Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 238/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020, č. j. 62
Co 39/2020-1192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 11 C 238/2008-1131, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále
„předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
půdě“ (výrok I.). Dále žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce domáhal
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném
převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY a
XY, in eventum uložení povinnosti žalované vydat žalobci pozemky určené soudem,
jejichž hodnota se rovná hodnotě nevypořádaného nároku žalobce uplatněného
žalobou ve výši 6.395.133,- Kč nebo se této hodnotě co nejvíce přiblíží (výrok
II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to
žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 891.898,40 Kč a České republice na účet
Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výši 29.425,- Kč (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího
rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
4938/2010 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), akcentoval, že je vázán právním názorem vysloveným v
citovaném rozsudku dovolacího soudu, pročež konstatoval, že nárok žalobce na
vydání náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zákona o půdě) v celkové hodnotě
6.395.133,- Kč je nárokem oprávněné osoby, byť žalobce tento nárok získal po
řadě cesí na základě postupních smluv uzavřených dne 21. 3. 2008 a následně pak
i v roce 2009. Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci
liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem
předpokládaný postup. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem
jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu a jež jsou k převodu na
žalobce vhodné, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného
restitučního nároku žalobce, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem
smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Žalobnímu žádání nevyhověl
toliko ohledně nárokovaných náhradních pozemků, u nichž spatřoval existenci
zákonné či judikaturou dovolacího soudu formulované překážky pro převod
oprávněné osobě coby pozemků náhradních. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované
rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 62 Co 39/2020-1192, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětným pozemkům
zamítá (výrok I.), a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II.).
Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení
před soudy všech stupňů ve výši 11.100,- Kč (výrok III.), jakož i povinnost
nahradit České republice náklady řízení ve výši 29.425,- Kč (výrok IV.). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalobcův
neuspokojený nárok zanikl podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě
uplynutím dvouleté lhůty od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. dne
12. 10. 2008 (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze
dne 2. 10. 2006, č. j. PÚ 400/01, jímž byl předmětný restituční nárok přiznán
původní oprávněné osobě, nabylo právní moci dne 12. 10. 2006), neboť žalobce
není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem a tudíž mu neprospívá nález
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2005 Sb. a přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu,
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jímž byla
uvedená ustanovení o tzv. restituční tečce zrušena pouze ve vztahu k těmto
osobám. Na postavení žalobce nelze dle názoru odvolacího soudu vztáhnout ani
závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28
Cdo 436/2007 (v němž za výjimečných okolností připustil zachování nároku i u
osob, jež jej nabyly postoupením), již proto, že v daném případě žalobce nemohl
legitimně očekávat, že jeho nárok bude Pozemkovým fondem naturálně uspokojen,
získal-li jej až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jenž omezil dobu
trvání tohoto práva. Vyzdvihl rovněž, že žalobce předmětný nárok získal v době,
kdy zemědělskou činnost provozoval prostřednictvím společnosti N. K., jejímž
předmětem podnikání byla mimo jiné i realitní činnost, která nevylučuje
spekulativní či komerční charakter dané cese. Poukázal také s odkazem na
předvídatelnost soudních rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, na řadu rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto ve věci
týchž účastníků v neprospěch žalobce o žalobách vycházejících z totožného
skutkového základu a lišících se pouze požadovanými náhradními pozemky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Domnívá se, že odvolací
soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, čímž obsahově vymezil důvod
přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soud od rozhodovací
praxe soudu dovolacího soudu. Současně uvedl, že tímto postupem odvolací soud
porušil základní principy vážící se k uplatňování veřejné moci v demokratickém
právním státě, jehož atributy jsou dobrá víra jednotlivce ve správnost aktů
veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné
moci, ať již individuálním aktem aplikace práv či normativním právním aktem. Proto by, dle mínění dovolatele, byl naplněn i důvod přípustnosti dovolání
založený na požadavku odlišného posouzení otázky již dovolacím soudem vyřešené. Dovolatel také napadá i samotný průběh jednání před odvolacím soudem. Dále
podotýká, že společnost N. K., založil pouze za účelem provozování zemědělské
rostlinné prvovýroby a osobně fyzicky vykonává celoročně pro společnost všechny
agrotechnické práce, přičemž jinou podnikatelskou činností se od roku 1999
nezabýval a provozování zemědělské rostlinné prvovýroby je tak po celou dobu
jeho jediným zdrojem příjmů. Zdůrazňuje, že postoupením restitučních nároků
sledoval cíle hospodářské (rozšíření svých podnikatelských aktivit) a újma
spojená se zánikem práva na náhradní pozemky by žalobci způsobila existenční
problémy. Upozorňuje též na liknavý, svévolný a diskriminační postup žalované
vůči žalobci a na kvalitativní nedostatky pozemků nabízených prostřednictvím
veřejných nabídek. Má přitom za to, že všechny žalobou nárokované pozemky jsou
vhodné k převodu na žalobce. Nesouhlasí rovněž s posouzením otázky nároku na
náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 5. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není přípustné. Primárně se sluší se uvést, že dovolatel v souvislosti s jím vymezenými důvody
přípustnosti dovolání (kromě výtky týkající se průběhu odvolacího jednání a
povinnosti k náhradě nákladů řízení) předkládá k řešení obsahově totožnou
otázku (zda nárok žalobce jakožto postupníka na převod náhradních pozemků podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě zanikl ke dni 12. 10. 2008), jak v
intencích kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího
soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, tak z hlediska odchylného
posouzení již dovolacím soudem vyřešené právní otázky. Právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu objektivně závisí (zda
uplynutím dvouleté lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na
převod náhradních pozemků, jež žalobce získal na základě smluv o postoupení
pohledávky), vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu dále uvedenou, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v
individuálně daných poměrech posuzované věci. Přípustnosti dovolání tudíž nelze
pro uplatněný důvod spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu přisvědčit. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá požadavek žalobce, aby shora označená
právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak, pokud
toto jiné posouzení dovolatel vztahuje k tomu, jakým způsobem o právní otázce
rozhodl odvolací soud. Sluší se uvést, že v souvislosti s tímto důvodem
přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že
dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil
jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (vycházející především ze závěrů
učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) dovodila, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících
se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními
oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen
článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným
osobám.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením
od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn
zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na
postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě
Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před
31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění
postupníka (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2171/2011, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne
5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1536/2008, či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). „Smyslem a účelem
právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na
základě § 33a a § 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků
restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o
půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném
případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o
půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci
museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem
na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž
na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s
ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s
principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z
čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod“ (viz závěr shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05). V posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá –
získal žalobce nárok na převod náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2
zákona o půdě postoupením (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) jako již třetí v
pořadí, vícero postupními smlouvami, v době, kdy již byl účinný nejenom zákon
č. 253/2003 Sb., ale kdy i Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05
zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob. Již z
toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání žalobce v uspokojení jeho
nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v
penězích. Lze přitom přisvědčit odvolacímu soudu, že učiněné skutkové závěry
nepoukazují na to, že by v nyní projednávaném sporu byly dány takové naprosto
mimořádné okolnosti, jež by umožňovaly vztáhnout závěry učiněné v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, i na žalobní
nárok dovolatele. Vznáší-li dovolatel výtky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a
zhodnocení v řízení provedených důkazů, pak je třeba připomenout, že Nejvyšší
soud jako soud dovolací není skutkovou instancí, pročež uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje
závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu
pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní
úpravou povolán není). Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatele, že odvolací soud nerespektoval
závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval z kasačního rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, jímž dovolací
soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení,
neboť se dostatečně nezabývaly možnou relevancí závěrů uvedených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Odvolací soud se
následně v napadeném rozhodnutí skutečnostmi, které bylo třeba podle dovolacího
soudu vzít do úvahy, zabýval (viz zejména bod 49. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), nicméně přesto dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání
náhradních pozemků již zanikl. Dovolací soud ostatně v předchozím řízení ani
nezaujal jednoznačné závěry k oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, jen
vymezil skutečnosti, k nimž je zapotřebí přihlédnout, respektive se jimi
zabývat; to odvolací soud učinil. Jinými slovy řečeno, skutková zjištění, z
nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, odvolacímu soudu umožňovala
přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze
považovat za nerespektování právního názoru vyloženého ve zmíněném kasačním
rozhodnutí dovolacího soudu. Z uvedeného tak ani nemohl rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, představovat součást
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nějž se odchýlit (od jeho
závěrů) by zakládalo důvod přípustnosti dovolací ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Nelze taktéž přehlédnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 447/2010, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 686/2012, a ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3304/2012, vydaná ve věci týchž účastníků, jimiž dovolací
soud – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších
stupňů ve věcech skutkově a právně obdobných, týkajících se procesu
uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků, jenž má původ v
týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci, a jež obstála i v
rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1823/2010, ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 534/13, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 493/13).
Zbývá dodat, že v nalézacím řízení nebylo zjištěno (ostatně to žádný z
účastníků řízení netvrdil), že by žalobce byl osobou uvedenou v ustanovení § 13
odst. 8 písm. a) nebo b) zákona o půdě (ve znění novely provedené zákonem č. 75/2012 Sb.), jež by byla z účinků vyplývajících z odstavců 6 a 7 citovaného
ustanovení vyloučena. Jelikož se žalobci nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v
souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání nesplnění podmínek pro
vyjmutí žalobce z kategorie postupníků, na které dopadá tzv. restituční tečka,
neshledává dovolací soud nezbytným, aby se věnoval správnosti úvahy, že
žalovaná nepostupovala vůči žalobci při uspokojování postoupeného restitučního
nároku žalobce liknavě či svévolně, kterou odvolací soud nadnesl jako
alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Identifikoval-li totiž
odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě vyhovět, z
nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady ustanovení §
237 o. s. ř., nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s
ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neboť by jejich věcný
přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1042/2016, nebo ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4048/2019). Pro úplnost dovolací soud podotýká, že přiléhavost postrádá též polemika
dovolatele o „vhodnosti“ nárokovaných pozemků k převodu na žalobce jako pozemků
náhradních dle zákona o půdě, jelikož na řešení této otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Sluší se rovněž dodat, že výtky, jimiž dovolatel napadá průběh jednání před
odvolacím soudem, představují námitky vystihující případ vady řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým
dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy,
pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový
případ však v projednávané věci nejde.
Protože dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval
se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům III. a IV. o
nákladech řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze
zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9.
2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu