USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně E. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle a o zaplacení částky 12.862.601,44 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 131/2018, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2019, č. j. 13 Co 91/2019 – 265, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 5 C 131/2018 – 203, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok A.).
Dále zamítl žalobu v části, týkající se ve výroku specifikovaných pasáží navrhované smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku (výrok B.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni finanční náhradu za nevydané pozemky ve výši 6.432.700,- Kč (výrok C.) a co do částky 6.429.901,44 Kč požadované ze stejného důvodu žalobu zamítl (výrok D.). Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok E.) a o nákladech řízení státu tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok F.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 13 Co 91/2019 – 265, rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. ve výroku A.) a D.) potvrdil a ve výroku C.) změnil a zamítl žalobu na zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 6.432.700,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se domáhá vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni označil za liknavý až svévolný (pro dlouhodobé neplnění povinnosti žalované vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků a nesprávné ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou), a tudíž konstatoval, že restituční nárok žalobkyně lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup.
Jelikož hodnota žalobkyní vybraného náhradního pozemku (částka 13.950,50 Kč), jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (částka 1.622.125,- Kč), nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Vhodnost předmětného pozemku pro účely bezúplatného převodu soud prvního stupně dovodil na základě nesporného tvrzní účastníků (žalovaná v řízení před soudem prvního stupně prohlásila, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná zákonná překážka) a odvolací soud po vypořádání námitky žalované uplatněné až v odvolacím řízení, že pozemek je dotčen plánovanou pozemkovou úpravou.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž žalobkyni přiznal ve smyslu ustanovení § 16 odst.
1 zákona o půdě finanční náhradu za nevydané pozemky ve výši 6.432.700,- Kč (z celkově požadovaných 12.862.601,44 Kč), odvolací soud i co do přiznané částky žalobu částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítl. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz), a ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17 [(ve věci tzv. druhé restituční tečky); tento nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz], odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na vypořádání restitučního nároku za nevydané pozemky formou finanční náhrady je předčasná, neboť i nadále se může žalobkyně uspokojení restitučního nároku, pokud mezi ní a povinnou osobou nebyla uzavřena dohoda o vyplacení finanční náhrady bez dalšího, domáhat požadavkem na vydání vhodných náhradních pozemků, neboť v době podání žaloby Státní pozemkový úřad nabízel k vypořádání restitučních nároků oprávněných osob pozemky v hodnotě 200.000.000,- Kč. Uzavřel, že vedle reálně existující možnosti uspokojit nevypořádaný restituční nárok vydáním náhradních pozemků, na straně žalobkyně nebyla splněna hmotně-právní podmínka vtělená do ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tj. uplatnění písemné výzvy u příslušného pozemkového úřadu.
Z vyložených důvodů, týkajících se základu nároku na finanční náhradu, pak již odvolací soud považoval za nadbytečné vyjadřovat se k výši přiznané finanční náhrady, kterou žalobkyně s připomenutím závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/17, označila za nedostatečnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (blíže nespecifikované) pro řešení otázky naplnění podmínek pro přiznání finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž má současně za to, že by měl dovolací soud nově řešit otázku možného přiznání nároku na finanční náhradu v případě dlouhodobého prodlení žalované s uspokojením nároku žalobkyně v důsledku liknavého a svévolného přístupu.
Uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě) a odvolacímu soudu vytýká, že citované ustanovení aplikoval bez dalšího nesprávně s odůvodněním, že žaloba je předčasná. Dále má za to, že se odvolací soud (zcela nesprávně) nevypořádal s důsledky vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/17. Tento nález a jeho závěry, stejně jako závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.
2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017, představují – dle mínění žalobkyně – argumentační oporu pro důvodnost požadavku na přiznání finanční náhrady za nevydané pozemky, když se akcentuje nejen dlouhodobé prodlení žalované s uspokojením restitučního nároku oprávněné osoby, ale i setrvání žalované na evidentně nesprávném ocenění restitučního nároku, spočívajícím v neshodě o charakteru odňatých pozemků. K uvedeným aspektům, pro něž by mělo být přiznání finanční náhrady za nevydané pozemky bez dalšího možné, přistupuje i ta skutečnost, že při uplatnění nároku na vydání náhradních pozemků žalovaná pravidelně namítá, že vybrané náhradní pozemky nejsou pro převod vhodné.
Žalobkyně rovněž upozorňuje na metodický pokyn vydaný Státním pozemkovým úřadem dne 9. 4. 2014, podle něhož lze oprávněné osobě vyplatit finanční náhradu bez předchozího zkoumání, zda jí lze převést náhradní pozemek. Odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o přijatý závěr o předčasnosti žaloby, dokladuje žalobkyně odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, z něhož cituje, jakož i připomenutím závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008. Současně má za to, že absenci samostatně uplatněné písemné výzvy k vyplacení finanční náhrady za nevydané pozemky povinné osobě zcela nahrazuje doručení žaloby, jež je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobkyně cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 235/2013, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v částech, jimiž bylo rozhodováno o finanční náhradě, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterýmžto bylo rovněž rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku) podala dovolání také žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť „rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly dovolacím soudem řešeny, když byly řešeny v různých rozhodnutích rozdílně.“ Uvádí, že jedna z uvedených otázek je založena na posouzení, zda je správné do doby, kdy není uspokojen restituční nárok oprávněné osoby, započítávat i dobu správního řízení, ve které je rozhodováno o tom, zda lze odňaté pozemky oprávněné osobě vydat. Domnívá se přitom za pomoci výkladu o rozhodování o restitučním nároku povahy veřejnoprávní na straně jedné a soukromoprávní na straně druhé, že nikoliv.
Má za to, že teprve od právní moci rozhodnutí správního orgánu lze uvažovat z hlediska doby saturace nároku o liknavém či svévolném postupu. Připomíná, že všechny žádosti o vydání věcí podle zákona o půdě byly podány v určitém časovém období a k jejich vyřizování dochází postupně. Přípustnost dovolání dále dle mínění žalované zakládá řešení otázky procesního práva vztahující se k určení místně příslušného soudu. Vysvětluje, že při odlišném názoru oprávněné osoby a povinné osoby o výši restitučního nároku, který byl v projednávané věci přítomný, nebylo na místě žalovat na přímý převod konkrétního pozemku a založit tak místní příslušnost Okresního soudu v Domažlicích, ale podat žalobu na určení výše nároku, u níž by se uplatnila místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3.
V podání žaloby u (místně příslušeného) Okresního soudu v Domažlicích spatřuje žalovaná odnětí práva na spravedlivý proces. Žalovaná rovněž v dovolání namítá nevhodnost předmětného pozemku k převodu oprávněné osobě, neboť část pozemku má být využita pro společné zařízení v rámci pozemkových úprav a na jeho další části se nachází hlavní odvodňovací zařízení. Připomíná, že dne 25. 7. 2017 byly v katastrálním území XY zahájeny komplexní pozemkové úpravy a v současné době je tak předmětný pozemek zatížen ve smyslu zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 229/2019 Sb. (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), zákonnou překážkou převodu.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení žalobkyně advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), respektive v případě žalované pověřeným zaměstnancem, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně a žalované přípustná (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v ustanovení § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části); k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak musí být z dovolání zřejmé, ve kterých rozhodnutích byla dovolatelem vymezená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1795/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 167/18, odmítnuta, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 115/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5237/2015). Dovolání žalované, pokud v něm uplatnila důvod přípustnosti dovolání spočívající v řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nesplňuje náležitosti řádného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. a je tudíž pro řešení otázky, zda do doby dlouhodobého prodlení s uspokojením restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě lze započítat i dobu trvání řízení před správním orgánem (pozemkovým úřadem), a navazující problematiky časově posouvající liknavý či svévolný postup žalované při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby až za okamžik nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu), neprojednatelné. Dovolatelka totiž v poměrech projednávané věci neoznačila jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se rozdílnost rozhodování vymezené právní otázky projevila.
Shodným nedostatkem trpí dovolání žalované i v otázce procesního práva vztahující se k určení místně příslušného soudu, jenž by měl nároky uplatněné žalobkyní projednat a rozhodnout.
Vylíčená argumentace postrádá nejen jakýkoliv vztah k některému z důvodu přípustnosti dovolání vymezenému v ustanovení § 237 o. s. ř., ale současně není zřejmé, v čem žalovaná spatřuje nesprávnost právního posouzení věci, tedy jediný zákonem aprobovaný důvod dovolání, který dovolatelka mohla uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky, jimiž žalovaná polemizuje s určením místní příslušnosti Okresního soudu v Domažlicích jako soudu prvního stupně v situaci, kdy žalobkyně žalobou o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy týkající se nemovité věci, k jejímuž projednání a rozhodnutí je výlučně místně příslušný soud podle místa nemovitosti [§ 88 písm. b) o.
s. ř.], a o zaplacení peněžité částky, kterýžto nárok žalobou spojený je projednán a rozhodnut soudem, u nějž se uplatní výlučná místní příslušnost (§ 89 o. s. ř.), je zřejmým nonsensem. S ohledem na popsaný procesní stav postrádá jakoukoliv relevanci námitka žalované, že v souvislosti se založením místní příslušnosti Okresního soudu v Domažlicích jí bylo odňato právo na spravedlivý proces. Přípustnost dovolání žalované nemůže založit ani námitka o nevhodnosti předmětného pozemku k uspokojení restitučního nároku žalobkyně jako pozemku náhradního pro překážku předvídanou ustanovením § 6 odst. 1 písm. c) zákona 503/2012 Sb. Překážka pro možné vydání pozemků dotčených pozemkovými úpravami, jež je nově formulována v citovaném ustanovení a jež by mohla ztížit či znemožnit vydání předmětného pozemku oprávněné osobě, je spojena s právní úpravou účinnou až od 1.
11. 2019. V době rozhodování odvolacího soudu naturální restituci vydáním předmětného pozemku žalobkyni nic nebránilo. Pro dovolací přezkum je pak ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř. petrifikován jako rozhodný stav existující v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolání žalobkyně. Z vymezení přípustnosti dovolání z hlediska některého z důvodů upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. lze z obsahového hlediska dovodit, že odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího spojuje žalobkyně s přijatým závěrem o předčasnosti žaloby a potřebu řešit otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou s legitimitou požadavku oprávněné osoby na finanční náhradu ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě tehdy, je-li povinná osoba dlouhodobě v prodlení s uspokojením restitučního nároku oprávněné osoby v důsledku liknavého a svévolného postupu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v otázce zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ukotvena na závěru, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.
s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015). Shodné konkluze se nepochybně prosadí i v případě, kdy žalobu změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítá z více důvodů odvolací soud. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 9).
Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (body 26. až 30.) se podává detailní a přiléhavý výklad ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, včetně promítnutí jeho aplikačních předpokladů do poměrů projednávané věci. Závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby se přitom upíná hned k několika z těchto předpokladů, přičemž řešení otázky předčasnosti odvolací soud nesvázal toliko se závěrem, jenž by měl být dle mínění žalobkyně v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Má-li dovolatelka za to, že přípustnost dovolání z uvedeného důvodu zakládá rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, pak závěry uvedených rozhodnutí se v poměrech projednávané věci nijak nemohou projevit. Pokud jde o odkazovaný rozsudek, Nejvyšší soud se v něm neztotožnil se závěrem odvolacího soudu v konkrétní věci o absenci podmínek pro postup oprávněné osoby podle ustanovení § 11a zákona o půdě, tj. žádat uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního vybraného pozemku mimo proces veřejných nabídek.
Žalobkyní v dovolání citované pasáže odůvodnění rozsudku jsou vytrženy z kontextu řešené problematiky.
Dovolací soud v odkazované věci zaujal stanovisko, že setrvalé neodůvodněné zpochybňování výše restitučního nároku oprávněné osoby (v posuzované věci i vzhledem k jejímu pokročilému věku) má mít svůj odraz v řešení přeneseném do řízení o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, přičemž spornost výše restitučního nároku, jenž má být vydáním náhradního pozemku uspokojen, má být řešena jako otázka předběžná a nikoliv v samostatném řízení o určení práva. Je tedy zřejmé, že dovolací soud výše nastíněným závěrem neotevřel v podmínkách jím posuzované věci prostor (při spornosti výše restitučního nároku) pro automatické uplatnění požadavku na finanční náhradu, avšak pro prejudiciální vyřešení sporné otázky (povětšinou založené na nesprávném stanovisku povinné osoby o charakteru odňatých pozemků) v rámci řízení o vydání náhradního pozemku.
Odkazované usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání povinné osoby odmítnuto, pak nemá žádný precedenční potenciál v situaci, kdy v souladu s právní úpravou institutu dovolání účinnou do 31. 12. 2012 dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, jež by měla vztah k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Navíc, na otázce (ne)uplynutí běhu tříleté lhůty ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě není rozsudek odvolacího soudu v přítomné právní věci založen, a tudíž řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Proto jsou rovněž nepřípadné odkazy žalobkyně na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008, v němž navíc dovolací soud řešil na pozadí aplikace ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. otázku možnosti převést oprávněné osobě i jiné náhradní pozemky, ukáže-li se, že pozemky, jež žalující učinil předmětem žaloby, jsou k převodu nevhodné. Procesní důsledek pro soud vyplývající z citovaného ustanovení procesního předpisu tak evidentně nebyl v citovaných rozsudcích dovolacího soudu svázán s možností soudu bez splnění zákonných předpokladů rozhodnout o saturaci nároku za odňaté pozemky přiznáním finanční náhrady.
Přípustnost dovolání žalobkyně pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže založit ani řešení otázky písemné výzvy k poskytnutí finanční náhrady jako hmotně-právního předpokladu k postupu povinné osoby ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě.
Absenci písemné
výzvy odvolací soud konstatoval pouze jako jeden z nesplněných předpokladů pro přiznání finanční náhrady žalobkyni, čímž přijatý dílčí závěr, mohl-li by být hypoteticky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemá potenciál založit přípustnost dovolání, neboť v přítomné věci, jak bude ještě dále uvedeno, existuje další důvod (otázka), jenž pro zamítnutí žaloby shledal odvolací soud relevantním. Z dovolatelkou vybrané citace části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 235/2013, se navíc podává, že problematika kvalifikované výzvy (upomínky) k plnění, za níž lze považovat i žalobu doručenou dlužníkovi, byla dovolací soudem posuzována ve zcela odlišných skutkových i právních poměrech řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud si při výkladu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě a při posuzování nároku žalobkyně na finanční náhradu počínal přepjatě formalisticky.
I když je zřejmé, že postup žalované (jejího právního předchůdce) vůči žalobkyni nese znaky liknavého a svévolného postupu, jež spočívá v dlouhodobém (téměř třicet let trvajícím) prodlení s uspokojením restitučního nároku oprávněné osoby a neodůvodněném sporování výše jejího restitučního nároku, je evidentní, že za dané situace má stále, a to i s ohledem na stěžejní konkluze plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (ve věci zrušení tzv. druhé restituční tečky), přednost forma uspokojení nevypořádaných restitučních nároků oprávněných osob, jimž nemohly být pro zákonné překážky vydány odňaté pozemky, spočívající ve vydání náhradních pozemků.
V tomto ohledu závěr přijatý v rozsudku odvolacího soudu, že „přiznání nároku na finanční náhradu předpokládá existenci skutečnosti a jejího prokázání, že restituční nárok žalobkyně, nyní ve správně určené výši, nemůže být uspokojen formou převodu náhradních pozemků pro jejich nedostatečnost, přičemž na takovouto skutečnost nelze u žalobkyně v daném řízení usuzovat“, je zcela zřejmě souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Restituční nárok, který není dlouhodobě uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu oprávněné osoby, jež se může projevit, mimo jiného, i zpochybňováním výše restitučního nároku (uplatňováním námitek proti charakteru odňatých pozemků), může být i nadále saturován požadavkem oprávněné osoby na převedení konkrétních pozemků bez nutnosti účastnit se veřejných nabídek, přičemž výši restitučního nároku řeší soud v každém konkrétním řízení, v němž se oprávněná osoba domáhá převodu vybraného náhradního pozemku (z rozsáhlé judikatury k této problematice srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž navazují např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016). V situaci, kdy žalobkyně v dovolání netvrdí na své straně žádné okolnosti, které by jí bránily domáhat se uspokojení jejího nevypořádaného nároku převodem náhradních pozemků, tak jako to učinila v tomto řízení (okolnosti, které žalobkyně tvrdí, tj. dlouholetá nečinnost a sporování výše restitučního nároku povinnou osobou, jsou judikaturně aprobovanými důvody pro převod náhradních pozemků), kdy závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu upozorňující na nedostatečnost veřejných nabídek pro oprávněné osoby se přimykají k právu restituentů žádat vydání náhradních pozemků mimo tyto nabídky a kdy námitka povinné osoby o nepřevoditelnosti náhradního pozemku pro existenci zákonné překážky nemůže být z povahy věci paušálně uplatnitelná, nelze přípustnost dovolání založit ani na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda má žalobkyně možnost obrátit se se svou žalobou na poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky na soud v případě, kdy je žalovaný dlouhodobě v prodlení s uspokojením nároku žalobkyně v důsledku svého liknavého a svévolného postupu.“ Sluší se doplnit, že dovoláním napadený rozsudek obstojí i ve světle výtky dovolatelky o tom, že se odvolací soud nevypořádal s důsledky nálezu Ústavního soudu ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Závěry citovaného nálezu o ústavně souladné výši finanční náhrady se do poměrů projednávané věci, v níž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě toliko co do základu uvedeného nároku, nijak neprosadí, což přiléhavě vyjádřil odvolací soud v závěru bodu 30. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozsudku nemůže ani žalobkyní připomenutý metodický pokyn Státního pozemkového úřadu ze dne 9.
1. 2014 upravující postup tohoto úřadu při poskytování finančních náhrad podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. Tento dokument má ryze interní charakter a jako takový je určen pro pracovníky Státního pozemkového úřadu. Nelze rovněž přehlédnout, že možnost poskytnutí finanční náhrady ve smyslu citovaného ustanovení oprávněným osobám připuštěná označeným dokumentem předpokládá dohodu oprávněné a povinné osoby o tom, že restituční nárok oprávněné osoby nemůže být uspokojen formou náhradního pozemku.
Protože žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu – na rozdíl od žalované - v obou výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu