneuservisu se tak stalo vlastnictvím
žalované, aniž ze svého majetku cokoli na kupní cenu zaplatila. Podle žalobců
se tak žalovaná měla bezdůvodně obohatit tím, že se stala na základě
předmětných kupních smluv vlastníkem zařízení, jehož kupní cenu uhradil právní
předchůdce žalobců, event. že se stala vlastníkem předmětného zařízení bez
právního důvodu (řádně uzavřené smlouvy). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 12. 2011, č. j. 37 Cm 115/2005-105,
rozhodl na základě závěrů dědického řízení po zůstaviteli J. P. o vymezení
předmětu řízení tak, že předmětem řízení je vůči žalované z celkové pohledávky
ve výši 988 993 Kč nárok žalobkyně a) ve výši 618 121 Kč, nárok žalobkyně b) ve
výši 123 624 Kč, nárok žalobce c) ve výši 123 624 Kč a nárok žalobkyně d) ve
výši 123 624 Kč. Odvolací soud, poté co zopakoval a částečně doplnil dokazování provedené soudem
prvního stupně, setrval i v novém odvolacím řízení na svém již dříve učiněném
závěru, že původně se vlastníkem předmětného zařízení pro pneuservis stal
právní předchůdce žalobců J.
P., který toto zařízení sloužící pro provoz
pneuservisu žalované nakoupil, tedy ho objednal, převzal a zaplatil, a to ještě
před založením a vznikem žalované. Podle posouzení odvolacího soudu byl vztah
ze smluv uzavřených J. P. se společnostmi SWISS GARAGE, s.r.o. (dále jen „SG“)
a AUTO MOTIVE INDUSTRIAL a.s. (dále jen „AMI“) a týkajících se předmětného
zařízení vyčerpán; nemohlo tudíž dojít ke změně uzavřených kupních smluv resp. smlouvy o dílo tak, aby do nich na místo J. P. nastoupila žalovaná. Ze stejného
důvodu nemohlo podle názoru odvolacího soudu dojít ani ke zrušení původních
smluv a k uzavření nových smluv mezi společnostmi AMI a SG a žalovanou. Odvolací soud rovněž vysvětlil, že J. P. nejednal jménem žalované, nýbrž jménem
svým. Rovněž tak setrval na svém již dříve vyjádřeném názoru, od kterého se
soud prvního stupně v napadeném rozsudku odklonil, a to, že tvrzení žalované o
tom, že J. P. jí předal předmětné zařízení pneuservisu na vyrovnání svého
vkladu do společnosti a vyrovnání hodnoty vkladu nemovitostí vnesených do
společnosti J. V., není opodstatněné. Odvolací soud uzavřel, že J. P. neměl
žádný důvod vkládat předmětné zařízení pneuservisu jako vklad do společnosti, a
ani to neučinil. Dospěl-li proto soud prvního stupně k opačnému závěru, je toto
jeho posouzení nesprávné. Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně vytkl, že nevyřešil správně ani
otázku, zda a jakým způsobem se dostalo zařízení pneuservisu z vlastnictví J. P. do vlastnictví žalované. Závěry soudu prvního stupně, podle nichž se tak
stalo bezúplatně na základě smlouvy, označil za vnitřně rozporné a nedostatečné. Podle názoru odvolacího soudu o vklad či bezúplatný převod uvedeného zařízení
nešlo, neboť takovou vůli J. P. neměl, ani ji neprojevil. Pokud J. P. žádal od
společností AMI a SG vystavení nových dodacích listů a nových faktur, lze z
takového jednání však podle odvolacího soudu dovodit, že J. P. chtěl, aby se
místo něho stala kupujícím (či objednatelem) zařízení přímo žalovaná. Chtěl
tedy, aby byla jeho osoba v obchodních vztazích, které uzavřel se společnostmi
AMI a SG, nahrazena žalovanou. Podle odvolacího soudu je přitom zřejmé, že
nešlo o vztahy bezúplatné, ale úplatné, kdy kupující, resp. objednatel byl
zavázán za dodané zboží či provedené dílo (u hydraulického zvedáku) zaplatit. V
řízení bylo prokázáno, že označené společnosti nové dodací listy a nové faktury
také na žalovanou vystavily, přičemž žalovaná je zavedla do účetnictví,
zařízení od svého vzniku používala, odepisovala a uplatňovala odpočty daně z
přidané hodnoty. Žalovaná potvrdila, že J. P. za vlastníka zařízení považovala
a zařízení od něj přijala do svého vlastnictví. Podle odvolacího soudu tak lze
dovodit, že uvedeným jednáním nabídl J. P. žalované zařízení ke koupi s tím, že
žalovaná, ač výslovně tento návrh nepřijala, učinila tak popsaným jednáním
konkludentně. Podle právního posouzení odvolacího soudu šlo o kupní smlouvu ve
smyslu § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění,
platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), neboť bylo
prokázáno, že J. P.
nabyl toto zařízení jako podnikatel a jako podnikatel ho
žalované prodal. Kupní cenu, jejíž splatnost nebyla podle výsledků provedeného
dokazování sjednána, byla žalovaná povinna uhradit J. P. a potažmo jeho právním
nástupcům na základě výzvy, za niž lze považovat i žalobu. Podle odvolacího
soudu bylo přitom v řízení nepochybně prokázáno, že cena, za kterou J. P. zařízení pneuservisu do svého vlastnictví nabyl a za kterou je chtěl žalované
též prodat, činila celkem 988 993 Kč. S ohledem na výsledky dědického řízení
tak přísluší žalobcům částky, jak vyplývají z již cit. usnesení soudu prvního
stupně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 37 Cm 115/2005-105. Odvolací soud proto
změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni a) částku 618
121 Kč, žalobkyni b) částku 123 624 Kč, žalobci c) částku 123 624 Kč a
žalobkyni d) částku 123 624 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost
opřela o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Jako dovolací důvod ohlásila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka provedla nejprve podrobnou rekapitulaci dosavadního řízení. Poté
uvedla, že se považovala za vlastníka předmětného zařízení, které však nenabyla
od J. P., nýbrž na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ní jako kupujícím a
společnostmi AMI a SG jako prodávajícími. Poukázal-li odvolací soud, že J. P.
považovala za vlastníka zařízení a zařízení od něj přijala do svého
vlastnictví, je to v rozporu s jejím vyjádřením. Již v přípravném soudním
jednání vypověděla, že předmětné zboží je v jejím vlastnictví, a to na základě
kupních smluv uzavřených mezi ní jako kupujícím a shora označenými společnostmi
jako prodávajícím, když o existenci tvrzených kupních smluv svědčí i dodací
listy a faktury. V průběhu řízení pak uvedla, že předmětné věci eviduje jako
svůj majetek, a to na základě kupní smlouvy, faktur a dodacích listů
vystavených od dodavatelů uvedených na fakturách.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o uzavření
kupní smlouvy mezi ní jako kupujícím a J. P. jako prodávajícím na základě
posouzení, že s výjimkou splatnosti kupní ceny byly všechny podstatné
náležitosti kupní smlouvy podle obchodního zákoníku sjednány. Vytýká mu, že věc
takto posoudil, přestože žalobci existenci této smlouvy netvrdili, neprokázali,
a dokonce ji aktivně popírali. Podle mínění dovolatelky se odvolací soud předně
vůbec nezabýval otázkou, zda takto uzavřená kupní smlouva splňuje požadavky
zákona na její platnost s ohledem na projev vůle, jeho určitost a
srozumitelnost. Poukazuje na to, že ujednání o kupní ceně (o ceně díla) či
způsobu jejího určení je i podle judikatury Nejvyššího soudu, na niž poukazuje,
podstatnou náležitostí kupní smlouvy (smlouvy o dílo) a že případný nedostatek
určení ceny nelze nahradit výkladem ve smyslu § 266 obch. zák. Ustanovení § 448
odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé přichází v úvahu jen za podmínky, že smlouva
je platná podle § 409 odst. 2 obch. zák. Pokud pak v souvislosti s posuzováním
ujednání o kupní ceně odvolací soud vyšel z původních kupních cen, nevzal podle
dovolatelky rovněž v potaz, že J. P. předmětné zařízení 3 měsíce užíval a že z
procesního úkonu žalobců (z částečného zpětvzetí žaloby) vyplývá, že je ani
nemohl žalované dodat kompletní. Rovněž mu vytýká, že se nevypořádal s otázkou
určení přesného okamžiku uzavření smlouvy a nabytí vlastnického práva
žalovanou, bez čehož není ani možné stanovit hodnotu předmětného zařízení v
době jeho převodu na žalovanou a není tak možné určit ani obvyklou cenu, kterou
by teoreticky měla žalovaná za ně zaplatit v případě platně uzavřené kupní
smlouvy. V této souvislosti tvrdí, že závěr odvolacího soudu o nepochybnosti
výše kupní ceny se neopírá o žádný důkaz.
Dovolatelka s poukazem na dikci § 43a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v rozhodném znění, platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), který obecně upravuje uzavírání smluv a vztahuje se i na
uzavírání smluv mezi podnikateli, dále na znění § 275 odst. 4 obch. zák., který
v rozhodné době upravoval konkludentní uzavření smlouvy, jakož i na judikatorní
závěry Nejvyššího soudu zastává a obhajuje názor, že závěr odvolacího soudu o
konkludentním uzavření kupní smlouvy mezi ní a J. P. nemůže obstát. V souzené
věci odvolací soud ztotožňuje návrh na uzavření kupní smlouvy s novými dodacími
listy a novými fakturami vystavenými společnostmi SG a AMI, přičemž provedení
určitého úkonu protistrany dovozuje ze zavedení těchto dokladů žalovanou do
účetnictví, odepisování předmětného zařízení, uplatnění odpočtů daně z přidané
hodnoty a užívání tohoto zařízení. Z jednání J. P., které směřovalo vůči
dodavatelským společnostem, a L. P., které dal pokyn k založení předmětných
dokladů do účetnictví, však nelze podle dovolatelky dovodit žádné provedení
určitého úkonu, neboť aby šlo o návrh smlouvy, musí obsahovat všechny zákonné
náležitosti, musí směřovat vůči oblátovi (druhé smluvní straně) a určité
faktické jednání akceptanta musí směřovat k oferentovi (první smluvní straně).
Tak tomu však v souzené věci nebylo.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnou vůli stran v
souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému zařízení. Vycházejíc z
výkladových pravidel projevu vůle obsažených v § 266 odst. 2 a 3 obch. zák.,
míní, že následné chování J. P. po převodu vlastnického práva k předmětnému
zařízení na ni nenasvědčuje tomu, že by za tento převod očekával úhradu kupní
ceny či jinou úplatu. Z jeho chování lze naopak podle jejího názoru dovodit, že
převod považoval za bezplatný a uzavřený. Podle dovolatelky uzavření darovací
smlouvy mezi ní a J. P., pro niž zákon nevyžaduje obligatorní písemnou formu a
jejíž uzavření není vyloučeno ani mezi podnikateli, nejvíce odpovídá faktickému
dorovnání hodnoty nepeněžitého vkladu J. V., jednoho ze společníků žalované.
Dovolatelka se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
důvodem převodu předmětného technologického zařízení bylo faktické dorovnání
hodnoty vkladu dalšího společníka J. V. a který pro tvrzení žalované o
bezúplatnosti převodu shledal podklad i v samotné zakladatelské smlouvě.
Bezúplatnost převodu na žalovanou ostatně potvrdil i ve svém účastnickém
výslechu jednatel žalované J. V. Podle dovolatelky odvolací soud dále vůbec
nijak nehodnotil skutečnost, že J. P. se žádné úhrady po ní nikdy nedomáhal.
Dovolatelka označuje napadené rozhodnutí nejen právně za nesprávné, nýbrž i za
překvapivé, když odvolacímu soudu vytýká, že bez bližšího odůvodnění dospěl k
závěru o uzavření kupní smlouvy mezi ní a J. P., tedy věc odlišně právně
posoudil než v původním zrušovacím usnesení, že své rozhodnutí založil na
odlišném hodnocení jím provedených některých listinných důkazů a že v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu nahradil rozhodující skutková zjištění, která
neučinil soud prvního stupně, vlastním doplněním dokazování. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Podle vyjádření žalobkyň a) a d) nejsou naplněny formální náležitosti dovolání,
neboť podle jejich názoru žalovaná dostatečně nevymezila jeho přípustnost. Napadené rozhodnutí pokládají za správné a nesouhlasí s dovolatelkou ani
ohledně tvrzeného procesního pochybení odvolacího soudu. Proto navrhují, aby
dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, případně ho zamítl pro
nedůvodnost. Ve vyjádření k dovolání má žalobkyně b) za to, že dovolání postrádá zákonné
náležitosti, když žalovaná nekonkretizovala právní otázku, při jejímž řešení se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího mínění se žalovaná pouze omezila na zopakování svých dřívějších
tvrzení a na právní argumentaci, se kterou se v napadeném rozsudku odvolací
soud řádně vypořádal. Proto navrhuje dovolání odmítnout s tím, že jí bude vůči
žalované přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení
otázky posouzení vzniku kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobců a
žalovanou odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, a je tedy i
důvodné. I když dovolatelka výslovně v souvislosti s tvrzenou přípustností
dovolání tuto právní otázku neformulovala, uvedená otázka včetně odkazu na
judikaturu Nejvyššího soudu vyplývá z obsahu dovolání. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že mezi J. P.
(právním předchůdcem
žalobců) a žalovanou došlo konkludentně k uzavření kupní smlouvy ve smyslu §
409 obch. zák. Podle § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž
je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále
jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele,
aby byl vázán v případě jeho přijetí. Tuto zásadu, stejně jako i to, že
ustanovení § 43a a násl. obč. zák., které upravuje vznik smlouvy, platí i pro
uzavírání smluv mezi podnikateli, zdůrazňuje opakovaně ve své judikatuře i
Nejvyšší soud (srov. například rozsudky ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo
876/2006, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, jež jsou – stejně
jako i další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu; shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 914 a násl.). Z právní úpravy kontraktačního procesu obsažené v § 43a a násl. obč. zák., z
níž proto vyšel v souzené věci i dovolací soud při přezkoumávání právního
závěru odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi právním předchůdcem
žalobců a žalovanou, vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i
vícestranný) právní úkon, složený ze dvou obsahově zcela shodných (§ 44 odst. 2 obč. zák.) a vzájemně adresovaných právních úkonů – z návrhu na uzavření
smlouvy neboli oferty a z přijetí toho návrhu neboli akceptace; k uzavření
smlouvy dojde okamžikem, kdy se přijetí návrhu smlouvy stane účinným (srov. §
44 odst. 1 větu první obč. zák.), tj. kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu
dojde navrhovateli, neboli oferentovi (§ 43c odst. 2 věta první obč. zák.). Podstatou smlouvy je tedy souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus),
nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu
(srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1999, pod
číslem 121, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo
1520/2005, či též nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS
49/08, uveřejněný pod číslem 206/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly
shodné projevy vůle kontrahujících stran. To platí pro smlouvy obecně, tedy i
pro kupní smlouvy, a platí to též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny
konkludentním způsobem (jinak než výslovně, srov. § 35 odst. 1 obč. zák. a §
275 odst. 4 obch. zák.). V uvedeném nálezu Ústavní soud též zdůraznil, že
akceptací není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby
vyplývá vůle návrh přijmout, a to – s ohledem na požadovanou obsahovou shodu
oferty a akceptace – v té podobě, kterou mu udělil oferent. Podle § 275 odst. 4 obch. zák.
s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření
smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s
přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je
návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V
tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdybyl tento úkon učiněn,
došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004,
vysvětlil, že způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. přepokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou
dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na
uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná
pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost
konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti
akceptace. V rozsudku ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1777/2016, Nejvyšší soud k § 275
odst. 4 obch. zák. vysvětlil, že praxi stran je v daných souvislostech třeba
chápat jako skutečnost, kterou má být argumentováno ve prospěch závěru, že
smlouva provedením určitého úkonu skutečně byla uzavřena. Nelze však dovozovat,
že předchozí praxe účastníků může bez dalšího v konkrétním případě (v rozporu s
vůlí stran) vyloučit konkludentní uzavření smlouvy. Východiskem pro závěr, zda
smlouva byla uzavřena, musí být totiž zjištění, čeho chtěli účastníci v daném
případě dosáhnout. V usnesení ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006, Nejvyšší soud uvedl, že
právní úprava konkludentního vzniku smlouvy, která je v obchodním zákoníku
obsažena v § 275 odst. 4, předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který bude
přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu
(např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky),
nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné
podle obchodního zákoníku. Odvolací soud však v souladu s § 43a a násl. obč. zák., § 275 odst. 4 obch. zák. a ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu
nepostupoval, uzavřel-li, že mezi J. P. a žalovanou vznikla kupní smlouva
konkludentně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud
neposuzuje návrh kupní smlouvy ze strany prodávajícího (J. P., právního
předchůdce žalobců) ze žádného jeho úkonu projeveného vůči žalované, nýbrž z
jeho požadavku vůči jiné osobě, konkrétně vůči společnostem AMI a SG na
vystavení nových dodacích listů a nových faktur za dodání předmětného zařízení. Odvolací soud sice dovodil, co J. P. „chtěl“, když žádal od uvedených
společností vystavení nových dodacích listů a nových faktur přímo na žalovanou,
nikoli však to, co svými úkony projevil vůči žalované (například ohledně výše
kupní ceny).
Jestliže odvolací soud posoudil jako návrh smlouvy vůči žalované
jednání, které bylo adresováno vůči jiné osobě, tedy návrh, který nebyl
žalované určen, nešlo o návrh, na základě něhož by již z tohoto důvodu mohlo
dojít (byť konkludentně) k uzavření kupní smlouvy mezi právním předchůdcem
žalobců a žalovanou. Závěr odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi
právním předchůdcem žalobců a žalovanou nemůže obstát, neboť jej neopřel o
určité a srozumitelné úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli ve vztahu k
osobě, jíž jsou určeny. Odvolací soud tak v souzené věci na zjištěný skutkový
stav aplikoval § 43a a násl obč. zák. a § 275 odst. 4 obch. zák., přitom se
však nezabýval naplněním předpokladů pro jejich použití z pohledu toho, vůči
jaké osobě jím zjištěný projev vůle směřoval. Namítla-li proto dovolatelka, že
mezi ní a J. P. k uzavření kupní smlouvy nedošlo, je tato její kritika zcela
opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně
závislých výroků o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a mezi žalovanou a
Českou republikou) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu