Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) design365, s. r. o., adresa Javornická 1580, 516 01 Rychnov nad Kněžnou a 2) J. T., obou zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2016, č. j. 11 To 252/2016-1126, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2016, č. j. 5 T 27/2014-1095, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. května 2016, č. j. 5 T 27/2014-1095, rozhodl podle § 81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 17. března 2017 (dále jen "trestní řád"), s přihlédnutím k § 79d trestního řádu a za použití § 80 odst. 1 trestního řádu tak, že nemovité věci v rozhodnutí blíže specifikované (dále též "předmětné nemovitosti") se ukládají do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové. Předmětné nemovitosti, které byly převedeny na společnost design365, s.
r. o. (první stěžovatel), byly předmětem zajištění podle § 79d trestního řádu v trestní věci vedené proti obžalovaným, kde J. T. (druhý stěžovatel) vystupoval jako jeden z obžalovaných [rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2016, č. j. 5 T 27/2014-1159, byl J. T. pravomocně zproštěn obžaloby za zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů]. Po odpadnutí důvodu zajištění předmětných nemovitostí však vznikly pochybnosti o jejich vlastnictví, neboť si na ně uplatňovala nárok jednak H.
T., jakožto poškozená v trestním řízení, a současně původní vlastník, jednak společnost design365, s. r. o. jakožto v katastru nemovitostí aktuálně zapsaný vlastník. Tyto pochybnosti je podle názoru soudu nutno vyřešit jedině v rámci občanskoprávního řízení.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně si podali stížnost J. T. a společnost design365, s. r. o. Tato stížnost byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2016, č. j. 11 To 252/2016-1126, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Odvolací soud sice připustil specifičnost situace spočívající v tom, že předmětem úschovy jsou nemovité věci, avšak pokud soud prvního stupně dospěl k přesvědčení, že v posuzované věci k předmětným nemovitostem uplatňuje nárok jak poškozená H.
T., která byla v rámci trestního řízení se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení, tak i stěžovatelé, nebylo možno rozhodnout o zrušení zajištění podle §79d odst. 7 trestního řádu, nýbrž analogicky použít § 80 odst. 1 třetí věta trestního řádu a nemovité věci, u nichž jsou pochybnosti o vlastnickém právu, uložit do soudní úschovy. Odvolací soud doplnil, že usnesení podle § 80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydané věci a stěžovatelům zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení řešícím smluvní a vlastnické otázky.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 , jímž bylo zrušeno rozhodnutí, kterým došlo k vydání nemovitosti.
6. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jimi vydaném rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečně přesvědčivá a odpovídají zjištěným skutkovým závěrům, takže Ústavní soud nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
7. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu platí, že není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. O pochybnostech v uvedeném smyslu se jedná zejména tehdy, když si právo na věc nárokuje více osob. K tomuto způsobu výkladu dospěla jak doktrína (viz např. P. Šámal a kol. Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, s. 665), tak i judikatura Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. listopadu 2002 (N 147/28 SbNU 335)].
8. V případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkajícího se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Z hlediska tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení je pak podstatné, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se oprávněná osoba domáhala případného vydání věci podle občanskoprávních předpisů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. října 1998 (N 130/12 SbNU 239)].
9. Ve stávající věci stěžovatelé zpochybňují především otázku, zda je možné uložit do soudní úschovy nemovitosti, a to na základě použití analogie § 80 odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, omezí se pouze na stručné konstatování, že proti závěru obecných soudů o možnosti uložení i nemovitých věcí do soudní úschovy (byť taková situace se může jevit jako poněkud nezvyklá) nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. I když právní úprava nehovoří výslovně o možnosti uložení nemovité věci do soudní úschovy, je třeba vyjít ze smyslu § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, jímž je primárně, jak vyložil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV.
ÚS 325/98 , potřeba zabránit možnosti dispozice s věcí, o niž je spor, tak, aby nedošlo ke vzniku neodčinitelných následků. Imperativ přikazující orgánům činným v trestním řízení v případě pochybností o právu k věci postup podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu je rozhodujícím pro posouzení nyní projednávané věci.
10. V dané věci jsou nepochybně objektivní pochybnosti o právu jednotlivých osob k předmětným nemovitostem [na jedné straně vystupuje vlastník zapsaný v katastru nemovitostí, na straně druhé původní vlastnice předmětných nemovitostí, která byla zbavena svého vlastnictví v důsledku trestného činu (podvod při sjednávání kupní smlouvy k předmětným nemovitostem), při jehož řešení došlo k zajištění předmětných nemovitostí], přičemž není věcí trestního soudu, aby rozhodoval spor o vlastnictví věcí. Podstatné pro danou věc nicméně je, jak rovněž konstatuje Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV.
ÚS 325/98 , že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu upravující vydání věci (a analogicky i nakládání s věcí uložením do soudní úschovy) nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 2546/08 , usnesení ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 3847/12 a další).
Jinak řečeno uložení do úschovy neznamená trvalé odnětí vlastnického práva stěžovatelům a ústavní stížností napadená rozhodnutí nijak nesuplují či nepředjímají rozhodnutí civilních soudů o vlastnictví věci.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávali, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu