Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) K. V., a b) M. B., zastoupených Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1119/2024-182 z 27. 8. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 345/2023-169 z 24. 1. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 22 C 298/2020-145 z 18. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Allianz pojišťovny, a.s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, a J. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V obci Gruna u Moravské Třebové došlo k dopravní nehodě, při které řidič nedal přednost v jízdě nákladnímu automobilu. V přímé souvislosti se střetem obou vozidel utrpěla vedlejší účastnice J. B. (dále jen "matka stěžovatelů") jako spolujezdkyně řidiče, který nedal přednost, velmi vážná zranění, a to zranění hlavy, klíční kosti, krční páteře, žeber, sleziny a jater. Jelikož vozidlo bylo v době nehody pojištěno pro případ způsobení újmy jeho provozem u Allianz pojišťovny, a.s. (dále jen "pojišťovna"), požadovali stěžovatelé po pojišťovně náhradu vzniklé újmy. Stěžovatelé a jejich matka požadovali zaplacení 1 498 609 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem rozhodl tak, že pojišťovna je povinna zaplatit matce stěžovatelů 222 110 Kč s příslušenstvím (výrok I); naopak co do částky 96 339 Kč s příslušenstvím nárok matky stěžovatelů zamítl (výrok II). Současně zamítl i nárok stěžovatelů, kdy každý požadoval zaplacení 590 080 Kč (výroky III a IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V až VIII).
3. Stěžovatelé podali proti výrokům III, IV, VI a VII odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citované výroky obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení pojišťovny (výrok II). Městský soud ve shodě s obvodním soudem označil poškození matky stěžovatelů jako závažné, nikoli zvlášť závažné. Stěžovatelům proto náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku nepřiznal. Citované ustanovení totiž předpokládá usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 jako nepřípustné. Nejvyšší soud neshledal stěžovateli předestřené důvody, proč by se měl odchýlit od přijatého výkladu § 2959 občanského zákoníku, relevantními. Současně i zhodnotil, že po skutkové stránce nemá, co by městskému soudu vytknul, pokud tento soud uzavřel, že u matky stěžovatelů nedošlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 občanského zákoníku.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich ústavně garantovaná práva a svobody, a sice právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelé považují výklad § 2959 občanského zákoníku za příliš přísný, vedoucí k tomu, že se pohlíží pouze na zranění primární oběti, třebaže jde o nárok obětí sekundárních. Sekundární oběti přitom trpí strachem a nejistotou o zdraví a život svých blízkých. Podle jejich názoru je potřeba ke každému případu přistupovat jednotlivě. Současný trend v judikatuře vrcholných soudů v této otázce podle nich vede k nemožnosti odškodňovat sekundární oběti a vede k nespravedlivému rozhodování.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně nesouhlasí se způsobem výkladu § 2959 občanského zákoníku. Tvrdí, že výklad "zvlášť závažného ublížení na zdraví" uplatňovaný současnou soudní praxí vede k nespravedlnostem a opomíjení pozice sekundárních obětí. Jak nicméně poukázal již v napadeném usnesení Nejvyšší soud, Ústavní soud se otázce výkladu § 2959 občanského zákoníku, a zejména pak "zvlášť závažnému ublížení na zdraví", již v minulosti věnoval a výklad tohoto pojmu ve vztahu k závažnosti následků primární oběti aproboval.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 3449/19 z 16. 2. 2021 se věnoval otázce ústavnosti postupu Nejvyššího soudu, který navazuje výklad § 2959 občanského zákoníku na závažnost následků primární oběti a vymezil, že "[d]ůvodem je především ta skutečnost, že vyjádření útrap sekundární oběti je jen těžko uchopitelné a pomyslným odrazovým můstkem může být právě zdravotní stav primární oběti. Nelze zpochybnit, že sekundární oběti si během úrazů osob blízkých procházejí značným emocionálním vypětím, nicméně, toto lze jen stěží objektivizovat (navíc si lze relativně snadno představit situaci, kdy i u méně závažného poranění budou osoby blízké subjektivně vnímat poranění velmi intenzivně).
Z toho důvodu je nesnadné nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 občanského zákoníku, a kdy nikoliv. Hledání této hranice je pak ponecháno především na judikatuře obecných soudů." Obecnými soudy následovaný výklad se proto Ústavnímu soudu nejeví za dané situace problematický a rozporný s čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Z ústavněprávního hlediska je dále podstatnou ta skutečnost, zda obecné soudy tuto hranici, zda došlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví, či nikoli, v konkrétním případu stanovily a své rozhodnutí řádně odůvodnily.
9. Ústavní soud v tomto směru dále konstatuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí v této otázce obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily (viz zejména body 33 až 35 napadeného rozsudku obvodního soudu), proč zranění matky stěžovatelů nesplňuje podmínky stanovené § 2959 občanského zákoníku, jak je vymezuje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 z 27. 6. 2019). Ústavní soud si je vědom, že situace matky stěžovatelů byla velmi tíživá a pro stěžovatele nepochybně velmi bolestná, nicméně jak zdejší soud uvedl výše, je především na obecných soudech, aby posoudily, zda má být nárok podle § 2959 občanského zákoníku přiznán, či nikoliv. Z tohoto pohledu Ústavní soud nemá, co by obecným soudům vytknul.
10. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu