23 Cdo 478/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem v
Brně, Pekařská 13, proti žalované VENTURE BRNO, s.r.o., se sídlem v Brně,
Jiráskova 14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 63491494, zastoupené JUDr.
Martinou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Mezírka 1, o zaplacení
částky 1,308.897,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 19 Cm 126/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 27. října 2011, č. j. 14 Cmo 33/2010-520, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. 14 Cmo
33/2010-520, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se svou žalobou po žalované domáhal zaplacení částky
1,308.897,- Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla ze smluv o dílo
uzavřených mezi účastníky na základě objednávek žalované z roku 1999.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 19 Cm 126/2002-394,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1,308.897,- Kč s
příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku) a o
vrácení zálohy na znalečném ve výši 7.000,- Kč žalobci (bod IV. výroku). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná si prostřednictvím zmocněnce
Ing. J. Z. objednala (objednávka č. o/247) u žalobce výrobu 144 ks závěsných
ocelových balkónů dle dohodnuté technologie pro stavební akci v K. na ulici S. Na úhradu díla provedeného podle této objednávky zůstala žalovaná dlužna částku
200.000,- Kč, když z konečné faktury č. 120/99 na částku 2,145.600,- Kč + DPH v
částce 472.032,- Kč zaplatila zálohy 800.000,- Kč a 200.000,- Kč a z doplatku
1,617.632,- Kč zaplatila v postupných částkách 1,417.632,- Kč. Z obsahu
objednávky ze dne 10. prosince 1999, č. 1012/99, zjistil, že žalovaná opět
prostřednictvím svého zmocněnce Ing. J. Z. objednala u žalobce výrobu 72 ks
ocelových závěsných balkónů podle výkresové dokumentace pro stavební akci v B.,
na ulici M. K. Ve vztahu k této objednávce žalobce vystavil fakturu č. 121/99
na částku 610.000,- Kč, kterou žalovaná uhradila. Konečnou fakturou č. 18/2000
na částku 1,800.000,- Kč + 220.176,- Kč DPH byla žalobcem vyúčtována celková
cena díla zhotoveného podle objednávky č. 1012/99, od celkové částky byla
odečtena částka 610.000,- Kč zaplacená na fakturu č. 121/99. Zbytek dlužné
částky ve výši 610.976,- Kč žalovaná žalobci nezaplatila. Dále vzal soud
prvního stupně za prokázané, že žalobce dodal žalované na základě ústní
objednávky provedené Ing. Z. 288 ks závěsných košíků na balkóny pro stavební
akci v K., na ulici S., jejichž cenu vyúčtoval fakturou č. 34/2000 v celkové
částce 40.055,- Kč včetně DPH. Tuto částku žalovaná rovněž neuhradila. Konečně
z objednávky ze dne 22. března 2000 soud prvního stupně zjistil, že uvedeného
dne žalovaná opět prostřednictvím Ing. Z. objednala u žalobce závazně výrobu 27
ks závěsných balkónů se stěrkovou podlahou pro stavební akci v P., na ulici Š. Toto dílo bylo žalobcem žalované dodáno a vyúčtováno fakturou č. 33/2000 na
částku 457.866,- Kč včetně DPH. Z této částky žalovaná opět žalobci ničeho
neuhradila. O části návrhu týkající se dlužné částky 200.000,- Kč za dílo zhotovené dle
objednávky ze dne 25. října 1999 soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaná
je povinna žalobci zmíněnou částku 200.000,- Kč zaplatit včetně požadovaného
příslušenství, neboť žalovaná v průběhu řízení žádným způsobem nevyvrátila
nastolenou vyvratitelnou domněnku uznání závazku částečným plněním ve smyslu
ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s ustanovením § 323
odst. 1 a 2 obch. zák. Ohledně částky 610.976,- Kč vzal soud prvního stupně za
prokázané, že byla účastníky řízení uzavřena smlouva o dílo, kdy předmět díla
byl dán objednávkou žalované a cena díla byla sjednána ústně mezi tehdejším
jednatelem žalované Ing. Š. a žalobcem. Žalovaná dílo od žalobce převzala a při
převzetí díla žádné vady zhotoveného díla žalobci nevytknula.
Ke stejnému
závěru dospěl i pro dodávku žalobce pro žalovanou uskutečněnou na základě
objednávky ze dne 22. března 2000. Žalovaná neprokázala, že se žalobce dostal
do prodlení při zhotovování díla. Důvody pro odstoupení od smlouvy pro případ
prodlení s plněním či v případě nároku z vad zboží, byla-li smlouva porušena
podstatným způsobem dle ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák. nenastaly a k
účinkům odstoupení od smlouvy dle ustanovení § 349 obch. zák. tudíž nedošlo. Ze
stejných důvodů nemohla žalovaná účinně (alternativně) uplatňovat přiměřenou
slevu z ceny dle ustanovení § 436 odst. 1 písm. c) obch. zák. nebo se účinně
domáhat náhrady škody dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Žalovaná
neprokázala, že by žalobce porušil smluvní povinnost a v důsledku této
skutečnosti nenastaly ani účinky započtení tvrzených pohledávek žalované z
jednotlivých faktur, které měla hradit třetím osobám v souvislosti s
odstraňováním škod zaviněných tvrzeným porušením povinností žalobcem, kdy tento
úkon žalovaná v průběhu řízení v rámci své procesní obrany učinila. Co se týče
částky 40.053,- Kč za dodávku 288 ks závěsných košíků na balkóny dospěl soud
prvního stupně k závěru, že smlouva o dílo byla mezi účastníky řízení uzavřena,
neboť košíky žalobcem dodány byly, žalovaná je od něj převzala a cena těchto
košíků byla mezi žalobcem a žalovanou (prostřednictvím jejího zmocněnce Ing. Z.) dohodnuta. Z výše uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobě v celém
rozsahu vyhověl. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (druhý a čtvrtý výrok) a o
náhradě nákladů řízení vůči státu (třetí výrok). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi
žalobcem a žalovanou došlo k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy o dílo. Především zdůraznil, že písemné objednávky návrh ceny neobsahují. Závěrům soudu
prvního stupně přitakal potud, že pro smlouvu o dílo není stanovena obligatorně
písemná forma, tudíž (neprojeví-li alespoň jedna strana při jednání o uzavření
smlouvy vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě) může být uzavřena i
ústně, případně zčásti písemně a zčásti ústně. V posuzované věci však žalovaná
uzavření ústní dohody o ceně díla jednatelem žalované Ing. Š. popřela, přičemž
z výpovědi svědka Ing. J. Z. ani svědka M. nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a
žalovanou došlo k dohodě o ceně díla. Ve vztahu k závěru soudu prvního stupně, že částečným plněním uznala
žalovaná i zbytek závazku odvolací soud odkazuje na ustanovení § 407 odst. 3
obch. zák. zdůraznil, že částečné plnění nemusí být uznáním závazku vždy. Za
situace, kdy žalovaná namítala vady balkónů, nelze dovozovat, že částečná
plnění byla poskytnuta za takových okolností, že by bylo možno v tomto
konkrétním případě usuzovat na to, že jejich poskytnutím dlužník (žalovaná)
uznal i zbytek závazku. Ohledně posouzení opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku jako
nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud cituje ustanovení § 451
odst.
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), konstatoval, že předpoklady odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou splněny nebyly. Příkladem plnění bez právního důvodu jako jedné ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, je tak
majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti tím, že na jeho věc vynaložil
jiný subjekt určité majetkové hodnoty, a tím je zhodnotil. Uvedl, že o takový
případ se však v projednávané věci nejedná, neboť žalovaná není vlastníkem
nemovitostí, jichž se stavební úpravy, včetně rekonstrukce balkónů, týkaly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Žalobce se neztotožňuje s právním hodnocením věci odvolacím soudem. S
ohledem na zjištěný skutkový stav je zřejmé, že strany měly vůli uzavřít
smlouvu o dílo. Žalobce pro žalovanou dle jejích objednávek a po zaplacení
zálohových plateb dílo vyrobil a žalované dodal, žalovaná dílo převzala, dále s
ním pracovala a dostala za něj zaplaceno od koncových zákazníků. Žalobce nevidí
jiný důvod, proč by mu žalovaná hradila zálohové platby, než že existuje
smlouva o dílo. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že platby žalované na
vystavené faktury není možno považovat za uznání existujícího dluhu z důvodu
uplatnění vad dodaného díla. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaná začala vady díla
vytýkat až více než půl roku po jeho převzetí (prohlídce díla), tedy v době,
kdy již postupné platby byly provedeny. Vady žalobcem dodaných balkónových
konstrukcí, natož pak včasnost jejich vytknutí, žalovaná v řízení vůbec
neprokázala. Konečně je dle dovolatele zcela neakceptovatelný závěr odvolacího soudu
ohledně bezdůvodného obohacení. Dle jeho názoru není možné uzavřít, že žalovaná
není vlastníkem nemovitostí, na nichž se žalobcem dodané balkónové konstrukce a
příslušenství montovaly, a tudíž se nemůže o bezdůvodné obohacení jednat. Poukazuje na to, že osoba, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, je
bezpochyby žalovaná, která dostala od vlastníků nemovitostí za dodané balkónové
konstrukce a příslušenství řádně zaplaceno. Žalobci za dodané dílo však nikdo
nezaplatil. Jedinou osobou, která dostala plnění bez právního titulu, je tedy
žalovaná. Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce dle předkládací zprávy a obsahu spisu
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal
podle § 242 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř.
(existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel sice v dovolání namítá, aniž by ji však
blíže obsahově konkretizoval. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu
neshledal. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak nebyl užit
opodstatněně. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze
namítat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, však dovolací
soud vychází ze skutkových závěrů učiněných v řízení, a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem
19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel nejprve vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení platného,
resp. neplatného uzavření smluv o dílo mezi žalobcem a žalovanou.
Podle ustanovení § 536 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení (odst. 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod
kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo
úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se
rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její
části (odst. 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň
stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle
stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odst. 3).
Nedohodnou-li strany alespoň podstatné části smlouvy, k platnému uzavření
smlouvy o dílo nedojde. Mezi obligatorní náležitosti smlouvy o dílo patří dle
výše citovaného ustanovení předmět díla a určení ceny.
Z rozsáhlých skutkových zjištění soudů obou stupňů v daném případě nevyplývá,
že by si účastníci dohodli v průběhu jednání o uzavření smluv o dílo ve smyslu
ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák. cenu díla nebo stanovili způsob jejího
určení či projevili vůli uzavřít smlouvy bez dohody o ceně či způsobu jejího
určení. Smlouvy o dílo tedy neobsahovaly podstatné části, které smlouva o dílo
musí podle ustanovení § 536 odst. 1 a 3 obch. zák. obsahovat. Závěr odvolacího
soudu, že jednotlivé smlouvy o dílo nebyly platně uzavřeny, neboť nebyla
sjednána cena díla způsobem, jakým určuje ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák.,
je tudíž správný a dovolací námitka o platnosti těchto smluv nedůvodná.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že platby žalované na vystavené
faktury představují uznání dluhu.
Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena
(odst. 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v
§ 407 odst. 2 a 3 (odst. 2). Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. stanoví, že
pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku
dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uvedené ustanovení spojuje s částečným plnění závazku vznik vyvratitelné
domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých
podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být
poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to,
že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a ze dne 27.
září 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006).
Postupu odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, jestliže v souladu s citovanou
judikaturou dospěl k závěru, že plnila-li žalovaná na zálohovou fakturu,
přičemž ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že vytkla vady dodávaného díla,
nešlo o takové částečné plnění poskytnuté za takových okolností, že by bylo
možno usuzovat na to, že uznává zbytek závazku. Nadto je třeba zdůraznit, že
šlo o plnění na zálohovou fakturu, a v době tohoto plnění nebyla zřejmá žádná
celková cena díla, která ostatně, jak bylo prokázáno, ani jako podstatná část
smlouvy nebyla sjednána.
Je však nutno přisvědčit dovolateli, namítá-li nesprávné právní posouzení
otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.
Odvolací soud při závěru o neplatnosti smluv o dílo posuzoval nárok žalobce z
titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 451 obč. zák. a dospěl k závěru,
že předpoklady závazku z bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou splněny nebyly. Podle odvolacího soudu plněním bez právního důvodu je
také majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti tím, že na jeho věc
vynaložil jiný subjekt určité majetkové hodnoty, a tím ji zhodnotil. O takový
případ se však dle odvolacího soudu v projednávané věci nejedná, neboť žalovaná
není vlastníkem nemovitostí, jichž se stavební úpravy (včetně rekonstrukce
balkónů) týkaly. Odvolací soud tak nárok žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení opodstatněným neshledal.
Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů. Bezdůvodným obohacením je tedy mimo jiné prospěch získaný
bez právního důvodu, např. tehdy, bylo-li plněno na základě smluv o dílo, které
nevznikly (jak je tomu v projednávaném případě).
Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že povinnost vydat majetkový
prospěch je ukládána osobě, která se tímto plněním bezdůvodně obohatila, a není
spojena s věcí, která byla vloženou investicí (opravou, revitalizací, úpravou,
rekonstrukcí) zhodnocena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
května 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003, nebo ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29
Cdo 2631/2000). Podmínkou získání bezdůvodného obohacení tedy nemusí být
skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy (rekonstrukce)
tvořící základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou
úpravy např. dále předány a vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku
věci jakožto odměna (cena) za jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten,
pro něhož byly úpravy prováděny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září
2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud pochybil, když vyloučil
odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák.
toliko s argumentací, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jichž se
stavební úpravy (včetně rekonstrukce balkónů) týkaly.
Jelikož řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není
správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při úvaze o rozsahu bezdůvodného obohacení
bude postupovat v souladu s ustanovením § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. Výše
peněžité náhrady (jelikož v posuzovaném případě není žalovaná schopna vrátit
poskytnuté plnění) musí být odvozována od prospěchu, jenž byl získán plněním
bez právního důvodu a obohacený je povinen vydat vše (nikoli více), co sám
získal. Při posuzování výše peněžité náhrady tudíž není možno mechanicky
vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění. Při jejím určení je třeba
vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného
plnění a přihlédnout k případným nedostatkům plnění apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 věta
první část za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu