Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele E. W., nezastoupeného advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 24 Cdo 2123/2023-767, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2022 č. j. 19 Co 1298/2022-524 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. září 2022 č. j. 1 P 47/2018-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Napadenými rozhodnutími obecné soudy zjednodušeně řečeno zamítly návrh stěžovatele na navrácení svéprávnosti a rozhodly o prodloužení omezení jeho svéprávnosti. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, Ústavní soud zpravidla stěžovatele vyzve k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto stěžovatele vyzval, aby v dodatečné lhůtě jednoho měsíce doložil plnou moc prokazující, že je pro řízení před Ústavním soudem právně zastoupen advokátem, nebo sdělil, jaké relevantní překážky mu v odstranění vady brání. Stěžovatel v průběhu řízení Ústavnímu soudu zaslal několik sdělení, ve kterých mj. informoval o tom, že podal žádost České advokátní komoře o určení advokáta. Stěžovatel byl tedy v řízení aktivní a činil veškeré kroky k tomu, aby vadu spočívající v absenci právního zastoupení podle svých možností odstranil. Dne 11. 1. 2024 stěžovatel Ústavní soud informoval o tom, že mu Česká advokátní komora advokáta určila. Zaslal také kopii rozhodnutí České advokátní komory. Uvedl však, že určená advokátka jej odmítla právně zastupovat z důvodu, že se jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva (§ 18c odst. 6 zákona o advokacii). Tuto skutečnost Ústavnímu soudu na dotaz potvrdila Česká advokátní komora přípisem ze dne 5. 3. 2024. Stěžovatel proto obratem informoval Ústavní soud, že podal novou žádost České advokátní komoře o určení advokáta.
4. V takové procesní situaci, kdy stěžovatel ani v dodatečné lhůtě nedoloží plnou moc prokazující právní zastoupení advokátem, a tedy neodstraní vady návrhu, Ústavní soud zpravidla návrh odmítne podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Situace stěžovatele je však specifická. Stěžovatel, jak již bylo popsáno výše, v řízení vystupoval aktivně, podal žádost České advokátní komoře o určení advokáta a průběžně Ústavní soud informoval o stavu věci. Česká advokátní komora shledala, že stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro určení advokáta a jeho žádosti tedy vyhověla. Stěžovatel proto obratem zaslal určené advokátce plnou moc. Určená advokátka však zastupování odmítla z důvodu, že se podle jejího názoru jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Další zásadní okolností v projednávané věci je, že stěžovatel je omezen ve svéprávnosti z důvodu, že trpí duševní poruchou. Rozhodnutí obecných soudů, která napadá ústavní stížností, jsou právě rozhodnutími o omezení jeho svéprávnosti. Tím, že určená advokátka odmítla stěžovatele v řízení před Ústavním soudem právně zastupovat z důvodu, že se podle jejího názoru jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva (což je její zákonné právo), de facto posoudila důvodnost ústavní stížnosti předtím, než ji mohl posoudit Ústavní soud. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy se nemůže domáhat přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů u Ústavního soudu z procesních důvodů, neboť není právně zastoupen advokátem. Podle České advokátní komory však nárok na určení advokáta měl. Jelikož ovšem určená advokátka právní zastupování odmítla, stěžovateli Česká advokátní komora dalšího advokáta neurčí (§ 18c odst. 1 věta druhá zákona o advokacii).
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétní situaci stěžovatele je na místě věcně posoudit ústavní stížnost i přesto, že stěžovatel nesplňuje zákonnou podmínku povinného zastoupení advokátem. V případě, že by Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady, neposkytl by právu stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dostatečnou ochranu. Je třeba zdůraznit, že je stěžovatel tím, že je omezen ve svéprávnosti, ve velmi zranitelném postavení a má fakticky (zejména s ohledem na svou duševní poruchu) ztíženou možnost získat právní zastoupení. V řízení přitom postupoval tak, jak se předpokládá, tj. podal žádost o určení advokáta České advokátní komoře. Jeho žádosti bylo vyhověno. Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze klást stěžovateli k tíži, že jej určená advokátka odmítla právně zastupovat. Nadto je významné, že se napadená rozhodnutí týkají právě omezení stěžovatele ve svéprávnosti, jednoznačně se tedy dotýkají jeho základních práv.
7. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Byť stěžovatel není právně zastoupen advokátem, Ústavní soud přesto jeho ústavní stížnost posoudil.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jak již bylo zmíněno, ústavní stížnost napadá rozhodnutí, kterými obecné soudy zamítly žádost stěžovatele o navrácení svéprávnosti a rozhodly o jejím dalším omezení.
10. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud zkoumá, zda v řízení či v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti dle § 55 odst. 1 občanského zákoníku je vždy zapotřebí dbát toho, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za krajní řešení.
12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že jej soudy omezily ve svéprávnosti. Namítá, že je na základě soudního rozhodnutí omezen ve finančních transakcích, jelikož schvalování opatrovnic zabírá příliš času a úsilí. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah do rozhodování obecných soudů.
13. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil dokazování, zejména shlédl stěžovatele a vyslechnul jej. Doplnil dokazování také znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, vyslechl matku stěžovatele a další svědky. Ze znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatel trpí závažnou duševní poruchou, která je trvalá. Adekvátní léčbou je porucha ovlivnitelná, avšak stěžovatel léčbu odmítá. Okresní soud rovněž shledal, že mírnější opatření, která předpokládá občanský zákoník (tj. nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti) nepřipadají v případě stěžovatele v úvahu, neboť žije sám a nemá osobu, která by tato mírnější opatření mohla vykonávat. S tímto sám stěžovatel souhlasí. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích napadený rozsudek okresního soudu v převážném rozsahu potvrdil, změnil jej v jednom dílčím omezení týkajícím se přijímání a odmítání zdravotních služeb. Krajský soud shledal, že je napadený rozsudek okresního soudu po skutkové i právní stránce věcně správný. Doplnil dokazování vyjádřením matky stěžovatele. Dospěl však ke shodným skutkovým a právním závěrům jako okresní soud. Rozsudek okresního soudu změnil pouze v jednom bodě výroku II. rozhodl, že stěžovatel není způsobilý přijímat a odmítat zdravotní služby ve vztahu k léčbě svého duševního onemocnění. Jiné zdravotní služby (např. prohlídku u praktického lékaře) však přijmout či odmítnout může. Omezení svéprávnosti stanovené okresním soudem tedy zúžil. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Uvedl, že krajský soud ve svém rozhodnutí důsledně vycházel z judikatorních zásad týkajících se rozhodování o omezení svéprávnosti.
14. Z napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, z jakých provedených důkazů soudy vycházely, k jakým dospěly skutkovým zjištěním a jaké právní závěry učinily. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně, jasně a srozumitelně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim nelze ničeho vytknout.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu