USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní
věci žalobkyně ALAGAS s. r. o., IČO 27768601, se sídlem v Ostravě, Nádražní
3222/138c, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě,
Milíčova 1386/8, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví,
se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 317 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 24/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. 8. 2023, č. j. 48 C 24/2023-78, zastavil řízení ohledně zaplacení
částky 35 733 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do
zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 317 985 Kč se zákonným
úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč
(výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího
řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky původně ve výši 353 718 Kč s příslušenstvím se žalobkyně
domáhala jako náhrady škody v podobě ušlého zisku ve třech provozovnách
žalobkyně (tj. v bistru v Ostravě, Zámecká 3338, v privátním wellness v
Ostravě, Nádražní 3222/138c a v Relax vile v Ostravě, Heřmanická 42), v nichž v
důsledku následně pro nezákonnost Nejvyšším správním soudem (zcela nebo z
části) zrušených mimořádných opatření žalované č. j. 14601/2021-2/MIN/KAN, č.
j. 14601/2021-6/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-7/MIN/KAN, č. j.
14601/2021-10/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-12/MIN/KAN a č. j.
14601/2021-13/MIN/KAN (dále jen „posuzovaná mimořádná opatření“) nemohla
žalobkyně v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 poskytovat hostinské,
stravovací, ubytovací a wellness služby. Následně k výzvě soudu prvního stupně
žalobkyně specifikovala, jaký zisk jí v konkrétních obdobích ušel v souvislosti
s jednotlivými mimořádnými opatřeními v jednotlivých provozovnách, a vzala
žalobu částečně zpět co do částky 35 733 Kč s příslušenstvím, na což soud
prvního stupně řízení v této části zastavil a předmětem řízení tak zůstala
pouze částka 317 985 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v
celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro
nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné
v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení
výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II, a to podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že
přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze
dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ve vztahu k dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně se
pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
7. Otázka, zda má postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), pouze ten,
kdo podal proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 zákona
č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále
jen „pandemický zákon“), anebo každý adresát takového mimořádného opatření,
však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení
se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil,
pokud dospěl k závěru, že žalobkyně postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1
OdpŠk nemá, neboť žalobu na zrušení žádného z posuzovaných mimořádných opatření
nepodala. V rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, publikovaném
pod č. 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud
uzavřel, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez
řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později
zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve
smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo
mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním
nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu,
která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne
účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost
podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13
pandemického zákona. Nejvyšší soud tedy v tomto rozsudku odmítl názor (nyní
zastávaný žalobkyní), že aktivní legitimaci k domáhání se nároků na odškodnění
za taková nezákonná mimořádná opatření má každá osoba, která sice byla
oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila
tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v
souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé
a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými
prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení
mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Tyto závěry pak akceptoval v
nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, i Ústavní soud.
8. Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 25. 6.
2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, v němž rovněž zdůraznil, že čl. 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, z něhož zákon č. 82/1998 Sb. vychází, zakládá
odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí, nikoliv za nezákonné právní
předpisy. Opatření obecné povahy pak obecně představuje správní akt smíšené
povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem
adresátů, jenž tudíž není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem.
Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či
osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že
jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci,
nikoli stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy
stejného druhu. I přesto, že u mimořádných opatření podle pandemického zákona
toho z obecných znaků individuálních rozhodnutí zůstává velmi málo, judikatura
Nejvyššího soudu odpovědnost státu za ně, a to i podle zákona č. 82/1998 Sb.,
dovodila a setrvala jen na požadavku jejich zrušení pro nezákonnost (příp. i
jen zpětné konstatování jejich rozporu se zákonem) a na požadavku účastenství
poškozeného, které lze dovodit i jen z následného uplatnění práv návrhem k
Nejvyššímu správnímu soudu. Ani z tohoto pohledu tedy nelze požadavky
judikatury Nejvyššího soudu považovat za nepřiměřené.
9. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že pokud žalobkyně žalobou podle §
13 pandemického zákona žádné z předmětných mimořádných opatření nenapadla a
zůstala pasivní, nedala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné
opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti
jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, nelze ji tudíž za účastníka
řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk považovat. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit
ani (nijak nepodložené a až v odvolání, tedy v rozporu s § 205a o. s. ř.,
vznesené) tvrzení žalobkyně, že o podání žalob jinými subjekty proti
posuzovaným mimořádným opatřením věděla a vzhledem k tomu, že návrh jejího
jednatele na zrušení jiného mimořádného opatření z 19. 10. 2020 (jež s ohledem
na pozdější účinnost pandemického zákona muselo být vydáno a napadeno podle
dřívějších předpisů; poznámka Nejvyššího soudu) byl odmítnut z důvodu zrušení
napadeného mimořádného opatření na základě dřívější žaloby, dospěla k závěru,
že by vlastní žalobou nic nezískala a vyčká rozhodnutí soudu. I pokud by totiž
žalobkyně ve lhůtě pro podání žaloby dle § 13 pandemického zákona informace o
dříve podaných žalobách proti každému z posuzovaných mimořádných opatření měla,
nemohla si být jistá, zda budou v těchto řízeních splněny všechny podmínky
řízení, zda takoví žalobci v řízení prokáží, že byli napadeným mimořádným
opatřením (opatřením obecné povahy) na svých právech zkráceni, což je podmínkou
pro úspěch žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4. 2021,
sp. zn. 8 Ao 1/2021, nebo ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 5 Ao 25/2021), příp. zda
nevezmou svou žalobu v průběhu řízení zpět. Z těchto důvodů tedy skutečnost, že
by se žalobkyně o podání jiných žalob v průběhu lhůty pro jejich podání
skutečně dozvěděla, ještě nemusí znamenat, že podání další žaloby žalobkyní by
bylo neúčelné. Nepřípadné jsou i dedukce žalobkyně o tom, že trvání na závěrech
Nejvyššího soudu by vedlo k zavalení Nejvyššího správního soudu žalobami podle
§ 13 pandemického zákona, neboť jednak má Nejvyšší správní soud možnost (jak
sama žalobkyně uvádí), pokud mimořádné opaření zruší, další žaloby proti němu
odmítnout, navíc ne každá mimořádným opatřením dotčená osoba se nároku na
náhradu škody či odškodnění nemateriální újmy z něj u soudu rozhodla domáhat.
10. Nejvyšší soud tedy nevyhověl požadavku žalobkyně, aby výše uvedenou
otázku vyřešil jinak, neboť ani na základě argumentace žalobkyně v dovolání
neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána
paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve
výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu