28 Cdo 409/2017-51
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka
Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně J. G., P., zastoupené JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 736/14, proti žalovanému: Česká republika – Státní
pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
zaplacení 1.569.890 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C
157/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
září 2016, č. j. 17 Co 95/2016-34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 17 Co 95/2016-34, a
ve výrocích II. a III. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13.
listopadu 2015, č. j. 4 C 157/2015-16, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 vrací k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 4 C 157/2015-16, ve výrocích
II. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.569.890 Kč a bylo
rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu); současně odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni, jakožto oprávněné osobě ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), za pozemek v
katastrálním území V., odňatý způsobem naplňujícím restituční důvod dle § 6
odst. 1 písm. n) zákona o půdě, jenž jí podle rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 2003, č. j. PÚ 7590/93, nebyl
vydán, náleží (bez ohledu na změnu sociálních a ekonomických poměrů za dobu od
nabytí účinnosti zákona o půdě do současnosti, pro niž se takový postup může
jevit neadekvátním) peněžitá náhrada (§ 16 odst. 1 zákona o půdě) toliko ve
výši 136.750 Kč, odpovídající ocenění odňatého pozemku (coby pozemku
stavebního) dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.,
vycházejícího z cen platných ke dni 24. 6. 1991 (§ 28a zákona o půdě). V
situaci, kdy žalobkyni na náhradě již bylo vyplaceno 3.314,- Kč a soudem
prvního stupně jí bylo pravomocně (odvoláním nenapadeným výrokem I. prvostupňového rozsudku) přiznáno vyplacení další náhrady ve výši 133.436,- Kč,
tudíž odvolací soud žalobě o poskytnutí peněžité náhrady uplatněné v částce o
1.569.890 Kč vyšší, odvozené z cenových předpisů účinných v době vydání
rozhodnutí pozemkovým úřadem, nevyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti
dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování výše peněžité
náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě za nevydaný pozemek, jenž byl odňat
způsobem naplňujícím restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. n)
zákona o půdě, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu
i Evropského soudu pro lidská práva. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, nálezy Ústavního soudu ze
dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 33/10, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, a rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 ve věci P. vs. Česká republika, ze
dne 27. 5. 2010 ve věci O. vs. Česká republika a ze dne 5. 11. 2002 ve věci P. vs. Česká republika. Namítala, že v situaci, kdy jí po dobu 25 let nebyla za
odňatý pozemek poskytnuta řádná náhrada, jeví se být přiměřenou okolnostem
případu a adekvátní hodnotě odňatého pozemku alespoň náhrada odpovídající
ocenění tohoto pozemku dle vyhlášky č. 540/2002 Sb., účinné v době rozhodnutí
pozemkového úřadu o jeho nevydání. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a ve výrocích II. a III. též rozsudek soudu prvního stupně a v
uvedeném rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen – „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (výše náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o
půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího i Ústavního soudu (viz judikaturu dále citovanou). Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že osobám oprávněným ve
smyslu restitučních předpisů, kterým nelze pro některou ze zákonných překážek
vydat odňatou nemovitost, může být za určitých skutkových okolností přiznána
náhrada, jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů
platných v okamžiku nabytí účinnosti příslušných restitučních zákonů; může se
tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl mezi výší
náhrady zjištěné ke dni účinnosti restitučního předpisu a výší náhrady
přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch
restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých
právech. Uvedený výklad přitom judikatura dovolacího soudu připouští nejen v
poměrech zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz interpretace
ustanovení § 13 odst. 1, 4 citovaného zákona v rozsudcích Nejvyššího soudu ze
dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, nebo ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1556/2011), ale též v poměrech zákona o půdě (viz interpretace ustanovení §
16 odst. 1 zákona o půdě v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2.
2014, sp. zn. 28 Cdo 197/2013, či její nástin v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). Ústavní soud současně shledává
tento výklad ústavně konformním, a to nejen v souvislosti s aplikací ustanovení
§ 13 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.
8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14), nýbrž též při aplikaci ustanovení § 16 odst.
1, § 28a zákona o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn.
II. ÚS 4139/16).
Odvolací soud se citovanými judikaturními závěry Ústavního a Nejvyššího soudu,
od nichž není důvodu se odchylovat ani projednávané věci, očividně neřídil,
jestliže své rozhodnutí založil bez dalšího na úvaze, že žalobkyni, jakožto
oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě za pozemek
odňatý způsobem naplňujícím restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o
půdě, jenž jí podle rozhodnutí pozemkového úřadu nebyl vydán, bez ohledu na
změnu sociálních a ekonomických poměrů za dobu od nabytí účinnosti zákona o
půdě do současnosti, pro niž se takový postup může jevit jako neadekvátní,
náleží peněžitá náhrada dle § 16 odst. 1 zákona o půdě toliko ve výši
odpovídající ocenění odňatého pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb., vycházejícího z cen platných ke dni 24. 6. 1991 (§
28a zákona o půdě). Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního
soudu se přitom dostatečně nezabýval tím, zda se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu je peněžitá náhrada za odňaté pozemky, jež nebyly
vydány, stanovená ve výši odpovídající ocenění odňatého pozemku vycházejícího z
cen platných ke dni 24. 6. 1991 náhradou přiměřenou či nikoliv. Přiměřená
(adekvátní) náhrada přitom nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny
odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění
či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako
by tomu bylo při vydání nemovitosti.
Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o
stanovení výše peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o
půdě) jeví být neúplným, a tudíž nesprávným.
V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčených výrocích II. a III. zrušil i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o.
s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu