Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce zpravodaje Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Karolíny Štípské, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. října 2024 č. j. 64 A 4/2024-109, a s ní spojeném návrhu na zrušení částí § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování", za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, Michala Švarce, Pavla Šlapáka a politického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), sídlem Rytířská 410/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy a čl. 3 a 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z týchž důvodů, doplněných o namítaný rozpor s čl. 2 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy, navrhuje zrušení v záhlaví uvedené části zákona.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u soudu domáhala vyslovení neplatnosti voleb kandidátů (druhého a třetího vedlejšího účastníka) a případných náhradníků zvolených do Zastupitelstva Libereckého kraje konaných ve dnech 20. a 21. 9. 2024 za koalici SPD a Trikolora s tvrzením, že volební kampaň této volební strany byla neslučitelná s hodnotami demokratického právního státu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením návrh zamítl. Těžiště návrhu stěžovatelky podle něj leží v kritice obsahu volební kampaně. Z návrhu však neplynou úvahy, proč a jak si měli kandidáti volební strany pochybnou kampaní zajistit lepší volební výsledek. Zvolení kandidátů není s ohledem na výsledky příslušných politických subjektů v minulosti a v jiných krajích nikterak překvapivé. Volební soudnictví přitom neslouží k řešení jakýchkoli nedostatků týkajících se voleb, jejich průběhu či výsledku, nýbrž zda se volební výsledek citelně neodchyluje od skutečné vůle voličů. Tomu odpovídá zejména § 53 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o hrubém ovlivnění výsledku hlasování, voleb či volby kandidáta.
4. Podstata výhrad stěžovatelky vůči průběhu voleb se tak míjí s podstatou jejich soudního přezkumu podle zákona, byť se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, jak byla kampaň vedena; přinejmenším jako agresivní, pro někoho ostudná a urážlivá. Je kontroverzní, nicméně odráží volební program dané volební strany. Podle krajského soudu k hrubému ovlivnění voleb volební kampaní nedošlo. Je projevem demokratického právního státu, reagovali-li voliči na kampaň tak, že pro danou volební stranu neodevzdali velké množství hlasů. Stejně tak je jeho projevem, respektuje-li soud projevenou vůli voličů, sezná-li, že nebyla nepřípustně potlačena či zdeformována protizákonnou činností. Existují i jiné prostředky právní ochrany proti urážkám a projevům rasismu či nacismu. Pro skutečně závažné jednání lze politickou stranu či hnutí dokonce rozpustit. Účel volebního soudnictví je však jiný.
5. Stěžovatelka jako občanka Libereckého kraje tvrdí, že způsob, jakým koalice SPD a Trikolora vedla volební kampaň před krajskými volbami, je neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu; kampaň vyvolávala silný pocit strachu, byla xenofobní, homofobní, rasistická a propagovala násilí jako řešení společenských problémů. Byla maximálně nebezpečná a neodpovědná vůči občanům. Stěžovatelka nesouhlasí s doposud uplatňovaným algoritmem soudního přezkumu voleb, protože vyprazdňuje právo občanů na takový soudní přezkum, což je patrné v nynější věci. Požadavek prokázání ovlivnění vůle voličů je nesmyslný a nesplnitelný. Volební zákony nedovolují zasáhnout kvůli probíhající kampani do voleb ani před samotným hlasováním. Zákon nerespektuje základní účel volebního soudnictví, tedy chránit demokratický systém a právní stát.
6. Stěžovatelka též namítá, že krajský soud jednal jako s osobou zúčastněnou na řízení s čtvrtým vedlejším účastníkem, politickým hnutím, které však ve volbách samostatně nekandidovalo. Takový postup není možný. Takto by se mohli dožadovat uznání všichni občané - voliči, protože i jejich práva mohou být konečným rozhodnutím dotčena. Konečně stěžovatelka v doplnění připojuje k ústavní stížnosti návrh na zrušení částí § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb. s tím, že soudy ve volebním soudnictví by se v zájmu ochrany demokratického právního státu vůbec neměly zabývat hodnocením výsledku voleb. Taková úvaha jim nepřísluší s ohledem na princip suverenity lidu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Nynější ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu ve volební věci - zamítnutí návrhu stěžovatelky na vyslovení neplatnosti voleb či volby kandidátů v krajských volbách. Jak stěžovatelka sama v řízení o ústavní stížnosti poukázala, nynější věc souvisí s dalšími ústavními stížnostmi, kterými jiní stěžovatelé zastoupení toutéž právní zástupkyní rovněž brojí proti obdobným rozhodnutím jiných soudů o podobných návrzích týkajících se jiných krajů České republiky. Jak Ústavní soud ověřil, všechny tyto ústavní stížnosti obsahují téměř shodná odůvodnění a domáhají se v podstatě téhož; zrušení rozhodnutí volebních soudů a přehodnocení algoritmu soudního přezkumu voleb s tím, že jeho dosavadní pojetí není schopné dostatečně reagovat na rasistickou, homofobní a agresivní kampaň koalice SPD a Trikolora v krajských volbách v roce 2024, což stěžovatelka označuje za rozporné s ústavním pořádkem České republiky.
10. O některých z těchto věcí již Ústavní soud rozhodl; (přinejmenším) tři takové ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné usneseními ze dne 30. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 2806/24
, ze dne 30. 10. 2024
sp. zn. I. ÚS 2876/24
a ze dne 30. 10. 2024
sp. zn. I. ÚS 2878/24
. Zdůraznil v nich, že sám ve své vlastní ustálené judikatuře dlouhodobě respektuje právní úpravu volebního soudnictví založenou na principu suverenity lidu, který se na zákonné úrovni projevuje v existenci vyvratitelné domněnky, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k vyvrácení této domněnky je pak povinností toho, kdo volební výsledek namítá. Právní úprava nezná absolutní vady volebního soudnictví; u všech tvrzených pochybení je třeba zkoumat jejich dopad na výsledek voleb.
11. Ústavní soud v uvedených usneseních neshledal, že by stěžovatelka přednesla takto kvalifikované tvrzení ovlivnění výsledku voleb, jak požaduje právní úprava. Zamítnutí jejího návrhu ve smyslu uvedených východisek obstojí. Ústavní soud ani tehdy neshledal takto (podle stěžovatelky) úzce nastavený soudní přezkum voleb za neústavní; zákonodárci ve vztahu k úpravě soudního přezkumu voleb neplyne žádné zvláštní omezení a k vyprázdnění obsahu soudního přezkumu v nynější věci nedošlo. Zákon předpokládá zásah soudu do volebního procesu jen tehdy, jestliže jeho zjištěné vady hrubě ovlivnily jeho výsledek. Takový požadavek není nepřiměřený a plně odpovídá demokratickému principu, tedy že lid je zdrojem veškeré moci. Požadavky stěžovatelky, že způsob vedení kampaně koalice SPD a Trikolora (či jiných obdobných koalic) v krajských volbách v roce 2024 by měl bez dalšího opodstatnit vyhovění návrhu na vyslovení neplatnosti voleb (volby kandidátů zvolených za tuto volební koalici), nemá oporu v zákoně, ani v ústavním pořádku České republiky.
12. Protože se námitky stěžovatelky a podstatné okolnosti nynější věci s uvedenými věcmi shodují a Ústavní soud nemá žádný relevantní důvod se od vyslovených závěrů odchylovat, postačí v podrobnostech na odůvodnění uvedených usnesení odkázat. Krajský soud při zamítnutí návrhu stěžovatelky vyložil a aplikoval podústavní právo, aniž porušil základní práva stěžovatelky či ústavně zaručované principy, jichž se stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jak se namítaná nezákonnost volební kampaně koalice SPD a Trikolora měla promítnout do výsledku voleb do zastupitelstva Libereckého kraje v roce 2024. Závěry krajského soudu v napadeném usnesení odpovídají judikatuře Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího správního soudu.
13. Z týchž důvodů neobstojí ani argumentace, kterou stěžovatelka uvádí u svého akcesorického návrhu na zrušení uvedené části ustanovení zákona č. 130/2000 Sb. Navzdory tomu, že v dříve vyřízených věcech stěžovatelka takový obdobný požadavek nevznesla, Ústavní soud se v uvedených usneseních zabýval i požadavky na soudní kontrolu voleb vyplývajících z ústavního pořádku České republiky. Ani vzhledem k nim neshledal právní úpravu excesivní. Kromě toho i v nynější věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je v tomto kontextu zjevně neopodstatněná, a proto nemá důvod uvažovat o přerušení řízení a předložení věci plénu. Byla-li totiž ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995
sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)].
14. Nad rámec již uvedeného je třeba se vypořádat s námitkou stěžovatelky o chybném postupu krajského soudu v nynější věci, jednal-li s čtvrtým vedlejším účastníkem jako osobou zúčastněnou na řízení. Ústavní soud uznává, že není zcela zřejmé, z jakého důvodu krajský soud jednal jako s osobou zúčastněnou na řízení s politickým hnutím Svoboda a přímá demokracie (SPD), přestože druhý a třetí vedlejší účastníci kandidovali za koalici SPD a Trikolora, tedy nejen za toto politické hnutí samo o sobě. Stěžovatelka též původ namítané volební kampaně připisovala koalici, nikoli jednomu ze subjektů tvořící tuto koalici.
15. Bylo přitom zřejmé, že krajský soud posoudil návrh stěžovatelky jako směřující k vyslovení neplatnosti volby kandidátů. To též odpovídá výčtu účastníků řízení, se kterými krajský soud jednal, tedy navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena (§ 90 odst. 2 věta druhá soudního řádu správního). Například Krajský soud v Ostravě podle usnesení ze dne 10. 10. 2024 č. j. 21 A 2/2024-25, o němž Ústavní soud rozhodoval zmíněným usnesením
sp. zn. I. ÚS 2878/24
, v obdobné situaci jednal (dokonce přímo jako s účastníkem řízení) s koalicí SPD, Trikolora a PRO, nikoli jen s jedním ze subjektů ji tvořícím. Ústavní soud však neshledal, že takový, rozdílný postup krajského soudu v nynější věci je stěžovatelce jakkoli na újmu. Tím spíše neshledal, že by mělo jít o ústavně relevantní vadu, která by opodstatnila zrušení napadeného usnesení.
16. Sama stěžovatelka ostatně žádné ústavně relevantní důvody nepředkládá, tvrdí-li v podstatě jen to, že krajský soud postupoval nesprávně. Že by krajský soud jako osobu zúčastněnou na řízení mohl přibrat prakticky kteréhokoli voliče v daném kraji, dotklo-li by se jej konečné rozhodnutí, sice skutečně může poukazovat na to, že řešení, které zvolil krajský soud v nynější věci, nemusí být nejvhodnější či nejudržitelnější. Nicméně vyjádření čtvrtého vedlejšího účastníka nijak neovlivnilo povinnost krajského soudu rozhodnout v zákonné lhůtě, stěžovatelce nepřineslo žádné náklady a do řízení nevneslo nic nového, s čím by se stěžovatelka nemohla vypořádat. Nyní napadené usnesení také svým obsahem nevybočuje z řady ostatních rozhodnutí jiných volebních soudů v obdobných věcech. Proto ani v tomto směru Ústavní soud kvalifikované vady neshledal.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení částí zákona, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu