Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Sylly, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 9 As 100/2025-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení své svobody pohybu a svého práva na přístup k soudu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel, mimo jiné advokát, se u Agentury ochrany přírody a krajiny domáhal souhlasu s jím zamýšleným prováděním horolezecké činnosti a vyznačováním horolezeckých terénů na Jindřichově skále v CHKO Brdy. Stěžovatel s žádostmi neuspěl, což v odvolacím řízení potvrdil vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 10. 2024 č. j. MZP/2023/210/2868, sp. zn. ZN/MZP/2023/500/178. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2025 č. j. 11 A 123/2024-38.
3. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku podal kasační stížnost. Protože nezaplatil soudní poplatek, vyzval jej Nejvyšší správní soud k jeho zaplacení usnesením ze dne 3. 7. 2025. Usnesení mu zasílal na adresu jeho trvalého bydliště, doručeno bylo dne 8. 7. 2025. Stanovená 15denní lhůta uplynula marně dne 23. 7. 2025. Protože stěžovatel v takto stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, Nejvyšší správní soud napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil.
4. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud mu nesprávně doručoval výzvu k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel, stejně jako nyní, využil v řízení o kasační stížnosti toho, že je sám advokátem, a podával návrh sám, prostřednictvím své profesní datové schránky (podnikající fyzické osoby - advokáta). Uplatnila se proto fikce podpisu kasační stížnosti, a proto Nejvyššímu správnímu soudu muselo být jasné, že jedná se stěžovatelem jako advokátem. Přesto Nejvyšší správní soud nedoručoval písemnosti do profesní datové schránky. Měl-li Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel podává kasační stížnost jako fyzická osoby nepodnikající, měl stěžovatele vyzvat k odstranění vad návrhu. Doručování do datové schránky má nadto podle § 42 odst. 1 soudního řádu správního přednost. Stěžovatel namítá, že "podivný konstrukt" několika datových schránek pro jednu osobu mu nemůže jít k tíži. Protože byl stěžovatel v době doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku na dovolené v zahraničí, namítá také porušení svobody pohybu.
5. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení. Shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou a že je včasná a přípustná. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Nynější ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku; stěžovatel zpochybňuje způsob doručení výzvy, s nímž se váže plynutí lhůty ke splnění poplatkové povinnosti. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal. Je ustálenou praxí soudů, že doručuje-li orgán veřejné moci písemnost, pro způsob doručení je mimo jiné rozhodné, v jakém postavení adresát v řízení vystupuje. To je podstatné zejména v situaci, kdy má tentýž subjekt více datových schránek, ale také při řešení, zdali se má vůbec této osobě doručovat do datové schránky (viz body 19 a 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023 č. j. 8 As 19/2023-31 a rozhodovací praxi tam odkazovanou či body 64 a 65 stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015).
8. V posuzované věci bylo podstatné, zda stěžovatel v řízení o kasační stížnosti vystupoval jako advokát. Tak tomu ovšem nebylo. Řízení o žádosti o souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny podle § 44 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny a navazující soudní řízení správní nijak s výkonem advokacie nesouvisí. Není rozhodné, že stěžovatel odeslal kasační stížnost ze své profesní datové schránky; tím nelze povahu řízení a roli stěžovatele v něm změnit. Přihlížel-li Nejvyšší správní soud k podání stěžovatele, přestože jej zaslal profesní datovou schránku, je projevem právem předpokládaného dobrodiní, tedy zbytečně nebránit stěžovateli v přístupu k soudu, neměl-li Nejvyšší správní soud pochybnosti o jeho totožnosti - kasační stížnost nemohl podat nikdo jiný než stěžovatel, lhostejno zda jako advokát nebo jako nepodnikající fyzická osoba.
Smyslem fikce podpisu, k jejíž interpretaci zde směřuje argumentace stěžovatele, je totiž především umožnit orgánům veřejné moci efektivně ověřit totožnost toho, kdo podání činí (viz také body 38 a násl. stanoviska sp. zn. Plsn 1/2015).
9. Právě uvedené ovšem neplatí "obousměrně"; zatímco u odesílání písemností účastníky řízení orgánům veřejné moci je umožněno zpravidla více způsobů doručení, orgány veřejné moci jsou při doručování vázány formálnějšími pravidly. Tento rozdíl pak má své dobré důvody, které vychází z principů uplatňování veřejné moci (viz čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod). Zjednodušeně řečeno, zatímco orgán veřejné moci může činit jen to, co mu zákon dovoluje (princip legality), jednotlivec může činit vše, co mu zákon nezakazuje (princip autonomie vůle). Smyslem formálnějších pravidel je předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci a ochrana práv samotných účastníků řízení. Co je však nejpodstatnější, soudní rozhodovací praxe problémy nastolené stěžovatelem již vyřešila, s čímž měl stěžovatel operovat tím spíše, je-li advokát.
10. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry přehodnocovat: stěžovatel nepřináší žádné ústavně relevantní argumenty. Jeho kritika systému datových schránek může mít určité opodstatnění, ale jde o úvahy de lege ferenda, nikoli o důvody, které by mohly zpochybnit stěžejní závěr o doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku vhozením do poštovní schránky stěžovatele na adrese jeho trvalého pobytu. Rovněž nereflektuje, že samotná poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a navrhovatelům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání návrhu na zahájení řízení (srov. usnesení ze dne 15.
5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 či ze dne 14. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 856/25 ). Měl-li stěžovatel naplánovaný pobyt v zahraničí, nic mu nebránilo uhradit soudní poplatek dříve, případně požádat o zasílání písemností na jinou elektronickou adresu (§ 46 odst. 2 občanského soudního řádu) či si bezplatně zřídit datovou schránku jako fyzická osoba nepodnikající. Právní řád poskytuje několik řešení. Z týchž důvodů neobstojí námitka porušení svobody pohybu; pravidla doručování ani povinnost zaplatit soudní poplatek stěžovatele na této svobodě v žádném směru nelimitují.
11. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu