Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Lukášem Fiedlerem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 26 Cdo 2463/2024-522 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2024 č. j. 26 Co 309/2023-471, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku I. uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. H. a V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 5. 2023 č. j. 13 C 97/2021-383 byla zamítnuta žaloba, kterou se původní žalobkyně (právní předchůdkyně vedlejších účastníků) domáhala po stěžovatelce jako žalované vyklizení budovy č. p. X, která je součástí pozemku p. č. st. Y, vše zapsané v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, Katastrálním pracovištěm Hradec Králové (dále jen "předmětná nemovitost"), a vyklizenou ji předat žalobkyni do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala původní žalobkyně odvolání. Po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a po podání odvolání došlo k záměně účastníků řízení a na místo původní žalobkyně vstoupili jako žalobci vedlejší účastníci. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítavý rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětnou nemovitost a vyklizenou ji předat vedlejším účastníkům do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení i odvolacího řízení (výroky II., III. a IV.). Krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložená kopie nájemní smlouvy ze dne 28. 4. 2000 ve světle ostatních v řízení provedených důkazů, jak byly v rozhodnutí zhodnoceny, s přihlédnutím k rozporným a nedůvěryhodným tvrzením stěžovatelky, nemůže jako důkaz k prokázání existence nájmu stěžovatelky obstát.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného krajským soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí především s hodnocením provedeného dokazování (s tím, co krajský soud z provedených důkazů zjistil) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který stěžovatelka k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry krajského soudu. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se dopustil ústavně nepřípustné libovůle a svévole při hodnocení důkazů, na základě kterého dospěl ke skutkovému závěru, který je v extrémním rozporu se závěrem okresního soudu, a to na základě totožného důkazního podkladu.
7. Okresní soud po provedení dokazování (znalecký posudek, výslech znalkyně a svědka P.) dospěl k závěru, že pravost podpisů na kopii nájemní smlouvy byla prokázána, a že nájemní smlouva je pravá a platná, a nájemní vztah existuje. Krajský soud však změnil skutkový závěr okresního soudu, aniž by provedl nový znalecký posudek nebo řádně zdůvodnil, proč se od závěru okresního soudu odchýlil. Krajský soud zpochybnil důkazní sílu znaleckého posudku i vidimované kopie nájemní smlouvy, avšak bez relevantního odůvodnění. Znalkyně potvrdila, že všechny podpisy jsou vlastnoruční, psané z volné ruky s vysokou dynamikou a psacím tempem, přičemž nebyly nalezeny žádné znaky technického padělání (překreslování, obtahování atd.). Krajský soud však tento stěžejní závěr bez relevantních skutečností a dokazování zvrátil, když ze znaleckého posudku vyzdvihl pouze technickou výhradu znalkyně, že "vzhledem k absenci originálu nebylo možné zjistit, zda nedošlo k technickému padělání kopírováním např. z jiné listiny". Krajský soud tak tuto teoretickou výhradu povýšil na absolutní důkaz o neprokázání nájmu a neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatelky.
8. Stěžovatelka dále nesouhlasí s krajským soudem, že ze svědectví P. (který soudu při svém výslechu uvedl, že měl originál nájemní smlouvy osobně v držení a zajišťoval vidimaci nájemní smlouvy) nelze učinit závěr o unesení důkazního břemene, protože svědek nebyl přítomen podpisu nájemní smlouvy. Tím krajský soud nepřiměřeně vyloučil podpůrný důkaz, který okresní soud vyhodnotil jako věrohodný, aniž by respektoval hodnocení důkazů provedené okresním soudem. Postupem krajského soudu, který na základě stejného důkazního podkladu (znalecký posudek, svědectví) dospěl k odlišnému závěru a předmětnou nemovitost stěžovatelce uložil vyklidit (a to jen s odvoláním se na teoretickou možnost padělání, a bez zohlednění pozitivního závěru okresního soudu), došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a tedy k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud založil svůj závěr o neunesení důkazního břemene primárně na zpochybnění věrohodnosti stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení stěžovatelky byla nekonzistentní, rozporná a nevěrohodná. Krajský soud zneužil informace z opatrovnického spisu o nízkých příjmech stěžovatelky k vyvrácení tvrzení, že mohla uhradit 930 000 Kč nájemného předem.
10. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu bez zopakování provedených klíčových důkazů (výslechu znalkyně a svědka P.). Takový postup je v rozporu s principem bezprostřednosti, zpochybňuje hodnocení provedené okresním soudem a porušuje právo na spravedlivý proces. Krajský soud přehodnotil důkaz, který potvrdil pravost písma (znalecký posudek), v důkaz o nepravosti, čímž uložil stěžovatelce neunesitelné důkazní břemeno prokázání negativní skutečnosti (že dokument nebyl padělán na originále). Krajský soud bez odůvodnění neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy (např. čestná prohlášení týkající se existence nájemního vztahu), nevyslechl svědky, atd. Následně krajský soud uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno existence nájemního práva a žalobě na vyklizení vyhověl. Krajský soud se dále nevypořádal s námitkami vedlejších účastníků ohledně vad a hodnověrnosti znaleckého posudku čímž byl znemožněn přezkum jeho úvah a došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ve kterém namítala extrémní rozpor ve skutkových zjištěních, jako nepřípustnou skutkovou polemiku, čímž se dopustil přepjatého formalismu. Dovolání stěžovatelky nebylo jen polemikou se skutky, ale směřovalo primárně proti tomu, že krajský soud dospěl k závěru, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, aniž by je sám opakoval, vysvětlil řádně svůj postup a tento odůvodnil. Jeho závěry nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Odepření přezkumu v takovém případě představuje přepjatý formalismus ze strany Nejvyššího soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že skutková zjištění nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
12. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud a Nejvyšší soud porušily pravidla pro hodnocení důkazů, když nevzaly v úvahu veřejnou listinu, která byla zakomponována do předložené kopie nájemní smlouvy, tedy ověřovací doložku, a požadovaly předložení originálu nájemní smlouvy, ačkoli stěžovatelka vysvětlila, proč originál nájemní smlouvy nemůže doložit. Postup krajského soudu, který na základě týchž důkazů zvrátil závěr okresního soudu, považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus. Rozhodnutí krajského soudu o uložení povinnosti stěžovatelce vyklidit předmětnou nemovitost, potvrzené Nejvyšším soudem, je dále v rozporu se základními principy proporcionality a slušnosti, zejména s ohledem na požadavky čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že soudy neprovedly test proporcionality.
13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn v řízení před obecnými soudy, resp. proti hodnocení důkazů provedenému krajským soudem. Nesouhlasí zejména s hodnocením jí předložené vidimované kopie nájemní smlouvy krajským soudem a neztotožňuje se ani se závěrem krajského soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání existence předmětného nájemního vztahu.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)]. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
17. Krajský soud v předmětné věci dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložená kopie nájemní smlouvy ze dne 28. 4. 2000 nemůže ve světle ostatních důkazů v řízení provedených, s přihlédnutím k rozporným a nedůvěryhodným tvrzením stěžovatelky, jako důkaz k prokázání existence jejího nájmu obstát. Zdůraznil, že stěžovatelka k prokázání existence svého nájemního vztahu k předmětné nemovitosti předložila (na poště) vidimovanou kopii nájemní smlouvy. Vidimace však pouze ověřuje, že se vidimovaná listina (kopie) shoduje s předloženou listinou, ale neověřuje správnost ani pravdivost údajů na vidimované listině uvedených. Proto podle krajského soudu nelze v posuzované věci vyloučit padělání podpisů na originálu nájemní smlouvy.
18. K tvrzení stěžovatelky, že "znalecký posudek prokázal, že podpisy na doložené vidimované kopii jsou pravými podpisy účastníků nájemní smlouvy", poukázal krajský soud na to, že stěžovatelkou tvrzený originál nájemní smlouvy postrádá úředně ověřené podpisy smluvních stran. Vzhledem k absenci originálu přitom znalkyně nevyloučila některý druh technického padělání na originálu listiny, např. kopírováním z jiné listiny, a uvedla, že z kopie listiny nelze zjistit, zda měly podpisy k této listině vztah. Podle fotokopie nájemní smlouvy založené ve spise, opatřené otiskem ověřovacího razítka pošty, má tato ověřovací doložka potvrzovat, že fotokopie listiny souhlasí s jejím prvopisem. Na této listině se však žádná ověřovací doložka o ověření podpisů stran smlouvy nenachází. Ani případný závěr, že fotokopie listiny je fotokopií jejího originálu, tedy ještě nepotvrzuje, že tato listina skutečně byla smluvními stranami smlouvy podepsána a že nájemní smlouva jimi takto byla se stěžovatelkou uzavřena.
19. Krajský soud dovodil, že závěr o unesení důkazního břemene není možno učinit ani z výpovědi svědka P., který pouze potvrdil, že viděl listinu, podle které byla kopie vidimována (přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že svědek byl přítomen při podpisu nájemní smlouvy, a výpověď svědka, že viděl listinu, na základě které došlo k vidimaci předložené kopie, nic neprokazuje o pravosti podpisů na listině). S ohledem na uvedené skutečnosti a s přihlédnutím ke všem v řízení provedeným důkazům a k tomu, co v řízení vyšlo najevo, včetně tvrzení stran, krajský soud dovodil, že stěžovatelce se nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně existence jejího nájemního práva k předmětné nemovitosti, a uzavřel, že vedlejší účastníci se oprávněně (v souladu s § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) domáhají ochrany svého vlastnického práva, neboť stěžovatelka předmětnou nemovitost užívá bez právního důvodu. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ve vztahu k dovolací argumentaci stěžovatelky konstatoval, že skutková zjištění, k nimž krajský soud (ale i okresní soud) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. V předmětné věci nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.), ani nebyly opomenuty žádné, pro právní posouzení věci významné důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
21. Nejvyšší soud současně v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že podle ustálené soudní praxe vidimace vzhledem ke způsobu jejího provádění neslouží k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace tak nemůže dodat vidimované listině "vyšší kvalitu" veřejné listiny. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie listiny s vidimovaným originálem. Veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že rozdíl mezi veřejnými a soukromými listinami spočívá v jejich důkazní síle. Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v průběhu řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny. Naproti tomu v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
22. Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svojí argumentací, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
23. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Krajský soud po doplnění dokazování a hodnocení všech v řízení provedených důkazů s přihlédnutím k tomu, co vyšlo za řízení najevo vč. toho, co uvedli samotní účastníci (§ 132 o. s. ř.), dospěl k závěru, že žalovaná své důkazní břemeno k tvrzení, že je nájemcem předmětné nemovitosti, neunesla. Ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil, jakým způsobem postupoval při hodnocení v řízení provedených důkazů. Krajským soudem učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů nevybočilo z mezí ústavnosti. Krajský soud v napadeném rozhodnutí zejména vysvětlil, proč vidimovaná kopie stěžovatelkou předložené nájemní smlouvy nemůže být dostatečným důkazem, a z jakých důvodů nemohl přisvědčit stěžovatelce ohledně jejího tvrzení o existenci jejího nájemního práva k předmětné nemovitosti. Krajský soud na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud následně posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
24. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti výroku I. napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu