23 Cdo 1777/2016

23 Cdo 1777/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci

žalobkyně IDEAL – Trade Service, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Králova

298/4, Žabovřesky, PSČ 616 00, IČO 48908126, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem,

advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, proti žalované INSTALACE

Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Truhlářská 1108/3, PSČ

110 00, IČO 45804371, zastoupené JUDr. Luďkem Kolenatým, advokátem se sídlem v

Praze 10, Kutnohorská 288/82, PSČ 109 00, o zaplacení 1 508 000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 168/2008, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s vyznačeným datem 25.

listopadu 2016 (vyhlášeným 25. listopadu 2015), č. j. 2 Cmo 435/2013-445, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 2 Cmo

435/2013-445, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49

Cm 168/2008–372, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku v záhlaví uvedenou

spolu s požadovaným úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení. Vyšel ze

zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004, č. K 00534-1

žalobkyně dodala žalované vysokotlaká a nízkotlaká strojní zařízení a zavázala

se uvést je do provozu, žalovaná se zavázala obstarat uzavření smlouvy o

servisní činnosti mezi prodávajícím a firmou provozovatele. Výrobcem zařízení

byla společnost v rozsudku označená Domnick Hunter, dodávka byla určena pro

kompresorovou stanici provozovanou společností, která je v rozsudku označena

jako Daikin – CZECH Republic spol. s r. o. (dále jen „Daikin“). Žalovaná stroje

reklamovala, reklamace nebyla důvodná, vady strojů byly totiž způsobeny

nedostatečnou údržbou (žalobkyně neměla povinnost provádět na zařízení servis,

žalovaná servis smluvně nezajistila). V průběhu řešení reklamace však bylo

třeba zajistit výrobu (u společnosti Daikin). Přesto, že reklamaci neuznala,

žalobkyně na základě požadavku žalované a po složitých jednáních s ní i se svým

dodavatelem (označeným v rozsudku DH Group) žalované pronajala jiný stroj. Obstarala ho u společnosti DH Group, jíž sama za pronájem zaplatila sjednanou

cenu. Situaci bylo třeba řešit urychleně, proto výrobce Domnick Hunter zajistil

expresní přepravu stroje přímo provozovateli Daikin do Plzně. Nájemní smlouva

mezi účastníky vznikla na základě nabídky žalobkyně z 8. 11. 2005, v níž bylo

přesně specifikováno zařízení a cena pronájmu. Podle ní žalovaná (za niž

jednala k tomu oprávněná osoba) vystavila objednávku na pronájem vysokotlaké

sušičky. Zařízení bylo dodáno v akceptační lhůtě dne 11. 11. 2005. Žalovaná

zařízení užívala až do 5. 9. 2007, nájemné však nezaplatila. Faktury, jimiž jí

žalobkyně nájemné účtovala, vrátila se dvěma průvodními dopisy, v nichž uvedla,

že „dosud nebyla vyřešena reklamace, a proto pronájem sušičky považují za

dočasné řešení chodu výroby v závodě Daikin“. Odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil

a žalobu zamítl. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že plnění

žalobkyně z kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004 nebylo vadné a že tudíž žalobkyně

nezajišťovala pro žalovanou nájemní smlouvou sušič jako způsob vypořádání její

odpovědnosti za vadné plnění. Zopakoval dokazování listinami a zjistil z

listiny označené jako nabídka č. NK002575, že žalobkyně nabídla žalované dne 8. 11. 2005 pronájem vysokotlakého sušiče typ DTP A4 za cenu stanovenou na dobu

jednoho týdne a dopravu zařízení Essen – Plzeň, včetně ceny za dopravu. Zjistil

dále z objednávky č. 3231C-1/2003 z téhož dne, že byla odeslána z faxu žalované

umístěného na adrese, kde má žalovaná provozovnu, učiněna byla neznámou osobou

a obsahuje text: „Na základě vaší nabídky ze dne 8. 11. 2005 u vás objednáváme

dopravu, pronájem, instalaci, zprovoznění a zpětnou dopravu vysokotlaké sušičky

stlačeného vzduchu na výše uvedenou akci. Termín dodání do 11. 11. 2005.

Úhrada

smluvené ceny na základě zhotovitelem zaslané faktury, splatnost faktury je 30

dnů ode dne doručení faktury.“ Pod tímto textem je dále uveden text: „Písemné

potvrzení této objednávky je nutno učinit nejpozději do pěti kalendářních dnů

po jejím doručení. Potvrzením objednávky se pro tento účel rozumí zpětné

doručení této řádně podepsané listiny bez výhrad předkladateli. Marným

uplynutím uvedené lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán

a není tedy povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli

úhradu s tím spojenou.“ Zjistil dále z dodacího listu označeného datem 11. 11. 2005, že jako dodavatel je na něm uvedena dh group, s. r. o., Dopraváků 723,

Praha 8, jako odběratel TAKENAKA (Daikin) a je na něm uvedeno mj. „instalace a

zprovoznění zapůjčeného sušiče“. Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o

tom, že sušič byl „u společnosti Daikin Plzeň namontován a užíván“. Odvolací

soud dále zjistil ze dvou objednávek s daty 26. 2. 2004 a 12. 6. 2006 faxem

odeslaných z téhož čísla jako objednávka shora uvedená a adresovaných

žalobkyni, že tyto objednávky obsahují obdobný text, tj. text požadující

písemné potvrzení objednávky, pouze s tím rozdílem, že potvrzení bylo žádáno do

dvou kalendářních dnů. První objednávka se týkala dodávky kompresorové stanice,

termín dodání byl 8 týdnů, druhou bylo objednáváno technické vyjádření ke sporu

„ohledně poruch vysokotlakých adsorpčních sušičů“. Odvolací soud na základě

uvedených skutkových zjištění dovodil, že mezi stranami byla zavedena při

uzavírání smluv praxe, že na základě nabídky (která podle odvolacího soudu není

projevem vůle potenciálního dodavatele směřující přímo k uzavření smlouvy s

odběratelem) vystavil odběratel objednávku a upozornil dodavatele, že smlouva

vznikne až na základě potvrzení objednávky ve stanovené akceptační lhůtě. Teprve potvrzením objednávky, jejím odsouhlasením dodavatelem a zasláním

objednávky zpět v akceptační lhůtě odběrateli vznikla mezi stranami smlouva o

sjednaném předmětu plnění. Kontraktační proces probíhal v souzeném případě

stejným způsobem. Objednávka č. 3231C-1/2003 tedy žalovanou ve smyslu § 16

zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), sice

zavazovala, žalobkyně však neprokázala, že splnila podmínku potvrzení

objednávky v akceptační lhůtě pěti dnů od obdržení objednávky podle praxe,

kterou strany zavedly, použití § 275 odst. 4 obch. zák. proto na daný případ

nedopadá. Odvolací soud proto odmítl argument žalobkyně, že objednávku

akceptovala poskytnutím objednaného plnění. Za podstatné však považoval tu

skutečnost (zjištěnou z dodacího listu ze dne 11. 11. 2005), že dodávku

realizoval od žalobkyně odlišný subjekt (dh group, s. r. o.) a zařízení bylo

dodáno a instalováno od žalované odlišnému subjektu (DAIKIN AIRCONDITIONING

CENTRAL EUROPE - CZECH REPUBLIC, spol. s r. o., IČ 48039497).

Odvolací soud

uzavřel, že za situace, v níž nebylo prokázáno, že by smlouva o nájmu byla mezi

stranami sjednána a zařízení dodal „od účastníků sporu jiný právní subjekt

rovněž od účastníků odlišnému právnímu subjektu“, nevzniklo žalované na úkor

žalobkyně ani bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“, nebo jen „obč. zák.“).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod

nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Je

přesvědčena, že odvolací soud založil své rozhodnutí na otázce v daném kontextu

dovolacím soudem dosud neřešené, totiž zda vznikl nájemní vztah mezi žalobkyní

a žalovanou na základě objednávky, v níž je vyžadováno plnění (dodávka předmětu

nájmu) do tří dnů, což žalobkyně splnila, a současně je vznik nájmu podmiňován

ještě písemným potvrzením objednávky do pěti dnů (tedy po dodávce předmětu

nájmu). Závěr odvolacího soudu, že nájem nevznikl, nepovažuje žalobkyně za správný,

připomíná okolnosti dohody o nájmu a dodávky „náhradního“ stroje, posun v

argumentaci žalované v průběhu řízení (žalovaná začala zpochybňovat nájemní

smlouvu teprve poté, co byla vyloučena odpovědnost žalobkyně za vady předmětu

koupě podle kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004). Je podle ní v rozporu se

zásadami poctivosti a racionálnosti smluvních vztahů podmiňovat vznik smlouvy

následným formálním potvrzením objednávky, jestliže žalobkyně v souladu s

požadavkem žalované a ve lhůtě na objednávce uvedené skutečně plnila. V

případech, na které odvolací soud poukázal (v souvislosti se zavedenou praxí

stran), se předpokládala dvoudenní lhůta pro písemnou akceptaci objednávky, ale

několikatýdenní lhůta pro následné plnění. Pokud by však nájemní vztah nevznikl, měl odvolací soud věc podle žalobkyně

posoudit jako bezdůvodné obohacení. Žalobkyně popisuje celý řetězec

dodavatelsko odběratelských vztahů, vysvětluje mimo jiné, že výrobky od výrobce

Domnicka Huntera může zprovoznit pouze autorizovaný subjekt, což je pro Českou

republiku česká „filiálka“ výrobce DH group, která pronajala zařízení žalobkyni

a dodala ho tam, kam žalobkyně určila, tj. konečnému uživateli Daikin v Plzni,

který svým dodavatelům (tedy i žalované) hrozil sankcemi a požadoval náhradu za

výrobní ztráty, protože považoval dodávku z původní kupní smlouvy za vadnou. Bylo v zájmu žalované, aby žalobkyně zajistila pronájem dalšího sušiče. Žalovaná byla ve smluvním vztahu se žalobkyní, nájem sjednala jako článek

dodavatelsko-odběratelského řetězce, který by byl v případě výpadků strojů v

Plzni zodpovědný za ušlý zisk provozovatele (Daikin). Závěr odvolacího soudu,

že se žalovaná bezdůvodně neobohatila, je podle žalobkyně v rozporu s rozsudky

Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 200/2000 a sp. zn. 23 Cdo 478/2012. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu též za překvapivé. V předchozím

zrušovacím rozhodnutí odvolací soud zavázal soud prvního stupně závazným

právním názorem týkajícím se možnosti posoudit věc jako bezdůvodné obohacení,

nebude-li vznik smlouvy prokázán. V nynějším rozhodnutí však, aniž by strany na

změnu svého stanoviska upozornil, dospěl k opačnému závěru. Překvapivé

rozhodnutí by mělo být v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013,

sp. zn. I. ÚS 3844/12, zrušeno.

Podle žalované je rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhuje dovolání

zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení

dovolatelkou otevřených otázek, zda vznikl nájemní vztah mezi žalobkyní a

žalovanou plněním (dodávkou předmětu nájmu) podle objednávky a ve lhůtě v ní

stanovené, byl-li vznik nájmu současně podmiňován ještě písemným potvrzením

objednávky, které mělo následovat až několik dnů po dodávce předmětu nájmu, a

též pro řešení otázky vypořádání případného bezdůvodného obohacení mezi

účastníky v případě, že by nájem popsaným způsobem nevznikl, neboť odvolací

soud se při jejich řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je

tudíž i přípustné. Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru (dovolatelkou

zpochybněném), že nájem nevznikl plněním žalobkyně podle § 275 odst. 4 obch. zák., protože podle zavedené praxe účastníků byla ke vzniku smlouvy vyžadována

(písemná) akceptace objednávky ve lhůtě na ní uvedené. Podle § 275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření

smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s

přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je

návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V

tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn,

došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch

práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.) a může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo

jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§

35 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým

osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je

dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě

jeho přijetí (§ 43a odst. 1 obč. zák.). Návrh, i když je neodvolatelný, zaniká

uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí [§ 43b odst. 1 písm. a)

obč. zák.]. Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné

její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c

odst. 1 obč. zák.), včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem,

kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (§ 43c odst. 2, věta

první, obč. zák.). Porovnáním shora citovaných ustanovení občanského a obchodního zákoníku lze

dospět k závěru, že § 275 odst. 4 obch. zák. ve své větě první pouze rozvádí

obecná ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech a o uzavírání smluv,

není s citovanými ustanoveními občanského zákoníku (jako obecného předpisu) v

rozporu. Zvláštní úprava obchodního zákoníku se odlišuje pouze ve větě druhé,

tj. ve vymezení okamžiku účinnosti přijetí návrhu (shodně srovnej M. Tomsa,

Uzavření kupní smlouvy v obchodních vztazích poskytnutím plnění, Právní praxe v

podnikání, 2000, č. 5, s. 14).

Věta první citovaného ustanovení obecná

východiska daná občanským zákoníkem nevylučuje, jen konkretizuje, z jakého

jednání je možné ve vztazích mezi podnikateli obvykle usuzovat na projev vůle,

z níž lze dovodit souhlas s konkrétním návrhem. Staví vedle sebe smlouvu

účastníky uzavřenou, praxi, kterou strany zavedly, a obchodní zvyklosti (v

tomto pořadí). Odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentuje předchozí praxí účastníků při

uzavírání smluv formou písemné nabídky a písemné akceptace a z této praxe

dovozuje, že smlouva konkludentně uzavřena být nemohla. Takový závěr však nemá

oporu v citovaném § 275 odst. 4 obch. zák., ani ve shora rovněž citovaných

obecných ustanoveních občanského zákoníku. Praxi stran je v daných

souvislostech třeba chápat jako skutečnost, kterou má být argumentováno ve

prospěch závěru, že smlouva provedením určitého úkonu skutečně byla uzavřena. Nelze však, jak to učinil odvolací soud, dovozovat, že předchozí praxe

účastníků může bez dalšího v konkrétním případě (v rozporu s vůlí stran)

vyloučit konkludentní uzavření smlouvy. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla

uzavřena, musí být totiž zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě

dosáhnout. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, uvedl, že

způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že

úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně

určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření

smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro

posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost

konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho

akceptace. Podle skutkových zjištění učiněných oběma soudy obsahovala objednávka žalované

dvě lhůty běžící ode dne doručení objednávky; lhůtu 5 dnů pro přijetí návrhu, a

(dřívější) lhůtu 3 dnů k plnění, které bylo objednáno. Objednávka obsahovala

též větu vztahující se k pětidenní akceptační lhůtě: Marným uplynutím uvedené

lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán a není tedy

povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli úhradu s tím

spojenou. Soudy rovněž zjistily, že žalobkyně plnila podle objednávky ve stanovené

třídenní lhůtě (objednaný předmět nájmu byl dodán na určené místo). Nebylo

zjištěno, že by žalovaná plnění, které žalobkyně poskytla, odmítla přijmout. Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud akceptoval (nevymezil

se vůči němu jako nesprávnému), žalovaná „pronájem“ sušičky považovala za

„dočasné řešení chodu výroby v závodě Daikin“ a proto odmítala nájemné

zaplatit. Platbu tedy neodmítala proto, že by o plnění žalobkyně nevěděla, nebo

ho považovala za plnění poskytnuté třetí osobě, nedávala najevo ani to, že by

poskytnuté plnění chtěla vrátit (proto, že v pětidenní lhůtě žalobkyně písemně

nepotvrdila objednávku), tedy že by se, jak je v objednávce uvedeno, necítila

být „svým právním úkonem vázána“.

Odvolací soud se přes rozpornou formulaci objednávky (objednávka měla být

akceptována až poté, co mělo být plněno) nezabýval vůlí stran při uzavírání

smlouvy (§ 266 odst. 1 obch. zák.). Přesto, že situace mezi stranami

související s domněle vadnou dodávkou strojů byla vypjatá a přesto, jak se

strany po dodávce strojů chovaly, nezkoumal, zda žalovaná v konkrétním případě

skutečně písemnou akceptaci objednávky považovala za nezbytnou i poté, co již

žalobkyně plnila, nebo zda ji požadovala pouze pro případ, kdyby žalobkyně v

jiné žalovanou navrhované (a žalobkyní akceptované) lhůtě tří dnů předmět nájmu

nedodala. Nezabýval se tedy významem projevu vůle, jaký je mu obvykle (za

podobných okolností) přikládán (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud

nepřihlédl v rozporu s § 266 odst. 3 obch. zák. ke všem okolnostem souvisejícím

s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, následné chování stran

zcela pominul. Postupoval tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která

opakovaně zdůrazňuje nutnost vyložit projev vůle podle pravidel daných v § 266

obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006,

nebo ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). V rozporu s judikaturou však odvolací soud řešil též otázku bezdůvodného

obohacení. Vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, se nezabýval (pro případ,

že by smlouva vznikla přijetím plnění poskytnutým v určené lhůtě) otázkou

relativní neplatnosti této smlouvy pro nedostatek písemné formy (§ 272 odst. 1

obch. zák., § 40a, věta třetí obč. zák. – k relativní neplatnosti právního

úkonu pro nedostatek písemné formy v obchodních závazkových vztazích srovnej

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013). Opomněl tudíž zabývat se též tím, že bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z

neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) bylo třeba v souladu s §

457 obč. zák. vypořádat zásadně mezi účastníky neplatné smlouvy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011). Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaná neobohatila, je však v rozporu s

judikaturou i pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva vůbec

nevznikla. Sama skutečnost, že zboží předávaly a přebíraly od žalobkyně a

žalované odlišné subjekty, nemusí totiž vznik bezdůvodného obohacení vylučovat. Skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně svědčí o spojitosti

mezi sporným plněním a předchozí smlouvou o dodávce sušičky, o tom, že to byla

žalovaná, kdo dodávku náhradní sušičky objednala a následně dala najevo, že

sušičku považuje za náhradní plnění v rámci odpovědnosti za vady z kupních

smluv, jak již bylo uvedeno (proto odmítala hradit nájem). Ze skutkových

zjištění soudů plyne, že v době, kdy o příčinách vad sušičky nebylo jasno, byla

tato situace řešena poskytnutím náhradního stroje.

Měla-li žalovaná zajistit

náhradní sušičku pro svého smluvního partnera a zajistila-li ji na základě její

objednávky žalobkyně (která za nájem svému dodavateli také sama zaplatila), je

závěr odvolacího soudu o tom, že žalované se tímto plněním nedostalo

bezdůvodného obohacení, předčasný. Obohacení žalované by totiž mohlo spočívat

též v tom, že se její majetek nezmenšil, ač se zmenšit měl; na zajištění

sušičky nevynaložila vlastní prostředky, pokud by je jinak, vzhledem ke svým

závazkům vůči svým smluvním partnerům, vynaložit měla (srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010). Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné (shodně

srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98,

uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku

2000), nejsou však podmínky pro jeho změnu; dovolací soud je proto zrušil podle

§ 243e odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu