Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 633/2024-961 ze dne 31. 7. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 38/2023-930 ze dne 30. 10. 2023 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 4 T 22/2019-867 ze dne 3. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené "v čl. 36 a následujících" Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovateli byl za spáchání přečinu pojistného podvodu [podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku] a za pokus přečinu pojistného podvodu (podle § 210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku) napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč a uložena povinnost k náhradě škody ve výši 190 153 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ve výroku o trestu zrušil (současně se zrušením výroku o trestu rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 128/2019 ze dne 31. 10. 2022) a uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Krajský soud okresnímu soudu vytkl neaplikování § 43 odst. 2 trestního zákoníku. Se závěry krajského soudu stěžovatel nesouhlasil, a proto proti rozsudku krajského soudu podal dovolání.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že okresní soud nerespektoval zásady, které se uplatní při ukládání trestů, když neuložil souhrnný trest, byť si podmínek pro jeho uložení byl vědom. Dále měl podle stěžovatele užitím důkazů z jiné trestní věci porušit zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Podle stěžovatele se ani nijak nevypořádal s důkazními návrhy obhajoby, provedl vadný důkaz ve formě znaleckého posudku (navíc s chybným zadáním) či dostatečně nevyjasnil rozpor mezi závěry znaleckého posudku a odborného vyjádření. Na závěr dodává, že u druhého skutku založil okresní soud rozhodnutí o jeho vině pouze na výpovědi jednoho svědka, čímž se podle něj dostává do rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016. Stěžovatel namítá i to, že byl zkrácen na svém právu podat řádný opravný prostředek, když o jeho trestu rozhodl až krajský soud.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti již zrušené části rozsudku okresního soudu, je ústavní stížnost návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015). Ve zbytku je Ústavní soud příslušný k rozhodnutí o stěžovatelem předloženém návrhu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah části ústavní stížnosti, k jejímuž projednání je příslušný, a dospěl k závěru, že v této části představuje ústavní stížnost návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Stěžovatel namítá, že neuložením souhrnného trestu bylo zasaženo do jeho práv tím, že nemohl podat řádný opravný prostředek. Ústavní soud však této námitce nepřisvědčil, neboť stěžovatel měl proti rozhodnutí, kterým mu trest byl uložen, možnost podat opravný prostředek, a to dovolání (jak i učinil). Pokud byla v řízení vada, krajský soud ji odstranil, když rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zrušil a sám opětovně rozhodl.
10. Ústavní soud ke stěžovatelovým námitkám, směřujícím proti hodnocení znaleckého posudku (který stěžovatel označuje za "vadný"), uvádí, že zpochybňuje-li stěžovatel skutkové závěry obecných soudů, pokouší se stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nenáleží. Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud se vůbec nevypořádal s důkazy, které stěžovatel navrhl, v ústavní stížnosti uvádí, že mělo jít o výslech M. N. a J. S. S těmito námitkami se však již obecné soudy vypořádaly. Lze odkázat na skutečnost, že krajský soud vyložil, proč skutková zjištění mohla obstát i bez argumentace informacemi, které by mohl poskytnout svědek M.
N. (viz odst. 8 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu). S jeho postupem se ztotožnil i Nejvyšší soud (blíže odst. 23-25 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o návrh výslechu svědka J. S., krajský soud konstatoval, že doplnění dokazování tímto výslechem a dalšími návrhy bylo nutno zamítnout, protože skutkový stav věci byl dostatečně prokázán již provedenými důkazy (srov. odst. 9 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud přitom v reakci na obhajobu stěžovatele doplnil dokazování (srov. odst. 13 napadeného rozsudku krajského soudu).
Obecné soudy se tak stěžovatelovou argumentací náležitým způsobem zabývaly.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani poslední námitce stěžovatele, ve které tvrdí, že rozhodnutí o jeho vině v případě druhého skutku bylo založeno toliko na základě výslechu jednoho svědka, a jedná se tedy klasický případ "tvrzení proti tvrzení", kdy by měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Z napadených rozhodnutí však plyne, že okresní soud stěžovatele shledal vinným jak na základě výslechu svědka (viz str. 11 rozsudku okresního soudu, kde okresní soud odůvodňuje věrohodnost svědka J. M.), tak na základě znaleckých posudků a nahrávek hovorů na linku pojišťovny (viz str. 11 a násl. rozsudku okresního soudu). Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 520/16
, který se zabývá aplikací zásady presumpce neviny v případě posuzování proti sobě stojících výpovědí v situaci "tvrzení proti tvrzení", tak není případný. K námitce porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti dodává Ústavní soud to, že se s nimi již vypořádal krajský soud, který (v odst. 10 svého napadeného rozsudku) konstatoval, že okresní soud plně uplatnil zásadu bezprostřednosti a přímosti, když v rámci hlavního líčení vyslechl celou řadu svědků. Lze uzavřít, že Ústavní soud neshledal v úvahách okresního a krajského soudu žádnou vadu, která by měla mít za následek jeho kasační zásah.
12. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel neuvádí prakticky žádnou (natož ústavněprávní) argumentaci nad rámec rekapitulace předchozího řízení a prostého označení základního práva, které má za porušené. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatel neučinil a ve své stížnosti pouze opět zopakoval námitky již vypořádané v předchozích řízeních.
Ústavní soud závěrem dodává, že aby byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje rozhodnutí obecných soudů pouze napadnout s odkazem na standardy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatele (povinně zastoupeného právním profesionálem) tíží břemeno tvrzení a je na něm, aby předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Pouze na základě takové ústavní stížnosti může Ústavní soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatele.
Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával.
13. Ústavní soud proto na základě výše uvedených skutečností ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu