Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky EKONRAD, s. r. o., adresa Hybešova 38, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem Veveří 456/9, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. C 53265/RD33/KSBR, Fj 28912/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2015, sp. zn. 5 Cmo 187/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vyšší soudní úředník Krajského soudu v Brně usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. C 53265/RD12/KSBR, Fj 28912/2015, vyzval stěžovatelku, jakožto obchodní společnost, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení doložila listiny specifikované ve výzvě [účetní závěrky (rozvahy, výkazy zisků a ztrát s přílohami) za roky 2003 - 2013] do Sbírky listin obchodního rejstříku Krajského soudu v Brně [srov. § 66 písm. a) - c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“)]. Současně jí sdělil, že pokud neuposlechne výzvy, může jí být uložena v souladu s § 104 zákona o veřejných rejstřících pokuta do výše 100.000 Kč, popř. další sankce.
3. Následně ústavní stížností napadeným usnesením vyššího soudního úředníka Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. C 53265/RD33/KSBR, Fj 28912/2015, byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 5.000 Kč splatná do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť stěžovatelka nesplnila povinnost stanovenou v předchozí výzvě a nedoložila požadované listiny.
4. K následnému odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí Krajského soudu v Brně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2015, sp. zn. 5 Cmo 187/2015, potvrzeno. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když kontrolou sbírky listin zjistil, že společnost nemá založeny veškeré dokumenty vyžadované právními předpisy. Zároveň zdůraznil, že stejnou povinnost ukládala subjektům i právní úprava do 31. prosince 2013 [srov. § 38i odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“)]. Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky ohledně prekluze práva, kterou odůvodňovala poukazem na znění zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), neboť uvedený zákon se na daný případ nevztahuje. Dále uvedl, že povinnost subjektu založit potřebné dokumenty do sbírky listin měla společnost od jejího vzniku, přičemž tato povinnost je stanovena všem právnickým osobám, což vylučuje nerovné zacházení. Odvolací soud uzavřel, že platná právní úprava současně odpovídá i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. září 2009, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s náhledem rejstříkového a odvolacího soudu na její povinnost předložit zákonem požadované listiny, které jsou povinně zakládány do sbírky listin, resp. její nesouhlas s možností sankcionovat nepředložení těchto listin. Ústavní soud se již v minulosti v několika svých rozhodnutích zabýval problematikou předkládání listin za účelem jejich zařazení do sbírky listin. Ani v jednom z dosud projednávaných případů však porušení ústavně zaručených práv tehdejších stěžovatelů neshledal, byť důvodem pro odepření předložení listin zde byl požadavek na ochranu soukromí, resp. obchodního tajemství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
května 2008, sp. zn. I. ÚS 833/08 , a usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2535/12 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že závěry předešlých rozhodnutí, co do vypořádání se s otázkou možného porušení ústavně zaručených práv zveřejněním určitých údajů ve sbírce listin, lze aplikovat i na nyní projednávaný případ.
8. Co se týče vlastního uložení pořádkové pokuty, je třeba konstatovat, že soudy postupovaly v souladu s § 104 zákona o veřejných rejstřících, podle něhož předseda senátu může uložit pořádkovou pokutu zapsané osobě tehdy, jestliže neuposlechla výzvy rejstříkového soudu, aby mu sdělila skutečnosti nebo předložila listiny potřebné k rozhodnutí v řízení zahájeném bez návrhu nebo aby mu předložila listiny, které podle tohoto nebo jiného zákona mají být založeny do sbírky listin. Pořádkovou pokutu lze uložit do výše 100.000 Kč. Ustanovení § 66 zákona o veřejných rejstřících pak uvádí výčet dokumentů povinně zakládaných do sbírky listin (dříve shodně upraveno v § 38i obch. zák.), mezi něž patří i po stěžovatelce požadované účetní závěrky, resp. další dokumenty, přičemž zákon o veřejných rejstřících neuvádí žádné důvody, pro které by bylo možno předložení těchto dokumentů za účelem jejich založení do sbírky listin odmítnout.
Povinnost je tedy stěžovatelce uložena přímo zákonem. Ať již jsou důvody, které stěžovatelku vedou k názoru, že po ní nelze vynucovat předložení listin ekonomické a hospodářské povahy, jakékoli povahy, nemají oporu v žádném zákonném ustanovení a nemohou být důvodem pro to, aby stěžovatelka zákonem uloženou povinnost nesplnila a v případě nesplnění této povinnosti jí pořádková pokuta uložena nebyla. Jestliže je stěžovatelka v obchodním rejstříku zapsána, musí povinnosti, které jsou jí zákonem uloženy, beze zbytku splnit, jinak jí hrozí sankce.
9. A právě podle výše uvedených ustanovení postupovaly obecné soudy rovněž v nyní souzené věci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že soudy při ukládání pořádkové pokuty stěžovatelce postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy a svá rozhodnutí řádně, byť stručně odůvodnily. Ústavní soud shodně jako v usnesení ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2984/14 uvádí, že výše uvedená zákonná úprava listin povinně zveřejňovaných ve sbírce listin sleduje legitimní cíl, když důvodem pro založení předmětných účetních závěrek do sbírky listin je, že se jedná o dokumenty, z nichž lze zjistit stav hospodaření zapsaných subjektů, což jsou mnohdy zásadní informace pro investory, resp. obchodní partnery, jakož i pro jiné soutěžitele (účastníky hospodářské soutěže) či spotřebitele (srov. Hampel, P.; Walder, I.
Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 195 - 198, obdobně též Plíhal, T. Porušování povinnosti zakládat řádně listiny do sbírky listin jako důvod pro zrušení právnické osoby s likvidací soudem. Bulletin advokacie. 2014, č. 1, str. 46).
10. Ústavní soud rovněž nesdílí námitky stěžovatelky ohledně případné prekluze možnosti ukládat pořádkovou pokutu za nepředložení listin. Povinnost stěžovatelky předložit potřebné listiny sice mohla vzniknout v minulosti, avšak to neznamená, že uplynutím doby stanovené pro předložení listin (srov. např. § 21a odst. 2 zákona o účetnictví) by tato povinnost zanikla či přestala existovat, jak zřejmě dovozuje stěžovatelka. Tak tomu samozřejmě není a tato povinnost trvá i nadále, a proto může být její splnění vyžadováno a vymáháno např. i ukládáním pořádkových pokut. Soudy by naopak postupovaly protiprávně v situaci, pokud by uložily pokutu za nesplnění této povinnosti ještě před uplynutím stanovené doby pro předložení těchto listin.
11. Co se týče námitky rozporu ustanovení zákona o veřejných rejstřících týkajících se sankcí za nedoložení listin s evropským právem, lze pouze uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat soulad zákona s předpisem evropského práva ani za tím účelem evropské právo vykládat. Tato problematika by eventuálně mohla být řešena např. v rámci podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie; takového postupu se však stěžovatelka v rámci řízení před obecnými soudy nedomáhala, když pouze obecně vyslovovala nespokojenost se zveřejňováním listin v rejstříku a poukazovala na možné dopady jejich zneužití.
V postupu vrchního soudu, který neshledal způsob, jakým zákonodárce vyhověl požadavkům kladeným směrnicí 2009/101/ES, v rozporu s touto směrnicí, Ústavní soud nespatřuje zásah do práv stěžovatele zaručených Listinou ani Listinou základních práv Evropské unie. Tato směrnice totiž stanoví rozsah povinného zveřejňování listin a údajů týkajících se společností s ohledem na svůj cíl vymezený v preambuli – ochranu zájmů třetích osob – jako minimální harmonizaci vnitrostátních předpisů členských států (viz slovo „alespoň“ v čl.
2), které mohou dle vlastní úvahy jít při stanovení rozsahu povinného zveřejňování nad rámec určený směrnicí, čemuž směrnice nebrání. Pokud tak členský stát učiní, může dojít k tzv. obrácené diskriminaci ve srovnání s vnitrostátními předpisy těch členských států, které stanovili rozsah požadavků na povinné zveřejňování na nižší úrovni. Odstranění této případné disproporce je však v rukou zákonodárce, nikoliv moci soudní. Proto ani z hlediska evropského rozměru věci nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
12. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu