USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve
věci posuzovaného E. W., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného hmotněprávním
opatrovníkem Statutárním městem Ústí nad Labem, se sídlem magistrátu v Ústí nad
Labem, Velká Hradební č. 2336/8, a procesní opatrovnicí JUDr. Drahomírou
Glaserovou, advokátkou se sídlem v Milevsku, Božetice č.153, za účasti
navrhovatelky M. V., a Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova č. 1949/2, o navrácení
svéprávnosti, o prodloužení omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 1 P 47/2018, o dovolání
posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.
prosince 2022 č.j. 19 Co 1298/2022-524, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 15.12.2022, č. j. 19 Co 1298/2022-524, v níž bylo rozhodnuto jednak o
zamítnutí návrhu posuzovaného na navrácení svéprávnosti, jednak o prodloužení
omezení svéprávnosti posuzovaného na dobu tří let a o jmenování hmotněprávního
(stálého) opatrovníka, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak. K otázce týkající se rozhodování soudu o tom, zda a do jaké míry přikročí k
omezení svéprávnosti posuzovaného, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně vyjádřil. Vycházeje z ustanovení § 55 odst. 1 a 2 o.z. zaujal
stanovisko, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je
prvořadým úkolem soudu posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je v zájmu
posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v
konkrétních životních situacích hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho
zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím
opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí
zkoumat podle okolností konkrétního případu a vždy musí zvažovat, zda míra
nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení
svéprávnosti, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska
principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2020 sp.zn. 24 Cdo 39/2020, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5.11.2020 sp.zn. 24 Cdo 3048/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25.9.2019 sp. zn. 24 Cdo 1737/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.11.2021 sp.zn. 24 Cdo 1465/2020 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020
sp.zn. 24 Cdo 1290/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2023 sp.zn. 24 Cdo 1425/2023). V projednávané věci odvolací soud z výše vyložených zásad důsledně vycházel,
jestliže rozhodl o zamítnutí návrhu posuzovaného na navrácení svéprávnosti a
svéprávnost posuzovaného omezil na dobu (dalších) tří let pouze tam, kde je to
– podle skutkových zjištění vyplývajících z obsahu spisu – nezbytně nutné k
ochraně jeho zájmů.
Námitky posuzovaného obsažené v dovolání neberou dostatečně
v úvahu, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka není – jak
se dovolatel mylně domnívá – samo o sobě rozhodující, že se posuzovaný
„nedopustil žádné trestné činnosti, že studuje vysokou školu a sám si obstarává
úklid, nákupy a běžné domácí práce“, nýbrž podstatné je, že bylo soudy
zjištěno, že za situace, kdy posuzovaný, který trpí trvalou duševní poruchou,
„nemá náhled na svoji nemoc, ani se nijak neléčí“, je tu nebezpečí, že v
případě neomezené svéprávnosti posuzovaného dojde na jeho straně k závažné
újmě, a současně není možné přistoupit k mírnějším a méně omezujícím opatřením,
neboť zde není žádná vhodná osoba, která by mohla s posuzovaným uzavřít smlouvu
o nápomoci nebo zastupovat posuzovaného jako člen domácnosti či být jeho
opatrovníkem. Protože dovolání posuzovaného není z hledisek ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání posuzovaného – aniž by se
mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.