32 Cdo 451/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobce MVDr. Ing. S. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Vostrejšem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, proti žalované ZD Javorník
a.s., se sídlem v Tiché 71, PSČ 742 74, identifikační číslo osoby 00 14 68 97,
zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta
676, o zaplacení částky 492.008,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 81/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna
2012, č. j. 11 Cm 81/2008-208, a proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2012,
č. j. 4 Cmo 225/2012-240, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. ledna 2012, č. j. 11 Cm 81/2008-208, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna
2012, č. j. 4 Cmo 225/2012-240, se zrušuje
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 11 Cm 81/2008-208
(v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 492.008,50 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 29. prosince 1998 žalobce jako
mandatář a žalovaná jako mandantka uzavřeli mandátní smlouvu (dále též jen
„smlouva“), v níž se žalobce zavázal zastupovat žalovanou v záležitostech
pojištění a žalovaná se zavázala v čl. III smlouvy platit žalobci odměnu
skládající se a) z měsíční odměny 3.000,- Kč, b) z 3 % objemu vyplaceného
pojistného plnění a c) z mimořádné prémie ve výši 50 % rozdílu mezi původně
přiznaným pojistným plněním a skutečně vyplaceným pojistným plněním v případě,
že přiznané pojistné plnění bude vyšší než původně přiznané. Dne 2. března 2006 nastala pojistná událost č. 1271044, při níž byla poškozena
střecha slévárny žalované (dále jen „pojistná událost“). Pojišťovna žalované
vyplatila částku 447.975,- Kč, následně rozhodla, že pojistné plnění bude činit
ještě částku 871.347,- Kč, z čehož žalobce dovozuje nárok na mimořádnou prémii
podle čl. III písm. c) smlouvy. Přestože mandátní smlouva v čl. V stanoví, že ji lze měnit pouze písemnými
číslovanými dodatky, vzal soud prvního stupně za prokázané, že při výpočtu výše
odměny žalobce účastníci v letech 2006 a 2007 nepostupovali podle čl. III písm. a) a b) smlouvy a žalovaná žalobci vyplácela jiné částky. Odměny
podle čl. III písm. c) se tato dohoda netýkala, ovšem mandatáři by na ni vznikl
nárok pouze v případě, že by svou činností při vynaložení „enormního úsilí“
dosáhl zvýšení pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou, tj. že by došlo k
vyplacení „mimořádného plnění“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce
neprokázal tvrzení, že částka 871.347,- Kč vyplacená pojišťovnou žalované byla
mimořádným plněním, ani že k jejímu vyplacení došlo díky enormnímu úsilí
žalobce, a proto žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, byť z
jiných, než v odůvodnění uvedených důvodů. Vzal za prokázané, že účastníci se
ústně dohodli na vyplacení částky 103.540,- Kč za zvýšení pojistného plnění z
pojistné události, a že tuto částku žalovaná žalobci zaplatila. Nepřisvědčil
námitce žalobce o neplatnosti změny mandátní smlouvy uzavřené podle ustanovení
§ 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ústní formou co
do výše odměny mandatáře s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. července
2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, in www.usoud.cz, podle něhož písemně uzavřenou
smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou,
není-li včas namítána jejich relativní neplatnost. Tento závěr se netýká smluv,
u nichž písemnou formu stanoví zákon. Obchodní zákoník v případě mandátní
smlouvy písemnou formu nestanoví, žalobce relativní neplatnost změny smlouvy
nenamítl.
Ke změně smlouvy co do odměny mandatáře tak mohlo mezi účastníky
dojít i v jiné nežli písemné formě. Vzhledem k tomu jsou irelevantní námitky
žalobce proti závěrům soudu prvního stupně, že další plnění pojišťovny nebylo
oním plněním splňujícím předpoklady pro vznik nároku mandatáře na mimořádnou
odměnu, ani námitky proti závěru, zda žalobce vyvinul enormní úsilí pro získání
dalšího plnění pojišťovnou. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v nesprávném
právním posouzení otázky, zda písemnou smlouvu, v níž si strany vymínily, že
může být měněna pouze písemně, lze změnit též ústně či konkludentně. Dále
dovolatel vznáší otázku, zda s ohledem na argumentaci od většího k menšímu (a
maiori ad minus) v případě zpochybňování samotného vzniku smlouvy (dodatku) je
tímto zpochybňována též platnost tvrzené smlouvy (dodatku). Namítá, že odvolací
soud nevzal v úvahu, že v řízení nesouhlasně argumentoval vůči tvrzení
žalované, jež neuspěla s původním tvrzením o existenci písemného dodatku ke
smlouvě, změnila svoji obranu a nově tvrdila, že mezi stranami došlo ke
sjednání blíže nespecifikovaného dodatku v ústní podobě o snížení výše odměny. Uzavření ústního dodatku ke smlouvě se žalované nepodařilo prokázat a dovolatel
od počátku prezentace této nedůvodné obrany ji účinně zpochybňoval a neviděl
důvod tvrdit, že ústní dohoda o dodatku vznikla, avšak je neplatná. Má za to,
že v případě zpochybnění samotného smluvního ujednání (ústního dodatku ke
smlouvě), není třeba, aby byla zpochybňována též platnost neexistujícího
smluvního ujednání. Dovolatel namítá i vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze učinit závěr o uzavření ústní smlouvy
za situace, kdy není tvrzeno, ani v řízení nevyšlo najevo, které osoby, jakým
způsobem (osobně, telefonicky), kdy a kde měly tvrzenou smlouvu uzavřít. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout
dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně
je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje.
Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v
projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně i v pořadí prvním rozsudkem
ve věci, který byl zrušen odvolacím soudem, žalobu zamítl. V úvahu tak přichází
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo
zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným pro
řešení otázky, zda úkon, jímž je zpochybněn vznik smlouvy (uzavření dodatku),
obsahuje z povahy věci též námitku neplatnosti takové smlouvy (dodatku), kterou
odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 566 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že
pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost
uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a
mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (odstavec 1). Je-li zařízení
záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata
byla smluvena (odstavec 2).
Podle ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. jestliže je neplatnost právního úkonu
stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti
dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části
druhé tohoto zákona.
Z ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že obsahuje-li písemně uzavřená
smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v
písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.
Podle ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do
31. prosince 2013 - dále též jen „obč. zák.“) jde-li o důvod neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, …, považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž
platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků
(§ 40). …
Podle zjištění soudů nižších stupňů bylo v čl. V mandátní smlouvy ujednáno, že
může být měněna pouze písemnými číslovanými dodatky. Protože jde o smlouvu
upravující obchodní závazkové vztahy a uzavřenou za účinnosti obchodního
zákoníku, spravuje se režimem obchodního zákoníku. Při jejím právním posouzení
je proto nutno použít ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák., podle něhož
obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo
zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze
písemně. Případná ústní dohoda tvrzená žalovanou by tedy neměla formu sjednanou
účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je
důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, protože tato forma
právního úkonu minimalizuje neshody o jeho obsahu, neuplatní se ustanovení §
267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních
vztahů, kdy je důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je
proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů
obsažená v ustanovení § 40a obč. zák., podle něhož se právní úkon, který nemá
formu dohodnutou účastníky, považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá, přičemž neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, jenž je
veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
jeho webových stránkách, a nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp.
zn. I. ÚS 1264/2011). Potud je závěr odvolacího soudu správný.
Nelze však souhlasit se závěrem, že žalobce nenamítl relativní neplatnost změny
smlouvy (dodatku), tvrdil-li v průběhu řízení, že ústní dodatek ke smlouvě mezi
účastníky uzavřen nebyl. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu,
žalobce (nejpozději) v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil
nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož došlo ke změně smlouvy
tak, že mělo být ústně dohodnuto snížení odměny mandatáře, a uplatnil tvrzení,
že k ústní změně smlouvy dojít nemohlo, neboť smlouva ani obchodní či občanský
zákoník to neumožňují.
Z ustanovení § 40a obč. zák. vyplývá, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě,
kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se
ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se
účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde
o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci
jeho relativní neplatnost způsobila. Přitom soud není vázán tím, jak účastník
uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je proto nerozhodné, zda kvalifikuje
uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní (srov.
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo
192/98, rozsudku ze dne 22. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo
1336/98, rozsudku ze dne 28. března 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2266/99, rozsudku ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo
722/2003 a rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 784/2003).
Tvrdil-li žalobce v průběhu řízení, že dodatek ke smlouvě uzavřen nebyl a že k
platné změně písemně uzavřené smlouvy obsahující výhradu písemné formy změn a
dodatků ani dojít nemohlo uzavřením ústního dodatku, obsahuje tento úkon
žalobce, jímž je zpochybněno uzavření dodatku, též námitku neplatnosti dodatku.
I kdyby tuto námitku žalobce uplatnil až v odvolacím řízení, neplatí pro ni
omezení z hlediska principu neúplné apelace odvolacího řízení.
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že žalobce nemá právo na
úhradu odměny mandatáře, neboť její výše byla dohodnuta v ústním dodatku
odlišně od ujednání ve smlouvě a žalobce relativní neplatnost změny smlouvy
nenamítl, je jeho právní posouzení nároku na odměnu mandatáře nesprávné a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Vzhledem k tomuto závěru
se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími námitkami uplatněnými v dovolání, neboť
to považuje za procesně nehospodárné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně
závislých výroků o nákladech řízení) zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu