Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha - Nové Město, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2024 č. j. 33 Cdo 1075/2024-1963, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Cmo 1/2023-1806 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 2 Cm 81/2010-1655, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 1/425, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodné jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, jakož i princip vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Podstatou posuzované věci byl spor o to, zda stěžovatelka porušila smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy na dodávku elektřiny uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) ze dne 19. 12. 2008, ve znění pozdějšího dodatku, neodebrala-li sjednané množství trakční energie.
3. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 765 360 120 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 40 113 403 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 700 758 775 Kč s příslušenstvím, a co do částky 64 601 345 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a změnil lhůtu k plnění tak, že částku 700 758 775 Kč s příslušenstvím je žalovaná povinna zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I).
Odvolací soud dále potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 40 113 403 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu zamítnutí žaloby na úhradu příslušenství z částky 700 758 775 Kč, a změnil jej tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici příslušenství z částky 64 601 345 Kč (výrok II.). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval již potřetí, když předtím dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní řízení a následně polemizuje se závěry soudů. Podle stěžovatelky soudy jednak nesprávně dovodily, že její kroky po podané žádosti o připojení představovaly její volní jednání, a nikoliv jednání vyvolané právní povinností vzniklé ze zákona a prováděcích předpisů. Namítá dále, že soudy zasáhly do jejího práva na svobodu jednání a vyložily předmětnou smlouvu v rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Stěžovatelka a vedlejší účastnice jednoznačně projevily vůli, že stěžovatelka mohla jednostranným jednáním upřesnit množství odběru elektřiny ještě před zahájením dodávek, přičemž za jinou otázku považuje, zda tak mohla učinit do určité míry omezeně.
Stěžovatelka také tvrdí, že soudy se řádně nevypořádaly s jejími argumenty týkajícími se posouzení otázky okolnosti vylučující její odpovědnost za škodu ve smyslu § 374 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle stěžovatelky dále soudy při posuzování sporu nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se plnění závazků, resp. interpretace § 96 odst. 6 o. s. ř.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není "čtvrtou instancí", která by posuzovala skutková nebo právní pochybení obecných soudů. Ústavní soud kontroluje dodržení ústavněprávních principů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje argumenty, které předkládala obecným soudům. Zde je namístě především připomenout, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ). Toto je případ nyní posuzované věci, kdy zásah Ústavního soudu není opodstatněný. Námitky, které stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, se totiž prakticky neliší od těch, které vznášela před obecnými soudy. Ty se s nimi náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
8. Stěžovatelka ve svých úvahách odmítá vzít v potaz, že klíčovým v dané věci je názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 10. 8. 2017 č. j. 32 Cdo 3646/2015-680 (jímž bylo zrušeno první rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího v dané věci), že změna právní úpravy umožňující odběratelům opatřit si toto plnění od jiného subjektu a využití této možnosti odběrateli může být ve smyslu § 374 odst. 1 obchodního zákoníku okolností vylučující odpovědnost dodavatele vůči jeho vlastnímu dodavateli za porušení smluvní povinnosti odebrat od něho příslušné zboží, avšak pouze za splnění předpokladu, že k využití změny právní úpravy odběrateli došlo nezávisle na vůli dodavatele.
V dané věci je tedy rozhodné, zda stěžovatelka měla zákonnou povinnost České dráhy, a. s. připojit tak, jak učinila, v důsledku čehož vlastně sama napomohla k vytvoření situace, která následně vyústila v odepření odběru drtivé části sjednaného objemu elektřiny. Ze skutkových zjištění je přitom zřejmé, že v době po novelizaci zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) nedoznala trakční soustava a její připojení k elektrické síti žádné stavební či technické úpravy, nebyla nainstalována žádná konkrétní odběrná zařízení Českých drah, a.
s., a fakticky došlo pouze k tomu, že za svorkami trakčních napájecích stanic bylo zřízeno jejich virtuální odběrné místo. Tato společnost dne 15. 9. 2009 podala žádost o připojení odůvodněnou změnou dodavatele k připojení v té době neexistujících míst a stěžovatelka při jednání dne 27. 10. 2009 s ERÚ uvedla, že odběrná místa zřídí a po jejich zřízení zaregistruje pro České dráhy, a. s., u operátora trhu. Obecné soudy tak dospěly logicky k závěru, že stěžovatelka tímto postupem aktivně zmařila splnění své povinnosti ze závazkového vztahu, i když věděla o technických možnostech své soustavy, a tedy i o tom, že lze připojit pouze jednoho odběratele a nelze již připojit jakékoli jiné odběratele, neboť to systém neumožňuje.
9. Nelze se ani ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly s jejími argumenty. Je tomu právě naopak. Obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, posoudily všechny zmíněné a relevantní okolnosti věci, a vycházely přitom z výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu. Je třeba také dodat, že Nejvyšší soud v usnesení odmítajícím dovolání stěžovatelky podrobně u jednotlivých jejích námitek objasnil, proč nemohou založit přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nelze za relevantní považovat názor stěžovatelky, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu § 96 odst. 6 o. s. ř. a otázky práva disponovat s řízením. Dovolací soud se námitkou stěžovatelky stran zániku pohledávky jejím splněním zabýval a objasnil, že tato nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá a odvolací soud neučinil v této souvislosti žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
10. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu