USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425 (identifikační číslo 272 32 433), zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Správě železnic, státní organizaci, se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo 709 94 234), zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení 805 473 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 81/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Cmo 1/2023-1806, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 366 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 2 Cm 81/2010-1655, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 765 360 120 Kč „s úrokem z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí po dobu trvání prodlení žalované činí v procentech součet čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB, platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí od 16.3.2010 do 25.5.2015 a od 10.10.2019 do zaplacení“ (výrok I), zamítl žalobu co do 40 113 403 Kč „s přísl.
A v nároku na úhradu úroků z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí po dobu trvání prodlení žalované činí v procentech součet čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB, platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí z částky 765 360 120 Kč od 26.5.2015 do 9.10.2019“ (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 739 640 Kč (výrok III). Rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Cmo 1/2023-1806, Vrchní soud v Praze výrok I rozhodnutí soudu prvního stupně „v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 700 758 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 16.
3. 2010 do 30. 6. 2010 a dále od 1. 7. 2010 do 25. 5. 2015 a od 10. 10. 2019 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů“ potvrdil, co do 64 601 345 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a změnil lhůtu k plnění tak, že částku 700 758 775 Kč s příslušenstvím je žalovaná povinna zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil „v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 40 113 403 Kč s příslušenstvím a v rozsahu zamítnutí žaloby na úhradu úroků z prodlení z částky 700 758 775 Kč od 26.
5. 2015 do 9. 10. 2019“ a změnil jej tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku úroky z prodlení z částky 64 601 345 Kč od 26. 5. 2015 do 9. 10. 2019 ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok II); žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 15 555 868,50 Kč a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky III, IV). Městský soud v Praze rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 10.
4. 2014, č. j. 2 Cm 81/2010-410, jímž žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dovodil existenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-306 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-324), rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Soud prvního stupně podle jeho názoru správně zjistil naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu spočívajících v porušení smluvní povinnosti odebrat smluvený odběr elektřiny, ve vzniku škody v žalobou uplatněné výši a v příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a touto škodou; v posouzení existence okolnosti vylučující odpovědnost však dovodil opak. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, Městský soud v Praze žalobu znovu zamítl, když opět dovodil existenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3724/2020-1163, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedl, že se soudy nevypořádaly s odvolací argumentací, že nebýt vstřícné aktivity žalované, nestaly by se České dráhy, a. s., její zákaznicí mající odběrné místo, jež by bylo možno připojit k lokální distribuční soustavě železnic, a s otázkou, zda souhlas s umístěním odběrného zařízení ve vlastnictví Českých drah, a.s., do místa připojení či zřízení užívacího práva této společnosti k odběrnému zařízení ve správě žalované a souhlas vlastníka nemovitosti s připojením tohoto odběrného zařízení lokální distribuční soustavy železnic byl volním projevem žalované.
Podle dovolacího soudu nepřihlédly soudy při právním posouzení věci k tomu, že žádosti Českých drah, a.s., o připojení odběrného místa k distribuční soustavě předcházelo jednání žalované, která předložila Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“) návrh na zřízení odběrných míst elektrické trakce pro České dráhy, a.s., a následně, po obdržení souhlasu ERÚ, odběrná místa pro České dráhy, a.s., zaregistrovala u operátora trhu s elektřinou. Tato skutečnost může být – argumentuje dovolací soud – právně významná při posouzení, zda k situaci, kdy nebyla žalovaná schopna dodávat trakční proud dopravcům, došlo nezávisle na její vůli.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Cmo 1/2023-1806, který je podroben dovolacímu přezkumu nyní, po právní stránce uzavřel, že jsou dány všechny zákonné znaky odpovědnosti za škodu způsobené porušením smluvní povinnosti ve smyslu § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), aniž by nastala překážka vylučující odpovědnost žalované za škodu podle § 374 odst. 1 obch. zák. Setrval na svém dříve vyjádřeném právním názoru, podle něhož žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy SŽDC Trakce 2010 uzavřené účastnicemi dne 19.
12. 2008, ve znění dodatku č. 1 ze dne 31. 7. 2009, neodebrala-li sjednané množství trakční energie.
Vznik škody odvolací soud spatřuje v újmě, která nastala v majetkové sféře žalobkyně, je objektivně vyjádřitelná penězi a spočívá v záporném rozdílu mezi cenou elektrické energie v objemu 1 535 106 MWh vynaloženou žalobkyní v roce 2008 na krytí závazků plynoucích ze smlouvy SŽDC Trakce 2010 a cenou elektrické energie v době realizace náhradního obchodu se společností ČEZ, a. s. (spočívajícím ve změně závazné objednávky elektrické energie z původně sjednaného objemu ve výši 1 535 105 MWh na 281 705 MWh, tedy ve snížení o 1 253 401 MWh) na konci roku 2009, tedy rozdílu mezi částkou 2 262 288 612 Kč a částkou 1 456 815 089 Kč. Tento rozdíl činí 805 473 523 Kč a žalobkyně ho uhradila společnosti ČEZ, a.
s., ve dvou splátkách (15. 1. 2010 a 15. 2. 2010). Ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovanou, neboť nebýt jejího odmítnutí odběru nasmlouvaného množství elektrické energie, škoda by nevznikla. Po oznámení o neodebrání elektřiny dne 5. 11. 2009 byl náhradní prodej nasmlouvaného množství elektřiny uskutečněn v době přiměřené okolnostem věci, zejména požadovanému objemu elektřiny, nelze tak uvažovat o porušení minimalizační a zabraňovací povinnosti žalobkyně ve smyslu § 384 odst. 1 obch. zák. Nedošlo ani k porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Po žalobkyni nelze žádat a nelze jí vyčítat, že si neupravila ve smlouvě o zajištění komplexní dodávky elektřiny možnost jednostranného „odřeknutí“ zakoupeného množství elektrické energie, jestliže takovou platnou a jednoznačnou klauzuli neobsahovala ani zadávací dokumentace žalované a ani smlouva SŽDC Trakce 2010. Jde-li o existenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované, kterou měla představovat změna zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, dále jen „zákon č. 458/2000 Sb.“, s účinností ke dni 4.
7. 2009, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, vyjádřil názor, že změna právní úpravy umožňující odběratelům opatřit si toto plnění od jiného subjektu a využití této možnosti odběrateli může být okolností vylučující ve smyslu § 374 odst. 1 obch. zák. odpovědnost dodavatele vůči jeho vlastnímu dodavateli za porušení smluvní povinnosti odebrat od něho příslušné zboží, avšak pouze za splnění předpokladu, že k využití změny právní úpravy odběrateli došlo nezávisle na vůli dodavatele, a je tedy rozhodné, zda žalovaná měla zákonnou povinnost České dráhy, a.s., připojit tak, jak učinila, v důsledku čehož vlastně sama napomohla k vytvoření situace, která následně vyústila v odepření odběru drtivé části sjednaného objemu elektřiny.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé – upozornil odvolací soud – že v době po novelizaci zákona č. 458/2000 Sb.
nedoznala trakční soustava a její připojení k elektrické síti žádné stavební či technické úpravy, nebyla nainstalována žádná konkrétní odběrná zařízení Českých drah, a.s., a fakticky došlo pouze k tomu, že za svorkami trakčních napájecích stanic bylo zřízeno jejich virtuální odběrné místo. Tato společnost dne 15. 9. 2009 podala žádost o připojení odůvodněnou změnou dodavatele k připojení v té době neexistujících míst a žalovaná při jednání 27. 10. 2009 s ERÚ uvedla, že odběrná místa zřídí a po jejich zřízení zaregistruje pro České dráhy, a.s., u operátora trhu.
Žalovaná tím aktivně zmařila splnění své povinnosti ze závazkového vztahu, i když věděla o technických možnostech své soustavy, a tedy i o tom, že lze připojit pouze jednoho odběratele a nelze již připojit jakékoli jiné odběratele, neboť to systém neumožňuje. Neobstojí ani argument žalované o tom, že po nabytí účinnosti novely zákona č. 458/2000 Sb. (zákon č. 158/2009 Sb.) měla podle § 25 odst. 11 písm. a) povinnost kohokoli, kdo o to požádá, připojit k jeho distribuční soustavě, když současně mohla odmítnout připojení společnosti České dráhy, a.s., z důvodu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci.
Odvolací soud rovněž upozornil, že na věc dopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „zákon č. 137/2006 Sb.“), podle jehož § 6 je zadavatel povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Ve smyslu § 82 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb. je pak zadavatel povinen s vybraným uchazečem uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32.
Z toho vyplývá závaznost návrhu smlouvy uvedeného v nabídce a přípustné jsou pouze změny výhradně formálního a okrajového charakteru. I kdyby odvolací soud dovodil, že dílčí změny ve smlouvě oproti jejímu návrhu obsaženému v nabídce připustit lze, jistě by takové změny nebylo možné uskutečnit v podmínkách, které by fakticky nerespektovaly výsledek zadávacího řízení; kdyby nově stanovené parametry byly již součástí zadávacího řízení, mohl se svou nabídkou uspět jiný uchazeč. Při posouzení míry přípustného upřesnění množství energie pak vyšel odvolací soud z cenového ujednání obsaženého v článku V smlouvy SŽDC Trakce 2010.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, jimiž jí byla uložena povinnost plnit, žalovaná vymezila jeho přípustnost a důvodnost sedmi otázkami hmotného a procesního práva (viz níže). V rámci těchto námitek i v dalším textu dovolání pak namítá i nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a nedostatečné vypořádání se s jejími tvrzeními, námitkami a návrhy na provedení dokazování. V rozsáhlém vyjádření se žalobkyně s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou SŽDC Trakce 2010, vyšel z toho, že žalovaná zadala v řízení bez uveřejnění nadlimitní veřejnou zakázku na dodávku silové elektřiny na období 2009, 2010 a 2011. Dne 13. 11. 2008 rozhodla o výběru nabídky žalobkyně pro všechny části zakázky i pro období roku 2010.
Účastnice dne 19. 12. 2008 uzavřely smlouvu označenou „SŽDC Trakce 2010“, ve které se žalobkyně zavázala dodat žalované 1 308 770 MWh elektrické energie za cenu ve výši 2 014 Kč za 1 MWh. Žalobkyně uzavřela s firmou ČEZ, a.s., smlouvu o zajištění komplexní dodávky elektřiny v letech 2009 - 2011, dne 29. 08. 2008 a dne 14. 11. 2008 uzavřela s firmou ČEZ, a.s., konfirmaci dílčí smlouvy, ve které ČEZ, a.s., potvrdila závaznou objednávku elektrické energie v rozsahu 1 505 106 MWh za cenu 2 766 650 880 Kč. V článku IV odst. 2 smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalované upřesnit do 15.
10. 2009 roční množství elektřiny, tato lhůta byla dohodou účastnic prodlužována až do 5. 11. 2009. České dráhy, a.s., podaly dne 15. 9. 2009 žádost odůvodněnou změnou dodavatele o připojení k v té době neexistujících míst a žalovaná při jednání s ERÚ dne 27. 10. 2009 uvedla, že odběrná místa zřídí a poté pro žadatelku zaregistruje u operátora trhu. Žalovaná tím aktivně zmařila splnění své povinnosti ze závazkového vztahu, i když věděla o technických možnostech soustavy, a tedy i o tom, že lze připojit pouze jednoho odběratele, neboť systém neumožňuje připojení dalších.
V době po novelizaci zákona č. 458/2000 Sb. zákonem č. 158/2009 Sb. nedošlo na trakční soustavě a jejím připojení k elektrické síti k žádným stavebním či technickým úpravám, nebyla nainstalována žádná konkrétní odběrná zařízení Českých drah, a.s., a fakticky došlo k pouze k tomu, že za svorkami trakčních napájecích stanic bylo zřízeno jejich virtuální odběrné místo. Vstupní svorky umístěné na transformátorech neumožňují rozdělovat energii na dva dodavatele, přes transformátory nelze realizovat dvojí dodávku, ani dvojí měření trakční energie za účelem rozúčtování.
Zúčtování energie tak může v tomto uspořádání provádět jen jediný subjekt. To, že na distribuční soustavu lze napojit pouze jeden subjekt, nevylučuje zajistit dodávky prostřednictvím jiného v situaci, kdy o připojení na distribuční soustavu požádal pouze jeden dopravce. Žalovaná dopisem z 5. 11.
2009 oznámila žalobkyni, že upřesňuje roční množství elektřiny pro elektrickou trakci pro rok 2010 na 22 000 MWh. Na to reagovala žalobkyně dopisem z 21. 12. 2009 tak, že neodebere elektřinu pro období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 v celkovém ročním objemu 1 253 400 MWh a v hodnotě 2 226 288 612 Kč, kterou měla společnost ČEZ, a.s., dodat žalované na základě konfirmace dílčí smlouvy z 14. 11. 2008. Dne 30. 12. 2009 uzavřela žalobkyně s ČEZ, a.s., dohodu, jíž se – z důvodu, že v období od 1. 1. 2010 do 31.
12. 2010 neodebere elektřinu v objemu 1 253 401 MWh, jejíž pořizovací hodnota v době uzavření dílčí smlouvy činila 2 269 280 612 Kč – zavázala nahradit ČEZ, a.s., škodu částkou 805 473 523 Kč, která byla stanovena jako rozdíl mezi původně sjednanou cenou a současnou tržní hodnotou objemu elektřiny ve výši 1 456 815 089 Kč. Žalobkyně částku 805 473 523 Kč uhradila ČEZ, a.s., ve dvou splátkách, a to 405 473 523 Kč dne 5. 1. 2010 a 400 000 000 Kč dne 15. 2. 2010. 1) Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu otázku zániku hmotněprávní pohledávky v případě jejího uhrazení na podkladě pravomocných, ale později zrušených soudních rozhodnutí, při jejímž řešení se měl podle jejího názoru odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jakož i předcházejícím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu. Podle žalované došlo-li jednou k zániku pohledávky jejím splněním, tak již nemůže znovu „obživnout“, a to ani v případě následného zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Tato otázka přípustnost dovolání není s to založit, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se jí nezabýval, neučinil stran ní žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestře dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 2) Dovolatelka má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se v otázce existence okolnosti vylučující její odpovědnost za škodu ve smyslu § 374 obch. zák. neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, „jelikož si neučinil dostatečně jasno v technické stránce věci“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že argumentem, podle něhož odvolací soud nerespektoval (popř. nerespektoval důsledně) závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatel vystihuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, usnesení ze dne 11. 11.
2020, sp. zn. 28 Cdo 3309/2020). Nelze ovšem žalované přisvědčit, že její námitka je právě tímto případem. Je pravdou, že Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudům, že neučinily dostatečná skutková zjištění o tom, z čeho (z jakých zařízení) sestávala před předmětnou novelou zákona č. 458/2000 Sb. trakční napájecí soustava, zda tu již před 4. 7. 2009 byla a z čeho se sestávala lokální distribuční soustava železnic a jak byly tyto soustavy na sebe napojeny, zda a co se ve vztahu těchto soustav změnilo v důsledku novelizace zákona č. 458/2000 Sb. a navazujícího postupu žalované a ve kterém místě a jakým způsobem z hlediska technického došlo k připojení odběrného zařízení Českých drah, a.s.
Dovolatelka však opomíjí, že ačkoli šlo o výtku zakládají přípustnost dovolání, nejednalo se o vyjádření závazného právního názoru dovolacího soudu. Nadto lze konstatovat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud tato skutková zjištění po dalším provedeném dokazování doplnil se závěrem, že k žádným stavebním ani jiným úpravám nebylo přistoupeno. O otázku zakládající přípustnost dovolání se tak nejedná. 3) V této souvislosti podle dovolatelky vyvstává otázka, kterou dovolací soud dosud neřešil, a sice zda je ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny každému žadateli splňujícímu podmínky § 25 odst. 11 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném od 4.
7. 2009, provozovatel distribuční soustavy v situaci, kdy technické podmínky distribuční soustavy neumožňují současné připojení více žadatelů, povinen připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny alespoň jednomu žadateli, anebo v této situaci nesmí připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny žádnému žadateli. Žalovaná prosazuje, že jako provozovatelka distribuční soustavy nemohla tuto žádost v tehdejší době odmítnout, neboť nebyl splněn žádný ze zákonných důvodů odmítnutí takovéhoto připojení.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, musí jít o takovou otázku, jejíž vyřešení může způsobit změnu napadeného rozhodnutí. Takovou však výše formulovaná otázka není. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na argumentu, že žalovaná zmařila splnění své povinnosti ze závazkového vztahu, když se aktivně zasazovala o připojení Českých drah, a.s., k distribuční soustavě a aktivně vytvářela podmínky pro její připojení.
Odpověď na výše uvedenou otázku nemůže na tomto závěru nic změnit. Nejedná se tedy o otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. 4) Dovolání má být podle žalované přípustné též proto, že při řešení otázky souhlasu vlastníka nemovitosti ve smyslu § 25 a 28 zákona č. 458/2000 Sb.
odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jestliže se v první řadě nezabýval tím, zda v daném případě je právo žadatele vůči provozovateli distribuční soustavy na uzavření smlouvy o připojení a na připojení jeho odběrného zařízení k distribuční soustavě podmíněno souhlasem vlastníka dotčené nemovitosti, a dále tím, že tuto otázku zcela opomněl vyhodnotit. Otázkou se zabýval pouze soud prvního stupně, který zaujal podle dovolatelky „podivný“ závěr o jejím konkludentním souhlasu, zatímco žalovaná popírá, že by takový souhlas udělila či udělit mohla.
I v tomto případě však platí, že se nejedná o otázku, jejíž vyřešení může způsobit změnu napadeného rozhodnutí a která by zakládala přípustnost dovolání. Jestliže soudy v novém rozhodnutí došly k závěru, že žádná konkrétní odběrná zařízení Českých drah, a.s., nebyla nainstalována a fakticky došlo k pouze k tomu, že za svorkami trakčních napájecích stanic bylo zřízeno jejich virtuální odběrné místo, pak je zcela nadbytečné zkoumat, zda byl či nebyl dán souhlas s umístěním odběrného zařízení. Závazný právní názor jsou soudy povinny respektovat, vyjdou-li však v dalším řízení najevo nové okolnosti, pro které je nadbytečné závazný právní názor dodržet, bylo by v rozporu se zásadou ekonomie a rychlosti řízení přesto na jeho dodržení trvat.
5) Dovolatelka má také za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – opět představované prvním kasačním rozhodnutím (rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680) – při řešení otázky speciální prevence. Za nedostatečné pokládá, že se odvolací soud omezil pouze na konstatování, že po oznámení o neodebrání elektřiny dne 5. 11. 2009 byl náhradní prodej nasmlouvaného množství elektřiny uskutečněn v době přiměřené okolnostem, zejména požadovanému množství elektřiny, a že v tomto směru neprovedl žalovanou navržené důkazy, které by doložily konkrétní kroky žalobkyně vůči ČEZ, a.s.
Tímto argumentem žalovaná nepředložila k posouzení žádnou právní otázku, nýbrž vytkla nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není - li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné. 6) Dále dovolatelka namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1927/2019, tím, že se nevypořádal s její námitkou týkající se vyloučení náhrady škody ve smyslu § 376 obch. zák. V tomto směru rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly po provedeném dokazování soudy nižších stupňů. Zde platí, co bylo uvedeno k bodu 5), tedy že dovolatelka namítá nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, ke kteréžto vadě řízení nelze přihlédnout, není-li dovolání přípustné.
Současně platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Předloženou argumentací se tak dovolatelka domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. 7) K argumentaci týkající se rozporu s režimem zákona č. 137/2006 Sb., podle níž odvolací soud nevzal v potaz její tvrzení, že v daném případě hraje roli i druh zadávacího řízení, tedy že se jednalo o řízení bez uveřejnění, v němž mezi zadavatelem a osloveným uchazečem dochází k jednání za účelem stanovení finální podoby smlouvy, dovolací soud uvádí, že touto námitkou žalovaná nepředložila žádnou otázku hmotné práva, která by dovolání otevřela dovolacímu přezkumu, nýbrž namítá vadu řízení, k níž za této procesní situace přihlédnout nelze.
Nad rámec rotionis decidendi dovolací soud poznamenává, že v daném režimu veřejné zakázky může zadavatel s vyzvanými zájemci sjednat i jiné podmínky plnění veřejné zakázky, než které byly uvedeny ve výzvě k jednání či v zadávací dokumentaci; nicméně je tato argumentace obsoletní, neboť v projednávané věci nešlo o kontraktační proces, nýbrž ke změně došlo ex post, tedy až po uzavření smlouvy. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Jak již bylo zmíněno, k dalším namítaným vadám řízení, které – pokud by jimi bylo skutečně zatíženo – mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přihlédnout nelze, není-li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 8. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu