Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. 20 Cdo 2714/2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. července 2024 č. j. 40 Co 313/2024-9102 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2024 č. j. 49 EXE 4263/2022-9023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a nezletilého J. M., nezletilého M. M. a Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením jmenoval prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhému vedlejšímu účastníkovi, nezletilým dětem (dále jen "nezletilí"), jako oprávněným podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), opatrovníkem k zastupování v řízení o návrhu stěžovatele jako povinného (otce oprávněných) na částečné zastavení exekuce ze dne 8. 4. 2024 město X.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud na to, že podle § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V posuzované věci je exekuce vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá část druhá z. ř. s. (§ 511 a násl. z. ř. s.), a nejde přitom o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 odst. 1 z. ř. s.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v předmětné věci nesprávně posoudil otázku přípustnosti jeho dovolání, když dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Výklad nepřípustnosti dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu je podle stěžovatele extenzivní. Tímto výkladem dochází k situaci, že stěžovatel ani jeho nezletilé děti, jejichž je zákonným zástupcem, nemohou reálně využít zákonné prostředky na obranu před rozhodnutím státní moci o nevhodné osobě kolizního opatrovníka nezletilých, který má vystupovat jako ochránce jejich nejlepších zájmů a nikoli "jako formální osoba bez určení osobní odpovědnosti". Opatrovníkem byla ustanovena samosprávná jednotka (město X), která navíc výkon opatrovnické činnosti neprovádí prostřednictvím svých zaměstnanců, ale prostřednictvím zvoleného advokáta. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve svém dovolání proti usnesení krajského soudu nebrojil proti rozhodnutí exekučního soudu ve věci samé, ale proti druhostupňovému rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka nezletilým dětem. Proto Nejvyššímu soudu předložil k vyřešení otázky související se jmenováním opatrovníka podle § 469 odst. l z. ř. s.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že podle 469 odst. l z. ř. s. je kolizním opatrovníkem nezletilých dětí jmenován zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. V předmětné věci okresní jmenoval opatrovníkem nezletilých město X a krajský soud uvedené usnesení okresního soudu potvrdil. Tímto postupem soudy znemožnily stěžovateli i nezletilým dětem bránit se ve správním řízení proti činnosti takto ustanoveného opatrovníka, která podle stěžovatele směřuje proti nejlepším zájmům dítěte, neboť fakticky výkon opatrovníka provádí formálně obcí zvolený advokát. Takto nastalá situace je v rozporu se smyslem činnosti kolizního opatrovníka a nejlepším zájmem dítěte. Předmětem podaného dovolání bylo právě vyřešení této situace a přijetí stanoviska k výkladu § 469 odst. l z. ř. s. Nejvyšším soudem. V takovémto případě je dovolání podle stěžovatele přípustné a Nejvyšší soud měl otázky nastolené dovoláním vyřešit.
7. Podle stěžovatele je nepřípustné a protiústavní, aby obecné soudy jmenovaly nezletilým dětem v exekučním řízení ve smyslu § 469 odst. l z. ř. s. kolizním opatrovníkem samosprávnou jednotku - obec, v daném případě město X. Tato samosprávná jednotka pak pověřila zastoupením advokáta, "aniž by byl prováděn výkon opatrovnické činnosti". Podle stěžovatele jde o zjevné a účelové obcházení zákona. Jmenování opatrovníka nezletilým dětem se tak stane pouze formálním úkonem a opatrovnická činnost není vykonávána v nejlepším zájmu dětí. Odmítl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení tyto nastolené otázky řešit z důvodu nepřípustnosti dovolání, je tím podle stěžovatele dovršena protiústavnost celého řízení o ustanovení opatrovníka nezletilým dětem k hájení jejich nejlepšího zájmu. Pokud totiž orgány sociálně-právní ochrany dětí byly zřízeny zákonem k výkonu opatrovnické činnosti nezletilých dětí a ochraně jejich nejlepšího zájmu, pak nelze jmenovat do funkce opatrovníka obec jako samosprávnou jednotku, která navíc k jejímu zastupování pověří advokáta.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ve vztahu k napadeným usnesením okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost podaná opožděně (viz sub 18).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Takovým omezením je i § 30 odst. 1 z. ř. s., který (až na vyjmenované výjimky) nepřipouští podání dovolání proti rozhodnutím vydaným podle hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních.
13. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že dovolání není ex lege přípustné. Podle § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V předmětné věci je exekuce vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá části druhé z. ř. s. (§ 511 a násl. z. ř. s.). Protože nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 odst. 1 z. ř. s., je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že dovolání stěžovatele v posuzované věci nebylo přípustné. S ohledem na to Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu při posuzování otázky přípustnosti dovolání žádný ústavněprávní exces (srov. obdobně usnesení ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 3426/21 ).
14. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje srozumitelné, logické a ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jak věc právně posoudil. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval, na věc aplikoval relevantní judikaturu i právní předpisy. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Pro úplnost a nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v řízení o péči o nezletilé jde zásadně o vztahy mezi nezletilým dítětem a jeho rodiči, příp. jinými osobami, a proto je nutno vždy předpokládat střet či kolizi mezi zájmy nezletilého dítěte a zájmy těchto dalších osob. V takovém řízení vždy hrozí střet zájmů nezletilého a jeho zákonných zástupců, kteří jej z důvodu absence jeho procesní způsobilosti zastupují v jiných řízeních (srov. § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V případě, že by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat (tzv. kolizní opatrovník). V souladu s § 469 odst. 1 z. ř. s. soud jmenuje pro řízení opatrovníkem zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů). V souladu s judikaturou Ústavního soudu je opatrovníkem jmenována přímo obec, neboť obecní úřad je jen organizační jednotkou obce bez právní osobnosti (srov. např. usnesení ze dne 13.
11. 2003 sp. zn. I. ÚS 669/2002 ). Opatrovník musí v řízení jednat v nejlepším zájmu dítěte a je povinen chránit nejlepší zájem dítěte i proti vůli rodičů. Plně v kompetenci obecného soudu je rovněž vyhodnotit, zda jím jmenovaný opatrovník hájí nejlepší zájem dítěte řádně či nikoli, bez ohledu na názor rodičů, jejichž zájmy se v danou chvíli nemusejí se zájmy dítěte plně překrývat. Z toho však nelze úspěšně dovozovat, že by účastníka řízení opatrovník nezastupoval řádně. Proto i otázka ustanovení, změny (a s tím související kontroly činnosti) kolizního opatrovníka je primárně věcí obecných soudů.
16. Úkolem kolizního opatrovníka je hájit jen a pouze zájem nezletilého dítěte, přičemž je zjevné, že při výkonu opatrovnické funkce dochází nikoli výjimečně k tomu, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního zájmu jednoho či obou rodičů. Odlišný pohled opatrovníka od názoru stěžovatele proto ještě neznamená rozpor se zájmy dítěte, natož zásah do ústavních práv stěžovatele (viz usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14 či usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3412/16 ).
17. V předmětném exekučním řízení ohledně výživného vystupuje stěžovatel jako povinný a jeho nezletilé děti jsou v tomto řízení oprávněnými. Z uvedeného je zřejmé, že mezi stěžovatelem a jeho nezletilými dětmi by mohlo dojít (resp. nepochybně již dochází) ke střetu zájmů. Z důvodu kolize zájmů proto bylo nezletilým dětem jmenováno pro toto řízení opatrovníkem město X, které je orgánem sociálně-právní ochrany dětí (§ 4 zákona č. 359/1999 Sb.). Za účelem účinnější ochrany zájmů nezletilých ustanovený opatrovník pověřil jejich zastupováním advokáta, který disponuje odbornými právnickými znalostmi a zkušenostmi.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo-li dovolání v předmětné věci ex lege přípustné, bylo napadené usnesení krajského soudu rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele. Od okamžiku doručení usnesení krajského soudu tak počala stěžovateli běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené usnesení krajského soudu mu bylo doručeno dne 9. 8. 2024. Byla-li ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu Ústavnímu soudu doručena dne 29. 1. 2025, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro její podání.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu