Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky P. C. B., zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 91 Co 97/2025-144, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 12. 12. 2024 č. j. 15 C 308/2023-96 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník jako žalobce domáhal zrušení své vyživovací ke stěžovatelce - své dceři, jako žalované, a to s účinností od 1. 10. 2023 (výrok I.). Současně obvodní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 108 803,20 Kč (výrok II.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, stanovenou předchozím rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 P 22/2006-124 ve výši 11 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2023 zrušil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 95 770 Kč (výrok II.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud zjistil skutkový stav nesprávně a v nedostatečném rozsahu. Zjištěný skutkový stav nemá oporu v důkazech, které byly v řízení před obvodním soudem a následně před městským soudem provedeny. Městský soud nezjistil zejména zdravotní stav stěžovatelky tak, jak byl v řízení před obvodním soudem prokázán lékařskou zprávou a účastnickým výslechem stěžovatelky. V odvolacím řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by mohl o zdravotním stavu stěžovatelky vyplývat jiný skutkový závěr, než závěr přijatý obvodním soudem. Městský soud zdravotní stav stěžovatelky bagatelizoval.
5. Městský soud rovněž věc nesprávně právně posoudil a své právní úvahy dostatečným způsobem neodůvodnil. Závěr městského soudu o tom, že: "...pokud si žalovaná založila po obhajobě diplomové práce a složení státní závěrečné zkoušky volnou živnost, a tedy nezačala pracovat ve vystudovaném oboru, nic jí nebránilo si stejnou živnost založit již na podzim roku 2023", je nepřiléhavý, když městský soud pominul časovou vytíženost stěžovatelky studiem, pro kterou nemohla výdělečnou činnost vykonávat. Městský soud také nepřihlédl k tomu, že vedlejší účastník přestal stěžovatelce hradit výživné zcela svévolně, a to ještě předtím, než se začal domáhat zrušení povinnosti hradit výživné. Městský soud dále nevzal v úvahu argumentaci stěžovatelky týkající se složení zkoušek na vysoké škole poté, co jí zemřel kůň, ani výpověď stěžovatelky na ústním jednání před obvodním soudem. Vedlejší účastník netvrdil a neprokázal takovou změnu poměrů, v důsledku které by bylo možné učinit závěr o tom, že stěžovatelka je schopna se sama živit. Městský soud se výše uvedenými skutečnostmi nezabýval, přičemž opomněl, že způsobilost stěžovatelky sama se živit v řízení nebyla prokázána. Městský soud nesprávně a k tíži stěžovatelky posoudil studium trvající od září roku 2023, neboť stěžovatelka nebyla povinna dokončit studium do konce srpna roku 2023 a bezprostředně poté ihned začít vykonávat výdělečnou činnost [viz např. nález ze dne 24. 11. 2009
sp. zn. II. ÚS 2155/09
(N 245/55 SbNU 361); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Napadený rozsudek městského soudu není dostatečně odůvodněn a je tak nesrozumitelný. To se týká i městským soudem provedeného hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, kdy bez jakéhokoliv podkladu v provedených důkazech městský soud uvedl, že "...žalovaná mohla trpět zármutkem ze ztráty koně... Z faktického průběhu studia žalované se tedy nepodává, že by žalovaná i přes uvedený zármutek a vyrovnávání se se ztrátou oblíbeného koně nebyla kvalitní přípravy ke studiu na vysoké škole schopna", aniž by uvedl, na základě čeho tento závěr učinil.
6. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud v odvolacím řízení při ústním jednání nečekaně přijal opačný skutkový závěr a bezprostředně poté vyhlásil napadený rozsudek. Postup městského soudu je tak v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. s principem zákazu vydání překvapivého rozhodnutí [viz nález ze dne 14. 12. 2022
sp. zn. I. ÚS 3477/21
(N 150/115 SbNU 209)]. Městský soud na jediném ústním jednání překvapivě po opakovaném provedení několika důkazů přijal opačný skutkový závěr (který nadto nevyplýval z provedených důkazů), následně, aniž by stěžovatelku náležitě poučil, provedl jiné právní hodnocení, a po závěrečných návrzích účastníků vyhlásil napadený rozsudek. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4646/2008) přitom vyplývá, že účastník má právo v odvolacím řízení uvést další tvrzení a další důkazy také tehdy, kdy soud prvního stupně sice účastníka řízení v souladu s § 118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, poučil, avšak s ohledem na odlišný právní názor městského soudu na danou věc je třeba považovat poučení obvodním soudem za nedostatečné.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že ve věcech rodinného práva zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2019
sp. zn. IV. ÚS 4305/18
či ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
10. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017
sp. zn. IV. ÚS 2834/15
).
11. V předmětné věci městský soud zopakoval některé obvodním soudem provedené důkazy, a na základě nich dospěl k jinému skutkovému zjištění, než učinil prvostupňový soud, když se neztotožnil s jeho závěrem týkajícím se data ukončení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce. Oproti obvodnímu soudu dospěl městský soud k závěru, že v porovnání s předchozím obdobím roku 2008, kdy bylo naposledy o výživném pro tehdy nezletilou stěžovatelku předchozím rozsudkem rozhodováno, došlo u stěžovatelky k podstatné změně poměrů, která odůvodňuje zrušení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce s účinností od 1. 10. 2023. Městský soud nezpochybnil, že stěžovatelka byla v období od 1. 10. 2023 i nadále (do 18. 9. 2024) vysokoškolskou studentkou magisterského studia, avšak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že od 1. 10. 2023 již bylo v jejích možnostech a schopnostech se samostatně živit. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka k datu 30. 6. 2023 složila na výbornou všech šest zkoušek letního semestru 2023 a studium jí vysoká škola prodloužila pouze za účelem vypracování a obhajoby diplomové práce a složení státní závěrečné zkoušky ze dvou okruhů (předmětů). Zpracování diplomové práce a příprava na státní závěrečnou zkoušku rozložené do období více než dvanácti měsíců (od data 1. 7. 2023 do 18. 9. 2024) stěžovatelce umožňovaly, např. prostřednictvím volné živnosti (založené stěžovatelkou po ukončení studia v listopadu 2024), se v tomto období samostatně živit. Městský soud v této souvislosti zdůraznil, že založila-li si stěžovatelka po obhajobě diplomové práce a složení státní závěrečné zkoušky volnou živnost, a nezačala tedy pracovat ve vystudovaném oboru, nic jí nebránilo si stejnou živnost založit již na podzim roku 2023. Z faktického průběhu studia stěžovatelky pak městský soud nedovodil, že by stěžovatelka i přes uvedený zármutek a vyrovnávání se se ztrátou oblíbeného koně nebyla kvalitní přípravy ke studiu na vysoké škole schopna.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem městský soud uzavřel, že k datu 1. 10. 2023 již vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovatelce dána nebyla, když k tomuto datu bylo v možnostech a schopnostech stěžovatelky se samostatně živit a výživné pobírané po výše uvedeném datu by tak již nesloužilo k přípravě stěžovatelky na budoucí povolání. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu zejména v rodinněprávních věcech nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno bez dalšího uzavřít, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval městský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci. Stěžovatelkou odkazované rozhodnutí Ústavního soudu týkající se existence vyživovací povinnosti proto s ohledem na výše uvedené konkrétní okolnosti nyní posuzované věci nebylo možné v předmětné věci použít.
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí městského soudu pro ni bylo překvapivé. Ústavní soud poukazuje na to, že překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001
sp. zn. III. ÚS 729/2000
či ze dne 11. 6. 2007
sp. zn. IV. ÚS 321/2007
).
15. V nálezu ze dne 21. 4. 2011
sp. zn. II. ÚS 2804/10
(N 81/61 SbNU 269) Ústavní soud vyložil, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu přesvědčivě vysvětlil, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, přihlížel-li by odvolací soud při svém rozhodování k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co v průběhu odvolacího řízení uplatnili účastníci. Jinak řečeno, jen kdyby vzal odvolací soud v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. O takový případ však v předmětné věci nejde. Rozhodnutí městského soudu není "překvapivé" jen proto, že odvolací soud jím zopakované důkazy hodnotil jinak než obvodní soud.
16. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022
sp. zn. I. ÚS 3477/21
neshledal Ústavní soud případným, když v nyní posuzované věci městský soud zopakoval některé obvodním soudem provedené důkazy a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvodní soud sice provedl dokazování v dostatečném rozsahu, avšak na základě nově provedeného dokazování se s jeho skutkovými závěry neztotožnil.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neměl důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu