28 Cdo 197/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1.
Ing. V. J., 2. Ing. J. J., a 3. Ph.Dr. J. B., zastoupených JUDr. Viktorem
Pakem, advokátem, 110 00 Praha 1, Politických vězňů 21, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 19 Co 208/2012, vydanému v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 14/2010
(žalobců: 1. Ing. V. J., 2. Ing. J. J., a 3. Ph.Dr. J. B., zastoupených JUDr.
Viktorem Pakem, advokátem, 110 00 Praha 1, Politických vězňů 21, proti
žalovanému České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a., o náhradu za nevydané nemovitosti ve výši 1.133.333,- Kč),
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání dovolatelů se zamítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 25. 1. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 1. 2012, č. j. 12 C 14/2010-277. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu České
republiky uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci Ing. V. J.
1.108.333 Kč (částku 10.000 Kč v hotovosti a částku 1.098.333,- Kč v
dluhopisech nemajících povahu státních dluhopisů) spolu s úrokem z prodlení z
částky 1.108.333,- Kč od 30. 1. 2012 do zaplacení („ve výši, která v každém
jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu
čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní reoperace České národní banky,
vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dní příslušného kalendářního
pololetí, vždy však do zaplacení jistiny pohledávky“); byla však zamítnuta
žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci Ing. V. J. 25.000,- Kč
a úrok z prodlení (ve výši již uvedené, jdoucí z částky 1.133.333,- Kč od 6. 2.
2009 do 30. 1. 2012 a z částky 25.000,- Kč od 31. 1. 2011 do zaplacení). Dále
byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobci Ing. J. J. do tří
dnů od právní moci rozsudku 1.108.333,- Kč (částku 10.000,- Kč v hotovosti a
částku 1.098.333,- Kč v dluhopisech nemajících povahu státních dluhopisů) spolu
s úrokem z prodlení z částky 1.108.333,- Kč od 30. 1. 2012 do zaplacení (ve
výši již uvedené); byla však zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému
zaplatit žalobci Ing. J. J. částku 25.000,- Kč a bylo žalovanému Pozemkovému
fondu ČR uloženo zaplatit žalobkyni Ph.Dr. J. B. do 3 dnů od právní moci
rozsudku 1.108.333,- Kč (částku 10.000,- Kč v hotovosti a částku 1.098.333,- Kč
v dluhopisech nemajících povahu státních dluhopisů) spolu s úrokem z prodlení z
částky 1.108.333,- Kč od 30. 1. 2012 do zaplacení (ve výši již uvedené); byla
však zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni Ph.Dr.
J. B. částku 25.000,- Kč a úrok z prodlení (ve výši již uvedené); byla však
zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni Ph.Dr. J.
B. částku 25.000,- Kč a úrok z prodlení (ve výši již uváděné, „jdoucí z částky
1.1333.333,- Kč od 6. 2. 2009 do 30. 1. 2012 a z částky 25.000,- Kč od 31. 1.
2012 do zaplacení). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému
Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit na náhradu těchto nákladů žalobcům
158.744,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalovanému Pozemkovému
fondu ČR uloženo zaplatit úhradu v tomto řízení placených nákladů ze státních
prostředků 44.100,- Kč do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 3 do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8.
2012, sp. zn. 19 Co 208/2012 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2012,
sp. zn. 19 Co 208/2012). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 1. 2012, č. j. 12 C 14/2010-277, změněn
v žalobě vyhovujících výrocích I., III. a V. tak, že co do částek 758.747,- Kč
a úroků z prodlení z částky 1.108.333,- Kč od 30. 1. 2012 do zaplacení ve
vztahu ke každému ze žalobců Ing. V. J., Ing. J. J. a Ph.Dr. J. B. byla žaloba
zamítnuta; co do částky 349.386,- Kč a způsobu jejího zaplacení ve vztahu ke
každému ze žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (§
212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že
odvolání žalovaného je důvodné pouze částečně. Zamítavé výroky rozsudku soudu
prvního stupně nebyly podle odvolání předmětem odvolacího přezkumu.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě soud prvního stupně vyšel při svém
rozhodování ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě) jako děti a dědicové původní vlastnice J. J.,
která nemovitosti v rozsahu jedné poloviny získala přídělem v roce 1930. Část
nemovitostí byla žalobcům vydána, a to na základě rozsudku Okresního soudu v
Klatovech ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 4 C 128/2006. Část nemovitostí jim však
vydána nebyla, neboť tomu bránily překážky podle ustanovení § 11 zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě). J. J. spolu se svým bratrem J. B., který byl
spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitostí, uzavřela dne 5. 12. 1939 kupní
smlouvu s G. B. a H. B. prohlášeni za osoby státně nespolehlivé a na jejích
firmu byla uvalena národní správa na základě ustanovení § 2 dekretu presidenta
republiky č. 5/1945 Sb. Tyto uvedené okolnosti byly mezi účastníky řízení
nesporné.
Sporné byly mezi účastníky řízení, uváděl odvolací soud, jednak otázky, kdy
nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát, a dále otázka způsobu
výpočtu finanční náhrady za nemovitosti, a to zda mají žalobci nárok na náhradu
ve výši tržní ceny nemovitostí, nebo zda má být náhrada vypočtena podle
ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), a to podle výše
uhrazené přídělové ceny. K uvedeným otázkám dospěl soud prvního stupně, jak
uváděl odvolací soud, k závěrům, že nemovitosti tu přešly na stát dnem 7. 8.
1945 (okamžikem výměru ze dne 7. 8. 1945, kdy na ně byla uvalena národní
správa; při rozhodování o tom, jakým způsobem má být vypočtena výše náhrady (ve
smyslu ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb.) za nevydané nemovitosti, soud
prvního stupně dospěl, jak uváděl odvolací soud, k závěru, že výše náhrady má
být vypočtena jako tržní cena nemovitostí podle cen ke dni přechodu nemovitostí
na stát (soud prvního stupně vycházel co do hodnoty nemovitostí z posudku
znalce Ing. J. B. podle stavu nemovitostí, v němž se nacházely k 7. 8. 1945).
Odvolací soud měl za to, že byť původní vlastník nemovitostí je získal přídělem
v roce 1930, náhradu nelze v daném případě stanovit podle ceny přídělové, ale
dle hodnoty, kterou měly nemovitosti v době jejich přechodu na stát. Odvolací
soud poukazoval zejména na ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě) podle něhož se náhrady podle tohoto zákona poskytují (pokud zákon
nestanoví jinak) v cenách platných ke dni 24. června 1991. Podle názoru
odvolacího soudu v daném případě není důvod vybočit z ustanovení § 28a zákona
č. 229/1991 Sb. a náhradu stanovit jinak než cenou ke dni 24. 6. 1991, zejména
když tu jde o případ, v němž restituenti „vlastní osobní vztah k nemovitostem
nemají a v průběhu jejich života jim k uspokojení jakýchkoli potřeb
nesloužily“; užití předpisů účinných k 24. 6. 1991 tu není, podle názoru
odvolacího soudu, nepřiměřené a restituenty poškozující.
Odvolací soud proto byl toho názoru, že žalobcům náleží náhrada za nevydané
nemovitostí v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle stavu nemovitostí ke dni
7. 8. 1945; tato náhrada činí podle zjištění učiněných v tomto soudním řízení
2.096.320,- Kč.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není
správný, pokud byly úroky z prodlení stanoveny od 30. 1. 2012. Úrok z prodlení
a náhrady za nevydané nemovitosti tu měl být stanoven až od vykonatelného
rozhodnutí o této náhradě; nepřichází tu v úvahu přiznání nároku na zaplacení
úroku z prodlení dříve, než nastane splatnost částky, o které soud rozhodl.
Žalovaný tak v době rozhodování soudu v prodlení nebyl.
Rozsudek soudu prvního stupně byl proto v odvoláním napadených výrocích změněn
tak, že co do částky 349.386,- Kč ve vztahu ke každému ze žalobců byl výrok
rozsudku soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu a co do částky 758.947,- Kč a co do příslušenství byl změněn tak,
že žaloba byla zamítnuta (§ 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).
Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo při změně
rozhodnutí o věci samé rozhodováno odvolacím soudem i o nákladech státu podle
ustanovení § 224 odst. 2 občanského soudního řádu a náhrada těchto nákladů byla
uložena žalovanému podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 1. 11. 2012 doručen advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání těchto dovolatelů bylo předáno dne 14. 11. 2012
na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy v souladu s ustanovením § 240
odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2012 (sp. zn. 19 Co 208/2012
Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedení dovolatelé namítali, že odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k
nesprávnému závěru, že v daném případě má výpočet náhrady za nevydané
nemovitosti být proveden v cenách platných ke dni 24. června 1991; odvolací
soud měl přitom za to, že žalobci nebyli v důsledku odejmutí nemovitostí jejich
předchůdcům v roce 1945 postiženi tím, že by přišli o nemovitosti jejich
předchůdcům v roce 1945 postiženi tím, že by přišli o nemovitosti, kterými by
uspokojovali své základní potřeby. Dovolatelé naproti tomu mají za to, že právě
odnětím nemovitostí bylo žalobcům znemožněno uspokojovat jejich základní
životní potřeby z nemovitostí; v průběhu života si musili pořídit obydlí na
vlastní náklady, které by jinak případně investovali do podnikání či jiné
oblasti života. Žalobci nespatřují žádný rozdíl mezi případem, kdy došlo k
odnětí nemovitosti během restituce, a případem, kdy došlo k odnětí nemovitostí
už v poválečném období a tyto nemovitosti nebyly následně vydány; v obou
případech došlo k zásahu do vlastnického práva, „jehož prvotní příčinou je
proces znárodnění majetku v poválečném období“; otázka, který z těchto dvou
případů měl pro postižené osoby větší dopad, je relativní a není možné k tomu
zaujmout objektivní stanovisko; je nutné však vycházet, podle názoru
odvolatelů, ze závěru, že tíha takového zásahu do vlastnického práva má v obou
případech pro postižené osoby shodný dopad; postižení tu musí zásadně obdržet
náhradu „přiměřenou hodnotě majetku“, jehož byli zbaveni.
Dovolatelé zdůrazňují, že v případě aplikace cenových předpisů ze dne 24. 6.
1991 by obdrželi každý o 758.947,- Kč nižší náhradu, než je skutečná tržní
hodnota nemovitostí, což přestavuje procentuálně 68% rozdíl. Podle názoru
dovolatelů, lze „těžko přisvědčit za těchto okolností názoru odvolacího soudu,
že k poškození práv žalobců tu nedošlo“. Striktní aplikace ustanovení § 28a
zákona č. 229/1991 Sb. by tu, podle názoru dovolatelů, nebyla v souladu s
dobrými mravy; neexistuje tu důvod, proč by žalobcům neměla být přiznána
spravedlivá finanční náhrada.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání žalobců bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud tu rozhodl na podkladě
úplně zjištěných skutkových okolností a věc posoudil správně i po právní
stránce. Náhrada tu byla poskytnuta podle ustanovení § 28a zákona o půdě v
cenách platných ke dni 24. 6. 1991 a soud dospěl ke správnému závěru, že
projednávaný případ není takovým případem, v němž by bylo možno přiznat výjimku
z této základní normy.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do
jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních
řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto
práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový
úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.
(který je použitelný i pro dovolací řízení srov. § 243c odst. 1 o.sř.)
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného s Českou republikou
- Státním pozemkovým úřadem.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 8.
2012 (sp. zn. 11 Co 208/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit ve
smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že
pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož bylo dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně změněno ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali podle dříve platného (do 31. 12.
2012, srov. nyní § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu že rozhodnutí odvolacího soudu,
napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 14 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě
podle tohoto zákona náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a
za který nebyl poskytnut jiný pozemek (§ 14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.),
přičemž bylo stanoveno, že ceny náhrad se stanoví podle cenových předpisů
platných ke dni 24. června 1991.
V ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. je pak upřesněno, že pokud tento
zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách
platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č.
182/1998 ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Pokud soudy v daném případě uvažovaly i o aplikaci ustanovení § 14 odst. 9
zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož se náhrada za nemovitost, kterou oprávněná
osoba získala do vlastnictví přídělem od státu, poskytuje do výše uhrazené
přídělové ceny) vycházely z právního závěru, který byl zaujat dovolacím soudem
již v rozhodnutí 24 Cdo 1021/2000 Nejvyššího soudu, že toto ustanovení se
použije v případě, že nemovitosti byly přiděleny po rode 1945, nikoliv na
nemovitosti, které byly přiděleny v předválečném období a na základě dřívějších
právních reforem (v daném případě šlo o nemovitosti přidělené již v roce 1930).
V návaznosti na tento právní závěr z judikatury dovolacího soudu pak se
odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem dovolacího soudu z rozhodnutí 28
Cdo 1603/2011 Nejvyššího soudu, že přiznání náhrady, jejíž výše není totožná se
zjištěnou cenou podle cenových předpisů z roku 1991 (v němž nabyly účinnost
hlavní restituční předpisy), je možné jen podle konkrétních okolností za
situace, kdyby cenový rozdíl výše náhrady, přicházející v úvahu v době soudního
rozhodování, byl v neprospěch restituentů zcela nepřiměřený a restituenty
poškozující, což odvolací soud v tomto případě na podkladě zjištěných
skutkových okolností neshledával. Také při posouzení toho, že úrok z prodlení
při určení náhrady za nevydané nemovitosti má být stanoven až od vykonatelného
soudního rozhodnutí, vycházel odvolací soud z právního závěru vyjádřeného v
rozhodnutí dovolacího soudu 26 Cdo 2749/2000 Nejvyššího soudu.
Za těchto uvedených okolností, dokládajících vycházení odvolacího soudu v daném
případě z ustálené judikatury dovolacího soudu, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2012
(sp. zn. 19 Co 208/2012 Městského soudu v Praze) posoudil tuto projednávanou
právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si jím aplikovaný
právní předpis (jmenovitě kogentní ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb.)
vyložil v rozporu s jím i citovanými závěry z judikatury dovolacího soudu, s
nimiž se dovolací soud ztotožňuje i ve svém rozhodnutí o dovolání dovolatelů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle dříve platného (do 31. 12.
2012) ustanovení § 243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu (použitelnými i
nyní ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) svým
rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání, které sice bylo
přípustné, ale nebylo shledáno důvodným, protože směřovalo proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které nespočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Pozemkovému fondu v
tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Josef R
a k o v s k ý
předseda senátu