24 Cdo 1465/2020-224
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr.
Davida Vláčila ve věci posuzované M. V., narozené dne XY, bytem v XY,
zastoupené opatrovníkem D. R., advokátem se sídlem v XY, zastoupené zmocněnkyní
M. Š., advokátkou se sídlem v XY, za účasti statutárního města Liberec, se
sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, a Obvodního státního zastupitelství v
Liberci, se sídlem v Liberci, U Soudu 345/1, o svéprávnost a opatrovnictví
člověka, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 Nc 43020/2017, o
dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 10. prosince 2019, č. j. 36 Co 279/2019-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10.
prosince 2019, č. j. 36 Co 279/2019-182, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 8. 7.
2019, č. j. 14 Nc 43020/2017-152, omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že na
dobu 5 let je schopna jednání v běžných záležitostech každodenního života, je
oprávněna disponovat částkou 8 000 Kč měsíčně, není oprávněna rozhodovat o svém
zdraví a léčbě, jednat na úřadech, uzavírat, měnit a vypovídat jakékoliv
smlouvy s finanční částkou nad 8 000 Kč, spravovat své jmění, účastnit se voleb
(výrok I.). Opatrovníkem posuzované jmenoval statutární město Liberec (výrok
II.), kterému vymezil práva povinnosti (výrok III.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o odměně procesního opatrovníka (výroky IV. až VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že posuzovaná trpí duševní
chorobou trvalé povahy, která je léčbou ovlivnitelná jen částečně v některých
příznacích. Posuzovaná je schopna samostatně hospodařit s finančními prostředky
a spravovat své jmění ve výši svého měsíčního příjmu, je schopna porozumět
obvyklým druhům smluv, samostatně je uzavírat a uvědomit si jejich důsledky,
avšak není schopna vyřizovat si své záležitosti na úřadech a nemá náhled na
svůj zdravotní stav. Na zjištěný skutkový stav navázal právní posouzení a s
odkazem na ustanovení § 55 odst. 1 a 2, § 57 odst. 1, § 59 odst. 1 a další
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přistoupil k
omezení svéprávnosti posuzované s tím, že jinak by jí hrozila závažná újma,
která by se promítala ve vícero oblastech. V úředním styku, v zajištění péče o
její zdravotní stav, v sousedském soužití a v její majetkové sféře, zejména v
možném nakládání jak s bytem, který užívá k bydlení, tak s bytem, který užívá k
bydlení její matka (blíže viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání posuzované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 36 Co 279/2019-182,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovanou omezil ve
svéprávnosti na dobu tří let, a to tak, že není schopna soukromoprávních
jednání, jejichž předmětem je hodnota nad 15 000 Kč měsíčně, správy jmění,
jehož hodnota přesahuje částku 15 000 Kč, výkonu pasivního volebního práva,
rozhodovat o jí poskytovaných zdravotních službách a zdravotní péči, oprávnění
jednat vůči orgánům veřejné moci, je-li toto její jednání (konání i opomenutí)
reakcí na činnost tohoto orgánu (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil jde-li o jmenování opatrovníka (výrok II.), změnil vymezení jeho práv
a povinností (výrok III.), uložil opatrovníkovi povinnost pořídit a předložit
soupis spravovaného jmění (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, jakož
i odměně procesního opatrovníka (výroky V. až VIII.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který
doplnil o zjištění o skutečnostech nastalých v mezidobí a rovněž dospěl k tomu,
že lze k omezení svéprávnosti posuzované přistoupit, avšak korigoval rozsah
omezení. V rámci právního posouzení ohledně rozsahu omezení při správě
vlastního jmění mimo jiné uvedl, že „vzhledem k těmto poměrům posuzované lépe
odpovídají omezení ve svéprávnosti tak, že není schopna soukromoprávních
jednání, jejichž předmětem je hodnota nad 15 000 Kč měsíčně, správy jmění,
jehož hodnota přesahuje částku 15 000 Kč měsíčně“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání, ve kterém avizovala položení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Přestože výslovně takovou otázku nezformulovala, z obsahu
dovolání je zcela zřejmé, že požaduje, aby dovolací soud přezkoumal (1.)
určitost a srozumitelnost výroku rozsudku odvolacího soudu a (2.) postup při
dokazování, a sice že znalec nebyl konfrontován s dalšími skutkovými
zjištěními. V případě otázky č. 1 se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, a v případě
otázky č. 2 od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo
433/2010. V relativně obsáhlém dovolání dále uplatňuje komplex námitek
směřujících jak vůči neúplně zjištěnému skutkovému stavu, tak vůči
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolatelka rovněž vyložila, v čem dle
ní spočívá nesprávnost právního posouzení, přičemž v souvislosti s otázkou č. 1
poukázala na to, že neurčitost jednak vyplývá již ze samotné formulace výroku
I. napadeného rozsudku v části, ve které byla svéprávnost posuzované omezena v
nakládání se jměním a v jednání v úředním styku, jednak je rozporná s
odůvodněním, jde-li o nakládání posuzované se svým jměním. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“)] postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), zastoupenou advokátkou a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Protože odvolací soud se při řešení otázky č. 1 odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, nebo ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzované je
proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodů
vymezených v dovolání a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že dovolání je i důvodné. Podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí
soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil,
a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije
se občanský soudní řád. Podle ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku.
Určitost a srozumitelnost, jakožto esenciální náležitost výroku je vlastní i
rozhodnutí vydanému v řízení o svéprávnosti, zejména pak rozsudku, jímž se
omezuje svéprávnost člověka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Ustanovení § 40 odst. 2 z. ř. s. ukládá soudu, aby v rozsudku, jímž omezuje
svéprávnost člověka, vymezil rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně
právně jednat omezil. Rozsah omezení svéprávnosti lze formulovat jako negativní
výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým
osoba není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním
právním jednáním způsobilá je. Soudní praxe také připouští, byť obecně
preferuje výčet negativní, aby byl rozsah omezení svéprávnosti formulován jako
pozitivní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke
kterým člověk způsobilý je. K ostatním právním jednáním pak způsobilý není (k
tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj. 160/1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1979,
a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
354/2011, a ze dne 4. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013). Vzhledem k právní otázce zformulované v dovolání je pro posuzovanou věc
podstatné vymezení rozsahu, v jakém byla soudem způsobilost posuzované
samostatně právně jednat omezena pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů
(zejména – nikoliv výlučně
– pro ta právní jednání, s nimiž příslušná hmotněprávní norma spojuje vznik,
změnu nebo zánik právního vztahu, pro nějž je příznačná směna ekonomicky
ekvivalentních hodnot). V těchto případech lze (a obvykle tomu tak je) rozsah
omezení svéprávnosti definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty nepřímého
předmětu právního vztahu. Již z povahy věci pak vyplývá, že je nezbytné
vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu
jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za
konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční. Závěr, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30
Cdo 4467/2014, a zopakoval v rozsudku ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5434/2016, (akceptován byl i v rovině ústavní viz nález Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16), a od kterého nemá důvod se odchýlit,
podrobil kritice, že ve výroku, kterým se dovolací soud tehdy zabýval, nebylo
zřejmé, zda se stanovený limit váže k právnímu jednání jedinému anebo k vícero
právním jednáním, jejichž počet ovšem nebyl vymezen konkrétním časovým obdobím
(denním, týdenním nebo měsíčním). Vyslovený závěr nelze abstrahovat od skutkové
roviny tehdy posuzovaného případu a zobecněně jej interpretovat tak, že
vylučuje vázat limitaci vyčíslením ekonomické hodnoty nepřímého předmětu
právního vztahu i na jedno konkrétní právní jednání.
Dovolatelce lze přisvědčit, že z formulace výroku rozsudku vymezující rozsah, v
jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat při nakládání se svým
jměním, ve spojení s odůvodněním tohoto výroku, není zřejmé, zda stanovený
limit ve výši 15 000 Kč soud váže k jednomu právnímu jednání nebo k vícero
právním jednáním. Za daného stavu nelze takovéto vymezení rozsahu, v jakém není
posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních
vztahů (nakládat se svým jměním), považovat za souladné s ustanovením § 155
odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s.; což ovšem neplatí pro rozsah omezení vztažený
k právnímu jednání vůči orgánům veřejné moci, které dovolací soud považuje za
určité. K otázce č. 2 a námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu
– byť jakkoliv se v tomto případě může vzhledem k výše uvedenému jevit její
vypořádání ve vztahu k meritornímu rozhodnutí ve věci za předčasné – dovolací
soud uvádí že, při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka stiženého duševní
poruchou je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému by bez omezení
jeho svéprávnosti hrozila jinak závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu
přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě) méně omezujícím opatřením
(např. nápomoc, zastoupení členem domácnosti, jmenování opatrovníka). Soud je povinen vždy důsledně dbát toho, aby práva posuzovaného nebyla
omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv
třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být
základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je
ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat
mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá
zjištění o osobních poměrech posuzovaného, tedy jak se projevuje při sociálním
kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.
30 Cdo
1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním
způsobu života posuzovaného, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k
životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti
přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho
svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v
nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha
posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi
významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro
takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při
rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své
jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního
přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá,
kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho: osobních a
majetkových poměrů; dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat
své potřeby; dosavadních pracovních aktivit; zdravotního (duševního) stavu a
jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability
při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu
přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení
negativních situací na straně posuzovaného); dopadu předchozí soudní ingerence
(je-li to v posuzované věci aktuální), aby bylo zjištěno, zda v mezidobí došlo
na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a
pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat
vhodnost vrácení jeho svéprávnosti; dosavadních zaznamenaných negativních jevů
na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání,
které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně
negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně
omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit
atd.]; možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho
plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející
schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se)
asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na
sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální
oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření
např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost
pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů
dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn.
24 Cdo 3404/2018,
zdůraznil, že dříve, než znalec přistoupí k odborné verifikaci zdravotního
stavu posuzovaného je povinností soudu zajistit úplná a spolehlivá zjištění o
osobních poměrech posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním
životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními
prostředky, jak se případně projevuje na pracovišti, ve svém bydlišti, jak se
chová v různých životních situacích apod. V souladu s touto judikaturou ovšem odvolací soud, a jde-li o konfrontaci
znalce se všemi relevantními zjištěními ani soud prvního stupně, nepostupoval. K posléze uvedenému lze zdůraznit, že z obsahu procesního spisu plyne, že soud
prvního stupně nejprve přistoupil k ustanovení znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie MUDr. J. Tržického (usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2017, č. j. 14 Nc 43020/2017-29), který dne 10. 3. 2018 vypracoval znalecký
posudek o psychiatrickém stavu posuzované, a teprve poté, co byl znalec
vyslechnut (23. 8. 2018 a 14. 2. 2019), přistoupil k doplnění dokazování (8. 7. 2019) relevantních právních skutečností, jejichž absence ve skutkovém stavu
(také) vedla odvolací soud k tomu, že usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 36 Co
328/2018-121, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23 8. 2018, č. j. 14 Nc 43020/2017-94 (ve znění opravného usnesení). Takže znalec
objektivně neměl možnost vyjádřit se k okolnostem, jež se týkaly dosavadního
chování posuzované v každodenním životě až následně zjištěným, což dokonce v
rámci svého výslechu provedeného u jednání odvolacího soudu dne 14. 2. 2019
uvedl (srov. čl. 119 verte). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.