Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALAGAS s. r. o., sídlem Heřmanická 1220/42, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 2005/2024-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 39 Co 335/2023-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. srpna 2023 č. j. 48 C 24/2023-78, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení ohledně zaplacení částky 35 733 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 317 985 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok III.). V předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou ve znění doplnění domáhala po vedlejší účastnici zaplacení nejprve částky 353 718 Kč, po částečném zpětvzetí pak částky 317 985 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku v jejích třech provozovnách způsobené jí šesti konkretizovanými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví (dále jen "mimořádná opatření"). Tvrdila, že je podnikatelkou v oblasti hostinských a stravovacích služeb, ubytovacích služeb a wellness služeb. V příčinné souvislosti s nezákonnými opatřeními jí ušel zisk v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021. Zdůraznila, že mimořádná opatření vedlejší účastnice se ukázala být nezákonná a byla Nejvyšším správním soudem zrušena. Obvodní soud poukázal na to, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí/opatření obecné povahy je pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo předmětné rozhodnutí/opatření obecné povahy zrušeno. Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka nacházející se v situaci, kdy měla za to, že každé ze šesti mimořádných opatření vedlejší účastnice je vydané v rozporu se zákonem, měla využít zákonem předpokládaný opravný prostředek, neboť návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen (srov. § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka při jednání dne 8. 8. 2023 uvedla, že ani proti jednomu z šesti předmětných mimořádných opatření příslušný návrh na jejich zrušení ke správnímu soudu nepodala. Za této situace tak zde sice existují nezákonná rozhodnutí, avšak stěžovatelka nesplnila druhou z podmínek, a to že byla účastnicí řízení ve výše uvedeném smyslu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala žalobu ohledně částky 35 733 Kč s příslušenstvím požadovaným v doplnění žaloby zpět, obvodní soud v tomto rozsahu řízení částečně zastavil.
3. Proti výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že k naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nedošlo, když sama stěžovatelka v řízení nepopřela, naopak potvrdila, že není osobou mající postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Náležitě se zabýval i tím, že nešlo o případ zvláštního zřetele hodný. Městský soud s ohledem na dosavadní soudní praxi tohoto soudu neshledal s přihlédnutím k nepřiléhavým odvolacím námitkám důvody, opodstatňující odchýlení od závěrů Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán právní důvod pro vyhovění žalobě z důvodu neopodstatněnosti odvolacích námitek, ztotožnil se městský soud se závěrem obvodního soudu o zamítnutí žaloby.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že otázka, zda má postavení účastníka řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pouze ten, kdo podal proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu podle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen "pandemický zákon"), anebo každý adresát takového mimořádného opatření, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že stěžovatelka postavení účastníka řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemá, neboť žalobu na zrušení žádného z posuzovaných mimořádných opatření nepodala. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 21. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 414/2023, jehož závěry pak akceptoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2023
sp. zn. III. ÚS 3319/2022
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstata jí uplatněného nároku spočívala v tom, že tvrdila, že všechna vydaná rozhodnutí jí v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 znemožnila buď zcela, nebo z velké části podnikat a provozovat podnikatelskou činnost. Následně byla všechna citovaná rozhodnutí po zásahu Nejvyššího správního soudu zrušena, a proto měla stěžovatelka za to, že v souladu s § 3 odst. 1 a § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím způsobil, a nárokovala náhradu způsobené škody. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud "se dopustil jakéhosi zákonodárství a překročil meze soudcovského dotváření práva". Z pandemického zákona ani žádného jiného předpisu totiž nevyplývá, že by účastníkem řízení o mimořádných opatřeních byl jen ten, kdo následně aktivně proti těmto opatřením brojil žalobou. Nejvyšší soud tímto svým postupem vyloučil z možnosti domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím většinu poškozených, neboť je zřejmé, že většina z poškozených žaloby nepodávala a vyčkávala na výsledek již podaných žalob. Postup Nejvyššího soudu stěžovatelka vnímá jako společensko-politicky motivovaný, když Nejvyšší soud pouze hledal cestu, jak zamezit tomu, aby poškození nezákonnými mimořádnými opatřeními se nemohli na státu domáhat vzniklých škod. Nejvyšší soud si byl vědom toho, že náhrada vzniklých škod by měla významný dopad na státní rozpočet. Upřednostnil tak zájmy státu nad zájmy poškozených. Nejvyšší soud tak učinil způsobem, který Ústavní soud již několikrát kritizoval (naposledy např. v nálezu ze dne 11. 9. 2024
sp. zn. Pl. ÚS 23/24
), tedy formou "jakéhosi dotváření práva", neboť ačkoli zákonodárce takovou vůli neprojevil, vytvořil pravidlo, že účastníkem řízení o mimořádných opatřeních je jen ten, kdo proti takovému opatření podal k Nejvyššímu správnímu soudu žalobu na zrušení pro nezákonnost.
6. Stěžovatelka dovozuje, že soudy jí upřely přístup k soudu, zamezily dožadovat se soudní ochrany a uplatnit nárok na náhradu škody způsobené jí i nezákonným výkonem státní moci. Výklad věcné aktivní legitimace v tom směru, že nepodala-li stěžovatelka proti mimořádným opatřením žaloby, není účastníkem řízení ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., a nepřísluší jí tedy podávat žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, je nepřípustný a přesahuje úmysl zákonodárce. Pokud by totiž zákonodárce měl za to, že je nutné vymezit účastenství v řízeních o vydání mimořádných opatření tak úzce, jak vyložil Nejvyšší soud, nepochybně by tak v samotném pandemickém zákoně učinil. Nestalo-li se tak, platí, že podle obecné povahy mimořádných opatření je účastníkem řízení každý, kdo je vydaným opatřením dotčen. S ohledem na právní status stěžovatelky jako podnikatelky nemůže být sporu o tom, že všechna stěžovatelkou označená mimořádná opatření se jí dotýkala a stanovovala jí práva a povinnosti, přičemž následně se ukázala jako nezákonná. Požadavek Nejvyššího soudu, aby ten, kdo chce následně nárokovat škodu po státu, musel před tím podat žalobu na zrušení mimořádného opatření, jde nad rámec zákonné úpravy. V konečném důsledku tento požadavek vylučuje právo stěžovatelky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nelze totiž odhlédnout, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny platí, že podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje zákon, nikoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu. Neplyne-li z žádného zákonného ustanovení, že účastníkem řízení o mimořádném opatření je jen ten, kdo podal žalobu, nemůže žádný soud svým rozhodnutím stanovovat sám podmínky a pravidla pro uplatnění náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Požadavek Nejvyššího soudu, aby adresát mimořádného opatření podal žalobu proti takovému rozhodnutí, aby pak následně mohl být považován za účastníka řízení podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., přesahuje pojetí odpovědnosti státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatelky není totiž zřejmé, v čem by bylo její postavení jiné, kdyby stěžovatelka žalobu podala. Klíčové podle stěžovatelky je, že ji podal již někdo jiný a Nejvyšší správní soud následně konstatoval nezákonnost mimořádných opatření a zrušil je. Pohled Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky přepjatě formalistický a vyznívá pouze ve prospěch státu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci v napadeném usnesení k otázce aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání žaloby na náhradu škody vysvětlil, že stěžovatelka žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadla žádné z předmětných mimořádných opatření a zůstala pasivní. Nedala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit. Proto ji nelze považovat za účastníka řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že o podání žalob jinými subjekty proti posuzovaným mimořádným opatřením věděla, a vzhledem k tomu, že návrh jejího jednatele na zrušení jiného mimořádného opatření ze dne 19. 10. 2020 byl odmítnut z důvodu zrušení napadeného mimořádného opatření na základě dřívější žaloby, dospěla k závěru, že by vlastní žalobou nic nezískala a vyčká rozhodnutí soudu. I v případě, že stěžovatelka ve lhůtě pro podání žaloby podle § 13 pandemického zákona měla informace o dříve podaných žalobách proti každému z posuzovaných mimořádných opatření, nemohla by si být jistá, zda budou v těchto řízeních splněny všechny podmínky řízení, zda takoví žalobci v řízení prokáží, že byli napadeným mimořádným opatřením (opatřením obecné povahy) na svých právech zkráceni, což je podmínkou pro úspěch žaloby, příp. zda nevezmou svoji žalobu v průběhu řízení zpět. Z těchto důvodů skutečnost, že se stěžovatelka o podání jiných žalob v průběhu lhůty pro jejich podání skutečně dozvěděla, ještě nemusí znamenat, že podání další žaloby stěžovatelkou by bylo neúčelné. Nejvyšší soud vysvětlil, že nepřípadné jsou rovněž úvahy stěžovatelky o tom, že trvání na závěrech Nejvyššího soudu by vedlo k zavalení Nejvyššího správního soudu žalobami podle § 13 pandemického zákona. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nevyhověl požadavku stěžovatelky, aby výše uvedenou otázku vyřešil jinak, když ani na základě argumentace stěžovatelky obsažené v dovolání neshledal důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud [§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019
sp. zn. I. ÚS 1838/19
).
11. V této souvislosti Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 21. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 414/2023, ve kterém dovodil, že za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat osobu, která sice nemohla být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s epidemií COVID-19, které je vydáváno bez řízení, ale nezákonným mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost. Nejvyšší soud tak odmítl názor (zastávaný v nyní posuzované věci stěžovatelkou), že aktivní legitimaci k domáhání se nároků na odškodnění za taková nezákonná mimořádná opatření má každá osoba, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozená osoba v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv.
12. Tyto závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 414/2023 aproboval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2023
sp. zn. III. ÚS 3319/22
. V uvedeném nálezu Ústavní soud dovodil, že ačkoliv nelze v případě opatření obecné povahy obecně hovořit o účastenství v řízení, přičemž v případě mimořádných opatření obecné povahy přijímaných podle zákona o ochraně veřejného zdraví se nevede dokonce ani řízení, obecné soudy přesto nejsou s ohledem materiální přístup ke splnění podmínek odpovědnosti státu oprávněny zamítnout uplatněný nárok toliko z těchto formálních důvodů s odkazem na § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť by tím fakticky vyloučily a popřely ústavně zaručené základní právo na náhradu škody, která - jak plyne z předchozích úvah - může být v konkrétním případě způsobena nejen nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ale rovněž nezákonným opatřením obecné povahy. Ústavní soud poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud, který v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 414/2023 konstatoval, že vzhledem k tomu, "že se [...] mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena." Ústavní soud považoval za přiléhavé rovněž navazující konkluze Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že aktivní legitimace podle zákona č. 82/1998 Sb. je současně omezena na osoby, které využily v zákonem stanovené lhůtě všech procesních prostředků k ochraně svých práv (v daném případě žalobu podle § 13 pandemického zákona), čímž daly najevo, že příslušné opatření obecné povahy vnímají jako škodlivé a natolik zasahující do jejich práv, že se proti jeho vydání hodlají zákonnými prostředky bránit. Ústavní soud konstatoval, že tento závěr je v souladu s jeho úvahami vyslovenými v tomto nálezu s tím, že právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny nelze podmiňovat vyčerpáním opravných prostředků, které by nemohly vést k účinné nápravě nebo by mohly vést ke zhoršení právního postavení jednotlivce, resp. že podle čl. 36 odst. 3 Listiny může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným opatřením obecné povahy, přestože toto opatření nebylo formálně zrušeno nebo změněno, a to za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili a že po nich nelze rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili. Ústavní soud proto shrnul, že jednotlivec, jemuž je v příčinné souvislosti s nezákonným opatřením obecné povahy způsobena materiální či nemateriální škoda (újma), může uplatnit ústavně zaručený nárok na náhradu škody či přiměřené zadostiučinění postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., a to výjimečně i tehdy, nebylo-li dané opatření obecné povahy pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno. Od výše uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.
13. Ústavní soud dále poukazuje na nález ze dne 10. 7. 2024
sp. zn. IV. ÚS 331/24
, ve kterém se zabýval otázkou aktivní legitimace k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. (posouzení naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy). Ústavní soud konstatoval, že jednou z podmínek podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je vyčerpání všech procesních prostředků, které k ochraně práva poškozenému právní řád nabízí, ledaže jde o případ zvláštního zřetele hodný. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že ve své judikatuře mnohokrát odmítl přepjatě formalistický výklad zákona. Při výkladu zákona je třeba respektovat smysl a účel jednotlivých ustanovení. Přílišně formalistickým výkladem zákona, který vede k extrémně nespravedlivému závěru, zároveň dochází k porušení základních práv [srov. nález ze dne 21. 10. 2008
sp. zn. IV. ÚS 1735/07
(N 177/51 SbNU 195), bod 28]. K podmínce vyčerpání prostředků k ochraně práva přistupuje Ústavní soud v souladu s výše uvedeným. Ústavní soud poukázal na to, že k podmínce vyčerpání opravných prostředků v souvislosti s opatřením obecné povahy se vyjádřil v nálezu
sp. zn. III. ÚS 3319/22
. Její vyžadování vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Vyčerpáním opravných prostředků dává aktivně legitimovaná osoba jasně najevo, že příslušné opatření obecné povahy vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit (nález
sp. zn. III. ÚS 3319/22
, bod 29). Takovým prostředkem může být i oznámení o uplatňování práv jako osoba zúčastněná na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Ústavní soud přitom zdůraznil, že zákonná úprava vyčerpání prostředků nápravy nezakotvuje bezvýhradně. Jsou-li dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, je možné od uvedeného požadavku upustit. Ústavní soud proto v uvedeném nálezu uzavřel, že tvrdí-li žalobce, který nepodal návrh na zrušení opatření obecné povahy, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které návrh nepodal, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat. Přitom zejména zohlední, z jakých důvodů žalobce takový návrh nepodal, zda měl aktivní vliv na podání návrhu, na jehož základě bylo opatření obecné povahy zrušeno a případně na argumentaci v něm použitou.
14. Z výše uvedeného vyplývá, že požadavek na využití možnosti podat návrh na zrušení opatření obecné povahy vyplývá z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., který jako podmínku přiznání nároku stanoví, aby poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek se vztahuje i na nyní posuzovanou věc stěžovatelky. Z napadených rozhodnutí vydaných v předmětné věci vyplývá, že obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně a pečlivě zabývaly, avšak důvody zvláštního zřetele hodné v této věci nezjistily.
15. S ohledem na uvedené Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, přičemž neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že se Nejvyšší soud "dopustil jakéhosi zákonodárství a překročil meze soudcovského dotváření práva". Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem a vysvětlil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se v předmětné věci odchýlit. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu