Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 10 T 24/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 409/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 832/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 10 T 24/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 61 denních sazeb stanovených ve výši 329,- Kč, tedy v celkové výměře 20 069,- Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Daňový přečin stěžovatel podle stručně zrekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění spáchal tím, že jako statutární orgán obchodní společnosti SSPSTAV s.r.o. podal za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a vědomě v jeho rámci neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet této daně ve výši 64 732,- Kč, a to tak, že uplatnil na vstupu fiktivní zdanitelné plnění ve výši 388 394,- Kč na základě faktury od dodavatele Střešní centrum Jan Jurka za dodání střešního výtahu s příslušenstvím, které doložil zfalšovanou fakturou znějící na zaplacení uvedené částky, ač věděl, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo a Jan Jurka nikdy takový doklad nevystavil.
Dne 17. 12. 2013 bylo usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 409/2013, rozhodnuto tak, že odvolání stěžovatele se zamítá podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolání stěžovatele bylo dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 832/2014, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.
K zásahu do práva na spravedlivý proces pak došlo dle přesvědčení stěžovatele v důsledku toho, že v řízeních před obecnými soudy nebyly respektovány základní principy trestního řízení, a to zejména princip in dubio pro reo.
Stěžovatel namítá, že zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů prakticky všech stupňů je zcela nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, když pro své závěry o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby vycházely obecné soudy podle názoru stěžovatele nikoli z výsledků dokazování provedeného v souladu s výše uvedenými principy, ale toliko ze svého subjektivního názoru, což podle stěžovatele koliduje právě s jeho ústavně zaručeným právem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí obecných soudů tak podle něj mají znaky libovůle.
Na vinu stěžovatele bylo usuzováno především z úvah o pravděpodobnosti verze předkládané stěžovatelem v postavení obviněného a nikoli na základě skutečně provedených a ověřitelných výsledků dokazování. Soudy všech stupňů vycházely při závěrech o jeho vině především z výpovědí svědků, které přejímaly zcela nekriticky a bez odpovídajícího vyhodnocení ve vztahu k dalším důkazním prostředkům, které však dle přesvědčení stěžovatele byly vyvráceny, resp. v míře respektující pravidla dokazování zpochybněny dalšími ve věci provedenými důkazy minimálně podporujícími objektivní možnost průběhu skutkového děje nastíněného obhajobou.
Stěžovatel uzavírá, že obecnými soudy nebylo v řízení respektováno právo stěžovatele na spravedlivé řízení, když z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že veškeré pochybnosti o vině stěžovatele nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch a naopak závěry o jeho vině byly učiněny toliko na základě míry pravděpodobnosti či nepravděpodobnosti verze skutkového stavu věcí předkládané obhajobou.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V kontextu námitek stěžovatele je možné upozornit zejména na odborné vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz, z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, dle kterého bylo zjištěno, že předložené doklady - faktura a příjmový pokladní doklad jsou doklady padělanými. Otisky razítka firmy "Střešní centrum Jan Jurka" nejsou originálními otisky razítka, ale jedná se o obrazy otisků razítky vytištěné elektrografickou metodou, kdy předlohou těchto vytištěných obrazů otisků razítka byl otisk pravého razítka firmy "Střešní centrum Jan Jurka". Z odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz, z odvětví zkoumání ručního písma, bylo dále zjištěno, že podpisy na faktuře a předmětném příjmovém pokladním dokladu nejsou pravými spontánními podpisy svědků Jana Jurky a Tomáše Jurky.
Také z kopie daňového přiznání vyplývají údaje za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011 Jana Jurky a z těchto je zřejmé, že v něm předmětná faktura není zahrnuta. Stejně tak ve prospěch výpovědí svědků svědčí i číselná řada vydaných faktur za rok 2011, neboť za předmětný rok bylo z jejich strany vydáno 37 doložených faktur a předmětná faktura byla nositelem čísla 78, což je mimo rozsah faktur běžně vydávaných svědky. Rovněž tak i v jejich prospěch svědčí skutečnost, že vydávali běžně pokladní doklady vytištěné z programu Pohoda a příjmový pokladní doklad doložený stěžovatelem z tohoto programu vytištěn nebyl.
Návrhy na doplnění dokazování učiněné stěžovatelem obecné soudy zamítly a tento svůj postup také blíže odůvodnily. V postupu obecných soudů tak nebylo shledáno ani pochybení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se také přiměřeně vypořádaly s obhajobou stěžovatele a Ústavní soud tak pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí odkazuje.
Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2014
Vojtěch Šimíček v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu