Rozhodnutí obecného soudu o vydání zajištěné nemovitosti dle § 80 odst. 1 trestního řádu nezakládá vlastnické právo k zajištěné nemovitosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. února 2015
sp. zn. I. ÚS 2307/13
ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem Hauerova 3, Opava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013, jimiž bylo rozhodnuto o vydání zajištěných nemovitostí, které byly ve vlastnictví stěžovatelky, poškozené, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013. K bližšímu odůvodnění ústavní stížnosti, které bylo advokátem stěžovatelky avizováno v textu ústavní stížnosti, nedošlo.
2. Usnesením předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 bylo v trestní věci odsouzených Š. M. a R. T., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2012, rozhodnuto o zajištěných nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky tak, že podle § 81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), za použití § 80 odst. 1 trestního řádu, se zajištěné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, a to blíže specifikovaný rodinný dům a přilehlá zahrada, včetně hospodářských a jiných stavení nezapsaných v katastru nemovitostí, vydávají poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., neboť o jejím právu na tyto nemovitosti není pochyb.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 byla stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta, neboť se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci.
II.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Současně je stěžovatelka toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo rovněž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále má stěžovatelka za to, že oba soudy porušily rovněž její právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Kromě výše uvedeného tvrzení o porušení základních práv stěžovatelky je obsahem ústavní stížnosti v zásadě pouze rekapitulace námitek obsažených ve stížnosti stěžovatelky proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012.
6. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že ve stížnosti proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 stěžovatelka namítala, že pro vydání nemovitostí poškozené společnosti nebyly splněny podmínky ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť soud by nemovitosti v jejím vlastnictví mohl vydat poškozené společnosti pouze v případě, že by o právu této společnosti na tyto nemovitosti nebylo pochyb, přičemž stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "právem, o němž není pochyb", je nutno ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu rozumět především vlastnické právo k nemovitostem. O takovémto právu však podle stěžovatelky ve vztahu k poškozené společnosti v daném případě nelze hovořit. Pokud měl soud na mysli jiné než vlastnické právo, měl toto právo v napadeném usnesení specifikovat, což však dle názoru stěžovatelky neučinil, a usnesení je proto třeba považovat za nepřezkoumatelné.
7. Dále stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci namítala, že v rámci trestního stíhání jejího manžela R. T. nebylo prokázáno, že by od něj přebírala nějaké peněžní prostředky pocházející z jeho trestné činnosti a že by tyto peněžní prostředky investovala do opravy či rekonstrukce svého rodinného domu. Tato skutečnost dle stěžovatelky přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 34 T 5/2012, v němž tento soud dospěl k závěru, že nelze učinit bezpečný závěr, že by zajištěné nemovitosti pocházely z trestné činnosti. Stěžovatelka upozorňuje, že přestože žádné nové důkazy nebyly před Vrchním soudem v Olomouci provedeny, dospěl předseda senátu v předmětné věci k jinému závěru, opíraje se především o subjektivní hodnocení finanční situace stěžovatelky a situace jejích rodičů, aniž by byla jakýmikoliv důkazy vyvrácena její tvrzení o zdrojích peněžních prostředků, které na rekonstrukci nemovitostí použila.
8. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 pak stěžovatelka namítá, že ani tento nijak nespecifikoval právo poškozené společnosti na předmětné nemovitosti, "o kterém by nebylo pochyb".
24. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 11. 10. 2012 sp. zn. 34 T 5/2012 tak, že Š. M. uznal vinnou spácháním zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a R. T. (manžela stěžovatelky) uznal krajský soud vinným spácháním návodu k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry dle § 24 odst. 1 písm. b) k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost spočívala (zjednodušeně řečeno) v tom, že R. T. jako návodce přiměl Š. M., která pracovala u poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., jako účetní a měla přístup k finančním prostředkům této společnosti, aby postupně v období od 31. 7. 2008 do 8. 12. 2011 zpronevěřila finanční prostředky této společnosti ve výši celkem 16 670 000 Kč a všechny je předala R. T.
25. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl dne 27. 3. 2012 v této trestní věci ještě v přípravném řízení podle § 79d odst. 1 trestního řádu o zajištění předmětných nemovitostí, neboť v přípravném řízení zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.
26. Rodinný dům, který je předmětem zajištění, nabyla stěžovatelka darem od svého otce na základě darovací smlouvy ze dne 24. 11. 2008. Ze zpráv státních a jiných orgánů, z odborných vyjádření, faktur, paragonů, dodacích listů, poznámek obžalovaného T. a stěžovatelky a dalších listin krajský soud zjistil, že nezaměstnaní manželé T. pobírající sociální dávky a dávky státní sociální podpory zahájili v roce 2008 rozsáhlou a mimořádně nákladnou rekonstrukci. Rodinný dům byl prakticky od základů přestavěn (nová střecha, zateplení, fasáda, omítky, nové rozvody vody a elektřiny, nová okna, nové dveře, nové obklady, nová dlažba, nové podlahy, nová kuchyň, nové schodiště, instalace kamerového systému, celý pozemek byl nově oplocen, opatřen kovovou bránou, byly provedeny zahradní úpravy apod.) Jen dle listinných materiálů manželé investovali do rekonstrukce částku ve výši 3 696 583 Kč v hotovosti, přičemž ze zajištěných materiálů vyplývá, že nad rámec doklady doložených výdajů měli se stavebními pracemi další výdaje, neboť řadě osob platili tzv. "na ruku" a bez dokladů. Z protokolu o domovní prohlídce předmětné nemovitosti a související fotodokumentace vyplývá, že z původní stavby rodinného domu zbylo toliko nosné zdivo. Z fotografií domu před rekonstrukcí je zřejmé rozsáhlé podmáčení domu, poškození fasády, oken, svodů a celkově zanedbaný stav nemovitosti. Odborným vyjádřením realitní kanceláře byla aktuální tržní hodnota domu stanovena na částku 3 000 000 Kč, tedy na částku nižší, než je zajištěnými doklady a fotodokumentací zadokumentovaný rozsah investic ze zpronevěřených peněz. Cena domu před zahájením rekonstrukce byla realitní kanceláří odhadnuta jako třetinová.
27. Součástí spisového materiálu jsou i originály faktur, pokladních dokladů a dodacích listů o nákupech nábytku, elektroniky a dalšího vybavení tohoto domu, a to v řádech stovek tisíc korun. Dne 5. 10. 2009 uzavřeli manželé T. smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění manželů, dle které přešlo do výlučného vlastnictví stěžovatelky veškeré jmění, které manželé nabyli za trvání manželství. Dle seznamu tohoto majetku se lze přitom důvodně domnívat, že šlo o věci nakoupené z výnosů z trestné činnosti. V období let 2009 a 2010 obžalovaný T. a stěžovatelka také nakoupili celkem pět automobilů, přičemž za každý z nich zaplatili v hotovosti částku v rozmezí 180 000 Kč až 360 000 Kč.
28. Pokud jde přitom o finanční situaci stěžovatelky a jejího manžela, obžalovaného T., z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla dlouhodobě nezaměstnaná (od roku 1999) a od roku 2007 jí byl vyplácen příspěvek na živobytí. Rodina T. byla úřady vyhodnocena jako sociálně potřebná. Oba manželé měli z období před zahájením trestné činnosti řadu dluhů po splatnosti, exekucí a byla jim promíjena penále. Jednalo se o dluhy z úvěrů, pojistek, poskytování telekomunikačních služeb, zdravotního pojištění, na nákladech trestního řízení apod. Manželé si opakovaně brali půjčky, dlužili na zdravotním pojištění, nebyli schopni platit dluhy ani v řádech tisícikorun a žili ze sociálních dávek a dávek státní sociální podpory. Obžalovanému T. nebyla v roce 2005 přiznána podpora v nezaměstnanosti, protože v posledních třech letech před podáním žádosti pracoval pouhé dva měsíce.
29. V souvislosti se zajištěnými nemovitostmi státní zástupce navrhl, aby zajištěný rodinný dům a související pozemky soud ve smyslu § 81a trestního řádu vydal poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. Krajský soud však pro tento návrh neshledal
žádné důvody. Pokud by k tomuto postupu soud podmínky neshledal, navrhl státní zástupce, aby bylo rozhodnuto o zabrání nemovitostí, neboť se jednoznačně jedná o výnosy z trestné činnosti, ale nemovitosti nepatří obžalovanému T., a jejich propadnutí proto nepřipadá v úvahu. Státní zástupce ve smyslu § 230 odst. 2 trestního řádu dále navrhl, pokud by soud dospěl k závěru, že potřebuje k rozhodnutí o tomto ochranném opatření provést ještě další dokazování, aby soud toto rozhodnutí vyhradil k veřejnému zasedání, když má za to, že s vlastníkem nemovitosti nebylo v hlavním líčení náležitě jednáno jako se zúčastněnou osobou. Ani tyto návrhy však nebyly krajským soudem shledány v souladu se zákonem.
30. Zmocněnkyně poškozené společnosti navrhla, aby zajištěné nemovitosti ve vlastnictví manželky obžalovaného T. (stěžovatelky) byly vydány poškozené společnosti, neboť z průběhu hlavního líčení je dle ní patrné, že podstatná část zpronevěřených finančních prostředků byla použita v předmětné nemovitosti, jelikož ani obžalovaný, jeho manželka, či rodina neměli finanční prostředky, aby mohli hradit provedenou nákladnou rekonstrukci, když po celou dobu pobírali dávky státní sociální podpory a nebyli s to zaplatit ani drobné platby a dluhy.
31. Krajský soud však dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro předání zajištěných nemovitostí poškozené společnosti ani pro zabrání těchto nemovitostí. Tento svůj postup krajský soud zdůvodnil tím, že vlastníkem těchto nemovitostí byla a je manželka obžalovaného (stěžovatelka), která v souvislosti s projednávanou trestní věcí nebyla odsouzena ani obviněna. Dle krajského soudu nebylo možno učinit bezpečný závěr, že by tyto nemovitosti pocházely z trestné činnosti, resp. že by byly nabyty za jiné věci získané trestným činem zpronevěry či jejího návodu, když podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by od svého manžela (obžalovaného T.) přebírala peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti a tyto investovala do opravy či rekonstrukce svého rodinného domu, a to přesto, že bylo prokázáno, že do rekonstrukce nemovitostí bylo investováno nejméně 3 696 583 Kč.
33. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že státní zástupce v rámci odvolání namítal, že zajištěnou nemovitost je třeba jednoznačně hodnotit jako výnos z trestné činnosti, protože rozsah investic ze zpronevěřených peněz převyšuje faktickou cenu této nemovitosti, a její hodnota je tedy plně tvořena výnosy z trestné činnosti. Z provedeného dokazování je dle názoru státního zástupce zřejmé, že ani stěžovatelka, ani obžalovaný T. si na tak nákladnou rekonstrukci nemohli vydělat. Spolehlivě tak bylo prokázáno, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti, přičemž právní titul jejího nabytí v daném případě není rozhodný, jelikož stěžovatelka darem získala nemovitost fakticky kvalitativně zcela odlišnou, jejíž totožnost s tou současnou je jen formálně právní. Státní zástupce zdůraznil, že s ohledem na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu je nepřípustné, aby rodinní příslušníci či jiné osoby z trestné činnosti profitovali, zvláště vzhledem k okolnostem případu, kdy z výnosů trestné činnosti celá rodina T. více než tři roky žila a ze zpronevěřených prostředků předmětnou nemovitost prakticky nově postavila. Státní zástupce v rámci odvolání také upozornil, že stěžovatelka se sice snažila doložit údajné finanční zdroje, avšak ty jsou buď zcela nevěrohodné, nebo jsou předmětem trestního stíhání pro podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti. V této souvislosti poukázal na smlouvu o půjčce ve výši 2,5 mil. Kč, kterou si stěžovatelka měla vzít od svých rodičů. Tato smlouva však při domovní prohlídce nebyla nalezena, ačkoliv si stěžovatelka pečlivě schovávala veškeré doklady o nákupech i drobných věcí. Vzhledem k tomu, že tato smlouva měla být uzavřena 7. 1. 2009, nelze přehlédnout, že ve smlouvě o vypořádání společného jmění manželů T. ze dne 5. 10. 2009 o ní není ani zmínka, přičemž by musela být do takového vypořádání zahrnuta. Rovněž také finanční šetření rodičů stěžovatelky spolehlivě vylučuje, že by vůbec byli schopni takovou půjčku poskytnout, když byli opakovaně evidováni na úřadě práce a jejich případné příjmy byly velmi nízké.
34. Soudu prvního stupně státní zástupce v odvolání vytkl, že přestože o těchto skutečnostech věděl, o zajištěné nemovitosti nerozhodl, a to ani na základě návrhu státního zástupce u hlavního líčení, ani na základě návrhu zmocněnkyně poškozené společnosti. Přitom by tímto postupem došlo dle státního zástupce alespoň k částečné náhradě způsobené škody. Pokud soud s tímto postupem nesouhlasil, měl rozhodnout o zabrání věci. Soud prvního stupně však o těchto návrzích jak naložit se zajištěnou nemovitostí nijak nerozhodl, a nevyřešil tak fakt přetrvávajícího zajištění.
35. S těmito námitkami se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně o nemovitostech mohl rozhodnout již v průběhu řízení, a to podle výsledků dokazování, které jsou jednoznačné a jsou rozvedeny již v odůvodnění napadeného rozsudku. Upozornil, že v tomto směru je odůvodnění rozhodnutí krajského soudu poněkud rozporuplné, neboť na jedné straně soud prvního stupně správně uzavřel, že předmětné nemovitosti byly kompletně zrekonstruované z finančních prostředků získaných z trestné činnosti, ale na druhé straně neshledal zákonné podmínky, aby o těchto zajištěných nemovitostech jakkoliv rozhodl.
36. Dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že nepřichází v úvahu uložení trestu propadnutí věci, neboť předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví odsouzeného T., ale jeho manželky (stěžovatelky). Stejně tak za dané procesní situace nelze uvažovat ani o uložení ochranného opatření zabrání věci, neboť do doby rozhodování odvolacího soudu nebylo stěžovatelce umožněno uplatnění práv ve smyslu § 42 trestního řádu jako zúčastněné osobě a stejně tak nebylo soudem prvního stupně ani rozhodnuto podle § 230 odst. 2 trestního řádu, že by si vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání. Zároveň, pokud by však bylo rozhodnuto ochranným opatřením o zabrání věci, stává se dle § 104 odst. 1 trestního zákoníku vlastníkem takové věci stát, což by bylo v rozporu s ustanovením § 46 trestního řádu, a to s plnou možností uplatnění práv poškozené společnosti.
37. Také dle názoru odvolacího soudu z výsledku dokazování spolehlivě vyplynulo, že původní nemovitost, kterou stěžovatelka dostala darem, byla z finančních prostředků z trestné činnosti jejího manžela zrekonstruována v takové míře, že z původní nemovitosti zůstaly jen obvodové zdi. Ze zpronevěřených peněz bylo přitom do nemovitosti investováno nejméně 3,7 mil. Kč, přičemž aktuální hodnota nemovitosti se pohybuje okolo 3 mil. Kč. Dle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že současná nemovitost je s původní nemovitostí totožná jen z formálně právního hlediska, ale fakticky se jedná o zcela jinou nemovitost, která byla celá pořízena z finančních prostředků získaných z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že o předmětné zajištěné nemovitosti nebylo možno rozhodnout v meritorním rozhodnutí při rozhodování o podaných odvoláních, vyhradil si vrchní soud toto rozhodnutí k samostatnému rozhodnutí.
39. V odůvodnění napadeného usnesení pak vrchní soud podrobně rekapituluje výsledky provedeného dokazování, které již byly přiblíženy pod body IV a V tohoto usnesení (finanční situace stěžovatelky a jejího manžela, finanční situace rodičů stěžovatelky, okolnosti rekonstrukce). Na tuto rekonstrukci, jakož i zařízení nemovitosti byly přitom podle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu použity finanční prostředky zpronevěřené poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., když aktuální hodnota předmětné nemovitosti je tvořena výhradně těmito investicemi, které byly přitom ještě vyšší (3 696 583 Kč) než je vlastní současná tržní hodnota nemovitosti (3 000 000 Kč). Původní nemovitost, kterou darem od svého otce nabyla stěžovatelka, byla fakticky kvalitativně zcela odlišnou nemovitostí, tudíž současně zajištěná nemovitost je pouze z formálně právního hlediska shodná s tou původní.
40. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění tohoto usnesení následně uzavřel, že společnost MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., má právo na nemovitost označenou ve výroku usnesení, jelikož byla v podstatě pořízena z jejích finančních prostředků, které jí byly zpronevěřeny, a taktéž toto právo prostřednictvím své zmocněnkyně uplatnila a navrhla, aby jí byla tato nemovitost vydána ve smyslu ustanovení § 81a trestního řádu. Nemovitosti přitom pro další řízení již nebylo třeba, neboť věc byla pravomocně skončená a nepřicházelo v úvahu její propadnutí, neboť nebyla ve vlastnictví ve věci stíhaných pachatelů a v úvahu nepřicházelo ani její zabrání. Vrchní soud konstatoval, že takový postup je nejen v souladu s Úmluvou o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb. a s rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 26. 6. 2001 (2001/500/SVV) o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, ale i umožněním plného uplatnění práv poškozené společnosti, o jejímž právu na předmětnou nemovitost není pochyb, jak vyplynulo z provedeného dokazování.
42. Nejvyšší soud doplnil, že pro závěr, že jde o "... právo, o kterém není pochyb" je podstatné zjištění věcných důvodů zakládajících nepopiratelnost práva poškozeného k věci, v daném případě k věci nemovité. Ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu rovněž zjevně neobsahuje vymezení, o jaké právo k věci se má jednat, ale klade důraz na nepochybnost práva k věci, a tedy na věcné zdůvodnění takového práva. I když stěžovatelka získala danou nemovitost darem od svých rodičů, a tedy nikoliv v souvislosti s trestnou činností obviněných, byla hodnota této nemovitosti v době darovací smlouvy stanovena na 1 mil. Kč. Až následně došlo k jejímu kompletnímu přebudování, a to výhradně z peněž získaných trestnou činností na úkor poškozené společnosti. Fakticky tak došlo k pořízení nové nemovitosti, přičemž o rozsáhlosti rekonstrukce svědčí investovaná částka, která nedosahuje ani aktuální hodnoty nemovitosti.
43. Nemovitost je výnosem z trestné činnosti, jestliže byla získána trestným činem nebo byla nabyta za jiné věci získané trestným činem - v posuzovaném případě za peníze získané zpronevěrou finančních prostředků společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. V této souvislosti také Nejvyšší soud poukázal na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., která v článku 1 definuje výnos jako pojem označující všechny ekonomické výhody pocházející z trestných činů. Tato výhoda může spočívat ve veškerém majetku, což zahrnuje majetek jakéhokoli charakteru, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý a rovněž právní dokumenty nebo nástroje prokazující oprávnění nebo zájem na takovém majetku.
44. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že předmětná nemovitost byla prakticky nově postavena, a její hodnota je tak tvořena čistě výnosy pocházejícími z trestné činnosti, přičemž konstatoval, že předmětnou nemovitost je možno označit za výnos z trestné činnosti, neboť byla pořízena za zpronevěřené peníze na úkor poškozené společnosti.
46. Usnesením sp. zn. 4 To 62/2012 ze dne 26. 9. 2013 rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 131 odst. 1 trestního řádu per analogiam, za použití § 138 trestního řádu se opravují písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti ve výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, kde se za text "(zastavěná plocha a nádvoří)" vkládá "pozemek parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří)", dále místo "přilehlá zahrada na" má správně být uvedeno "přilehlý pozemek" a konečně se za slovo "vydávají" vkládají slova "do vlastnictví".
47. Proti tomuto usnesení si k Nejvyššímu soudu následně podala stížnost stěžovatelka. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11 rozhodl tak, že podle ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 zrušil. K tomu přistoupil z toho důvodu, že podle jeho právního názoru nelze na předmětnou situaci aplikovat ustanovení § 131 odst. 1 trestního řádu, podle nějž může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoliv opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a v jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, jestliže usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 vyhlášeno nebylo.
48. Proti tomuto rozhodnutí si poškozená společnost podala ústavní stížnost. O ústavní stížnosti poškozené společnosti rozhodl Ústavní soud nálezem vyhlášeným dne 28. 8. 2014
sp. zn. I. ÚS 835/14
tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11 zrušil pro porušení práva poškozené společnosti na spravedlivý proces a vlastnického práva z důvodu nepřiléhavosti argumentace Nejvyššího soudu a jeho přepjatého formalismu.
49. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že opravné rozhodnutí o opravě chyb nemá samostatně žádný význam a je v podstatě pouhým technickým doplňkem opravovaného rozhodnutí. Není tedy dán žádný důvod, proč by ve věci neměla být přípustná analogie, když navíc Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již dříve aproboval analogické užití § 131 odst. 1 trestního řádu i na opravy trestních příkazů, byť trestní příkaz zjevně také patří mezi rozhodnutí, u kterých nedochází k jejich vyhlášení a kterými může být zasahováno do ústavně zaručených práv osob.
51. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, které však v podobě, ve které je napadáno v ústavní stížnosti, již neexistuje. V mezidobí totiž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 rozhodl o opravě písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností ve výroku tohoto rozhodnutí tak, že opravil označení vybraných nemovitostí a za slovo "vydávají" vložil slova "do vlastnictví". Ústavní soud proto v rámci rozhodování o ústavní stížnosti přezkoumával usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012.
52. Ze spisového materiálu lze spolehlivě dovodit, že předmětnou nemovitost nabyla stěžovatelka darem od svého otce na základě darovací smlouvy ze dne 24. 11. 2008. Následně ji začala spolu se svým manželem, odsouzeným T., nákladně rekonstruovat. Dle zajištěných listinných dokladů bylo do domu investováno celkem nejméně 3 696 583 Kč. Tuto nemovitost stěžovatelka se svým manželem, odsouzeným T., prakticky nově postavili, a to z finančních prostředků, které vzhledem k velmi podrobnému dokazování jejich finanční situace nemohly pocházet z jejich legálních příjmů, ale pocházely z finančních prostředků zpronevěřených poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o.
53. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že nebylo prokázáno, že by peněžní prostředky investované do rekonstrukce rodinného domu pocházely z trestné činnosti jejího manžela, lze uzavřít, že tato skutečnost byla prokázána provedeným dokazováním. Nelze také souhlasit s námitkou stěžovatelky, že její tvrzení o zdrojích peněžních prostředků, které na rekonstrukci nemovitostí použila, nebyla vyvrácena, když právě opak je pravda (viz body IV a V tohoto usnesení).
55. Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové nemovitosti (§ 79d odst. 1 trestního řádu). V usnesení o zajištění nemovitosti se zakáže vlastníkovi nemovitosti, aby nakládal s nemovitostí uvedenou v usnesení (§ 79d odst. 2 trestního řádu). Vklad vlastnického nebo jiného práva k zajištěné nemovitosti podle zvláštního právního předpisu lze po vyrozumění příslušného katastrálního úřadu podle odstavce 2 provést jen s předchozím souhlasem orgánu, který rozhodl o zajištění podle odstavce 1 (§ 79d odst. 5 trestního řádu). Jestliže zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení již není nutné, nebo zajištění nemovitosti není nutné ve stanoveném rozsahu, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí (§ 79d odst. 7 trestního řádu).
56. Nemovitost je výnosem z trestné činnosti, jestliže byla získána trestným činem, nebo byla nabyta za jiné věci získané trestným činem (např. trestným činem zpronevěry) nebo za věci tvořící odměnu za trestný čin. Smyslem § 79d trestního řádu je umožnit následné propadnutí nebo zabrání nemovitostí podle příslušných ustanovení trestního zákoníku tím, že v trestním řízení bude možné zajistit nemovitost, která je výnosem z trestné činnosti, přičemž není podstatné, kdo je v okamžiku zajištění jejím vlastníkem - nevyžaduje se, aby šlo jen o nemovitosti ve vlastnictví obviněného (ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1059 a 1061).
57. Ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu stanoví, že není-li věci, která byla podle § 78 trestního řádu vydána nebo podle § 79 trestního řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
58. Z ustanovení § 81a trestního řádu vyplývá, že na postup při vrácení peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty, které byly zajištěny podle § 79a až 79e a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79f, a při dalším nakládání s ní se přiměřeně užijí § 80 a 81 trestního řádu.
59. Obecné soudy správně dovodily, že zajištěné nemovitosti nemohou být předmětem trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty dle § 70 trestního zákoníku, jelikož nejsou ve vlastnictví pachatele trestné činnosti a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli (§ 70 odst. 2 trestního zákoníku) - pachatelem trestné činnosti, v rámci které byla poškozené společnosti zpronevěřena částka téměř 17 mil. Kč, byl manžel stěžovatelky, nikoli stěžovatelka, která je vlastníkem zajištěných nemovitostí.
60. Nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá (§ 101 trestního zákoníku). Zabraná věc připadá státu (§ 104 trestního zákoníku). Tomu, jehož věc nebo jiná majetková hodnota má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil, a orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění (§ 42 trestního řádu). Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu však vyplývá, že stěžovatelce nebylo umožněno uplatnění práv ve smyslu § 42 trestního řádu. Ani uložení ochranného opatření zabrání věci tak nepřipadá do úvahy.
XI.
61. Je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci byl při rozhodování o vydání věci veden dobrými úmysly - snahou o ochranu poškozené společnosti a co nejširší uplatnění jejích práv za situace, kdy jí byla způsobena mimořádně vysoká škoda a naděje na náhradu této škody se s ohledem na majetkové poměry odsouzených jeví jako velmi malá. Nicméně i přesto, že Ústavní soud tuto snahu o ochranu práv poškozené společnosti chápe, je třeba konkrétní způsob ochrany práv poškozené společnosti, který zvolil vrchní soud, označit za rozporný se základními právy stěžovatelky.
62. V daném případě se jedná o problematiku ochrany vlastnického práva, a to jak stěžovatelky, tak poškozené společnosti. Vrchní soud se ocitl v situaci, kdy musel rozhodnout o dalším osudu zajištěných nemovitostí. Na základě ve věci provedeného dokazování byl vrchní soud přesvědčen, že nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky byly kompletně přestavěny za výnosy z trestné činnosti manžela stěžovatelky (za část peněz z téměř sedmnácti milionů korun zpronevěřených poškozené společnosti), a že se tudíž již jedná o nemovitost zcela odlišnou, než která byla stěžovatelce darována jejím otcem. Vzhledem k tomu vrchní soud přistoupil dle § 80 a 81a trestního řádu nejprve k vydání těchto nemovitostí poškozené společnosti. S ohledem na to, že při takto formulovaném výroku Katastrální pracoviště Opava poškozené společnosti odmítlo provedení zápisu změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem, bylo následujícím usnesením vrchního soudu opraveno označení vybraných nemovitostí a slovo "vydávají" bylo opraveno na formulaci "vydávají do vlastnictví".
63. Takový postup je však v rozporu s účelem příslušných ustanovení trestního řádu a se základními právy stěžovatelky.
64. Okolnosti projednávaného případu se ve světle dosavadní judikatury jeví jako velmi specifické. Z dostupné judikatury vyplývá, že institut vydání věci tomu, "o jehož právu na věc není pochyb", dle § 80 odst. 1 trestního řádu je využíván k vydávání věcí movitých, nikoli však k vydávání nemovitostí, jako tomu bylo v případě stěžovatelky. U věci nemovité se omezení zřízené zajištěním nemovitosti podle § 79d trestního řádu ruší nikoliv vydáním věci vlastníkovi nemovitosti, ale zrušením zajištění podle § 79d odst. 7 trestního řádu. Typicky je tak dle § 80 odst. 1 trestního řádu vydávána movitá věc poškozenému, který věc vlastnil předtím, než mu byla trestnou činností pachatele odcizena, a svých práv se v rámci podané stížnosti domáhá osoba, která věc následně nabyla v dobré víře od nevlastníka - pachatele.
65. V zásadě se tedy jedná o osoby, jejichž vlastnické právo k věci existovalo předtím, než se pachatel dopustil trestné činnosti, nebo o osoby, které věc od pachatele trestné činnosti později nabyly (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 696/04
, usnesení
sp. zn. III. ÚS 665/05
ze dne 12. 1. 2006, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2103/13
ze dne 15. 10. 2013 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
66. Rozhodnutí podle 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle § 80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci, a stěžovatelům tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 665/05
, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2420/07
, usnesení
sp. zn. I. ÚS 1514/09
, usnesení
sp. zn. II. ÚS 4135/12
ze dne 6. 2. 2013 a další).
67. Ústavní stížnosti tohoto typu jsou proto na základě výše uvedené argumentace a s odkazem na subsidiární povahu ústavní stížnosti a předčasnost případného zásahu Ústavního soudu odmítány, a to buď jako nepřípustné (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3281/09
ze dne 20. 1. 2010, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3537/10
ze dne 15. 12. 2010, usnesení
sp. zn. II. ÚS 2758/11
ze dne 24. 5. 2012, usnesení
sp. zn. II. ÚS 4208/12
ze dne 6. 2. 2013), nebo jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 696/04
, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2420/07
, usnesení
sp. zn. II. ÚS 611/08
ze dne 28. 8. 2008, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2568/10
ze dne 2. 12. 2010).
XII.
68. Poškozená společnost se však nenachází ani v jedné z výše naznačených pozic. Vlastnické právo k nemovitostem stěžovatelky předtím, než došlo ke spáchání trestné činnosti, neměla a ani se nejedná o nemovitosti, které by snad nabyla v dobré víře od nevlastníka. Vlastnické právo poškozené společnosti k nemovitostem je zakládáno až samotným rozhodnutím o vydání věci "do vlastnictví" v rámci vydávání zajištěné nemovitosti dle § 80 odst. 1 trestního řádu. Takový postup se však míjí se smyslem a účelem tohoto ustanovení.
69. Z judikatury k § 80 odst. 1 trestního řádu totiž především plyne, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není totiž věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2546/08
ze dne 15. 6. 2010, usnesení
sp. zn. III. ÚS 3847/12
ze dne 12. 12. 2012 a další).
70. V dané věci však bylo snahou vrchního soudu v rámci rozhodnutí o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu vlastnictví poškozené společnosti k předmětným nemovitostem určitým způsobem nově založit (viz formulaci "vydávají se do vlastnictví"), navzdory tomu, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá (mít) z hlediska věcného a závazkového práva konstitutivní účinek. Takové oprávnění však soudu v rámci trestního řízení nepřísluší, neboť rozhodování o vlastnictví spadá do působnosti soudů civilních a není věcí orgánů činných v trestním řízení.
71. To je také důvod, proč ústavní stížnost stěžovatelky nemohla být posouzena jako nepřípustná nebo zjevně neopodstatněná, jak na základě vybrané judikatury Ústavního soudu navrhovala poškozená společnost ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Na postulátech formulovaných v dosavadní judikatuře Ústavního soudu k aplikaci § 80 odst. 1 trestního řádu je dle Ústavního soudu možno beze zbytku i nadále setrvat. Nicméně v daném případě je zapotřebí uvedenou argumentaci použít způsobem přesně opačným, než ve který ve svém vyjádření doufala poškozená společnost.
72. Poškozená společnost ve svém vyjádření s ohledem na to, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, navrhuje, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta s tím, že stěžovatelka se může (má) svého vlastnického práva domáhat v řízení před civilními soudy. Nicméně právě proto, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá (mít) z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, je třeba ústavní stížnosti stěžovatelky vyhovět a zrušit usnesení vrchního soudu, který se snaží prostřednictvím institutu vydání věci dle § 80 odst. 1 trestního řádu vlastnické právo poškozené společnosti k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky nově založit.
73. Je to tedy naopak právě poškozená společnost, která se musí svých práv dále domáhat v rámci civilního řízení, s odkazem na skutečnost, že nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky byly zásadním způsobem zhodnoceny za peněžité prostředky, které byly zpronevěřeny poškozené společnosti.
74. Přestože lze totiž vrchnímu soudu přisvědčit v tom smyslu, že rekonstrukce (a vybavení) nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky byla financována peněžními prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti jejího manžela vůči poškozené společnosti, nemůže trestní soud bez dalšího rozhodnout, že tyto se vydávají do vlastnictví poškozené společnosti. Příslušná ustanovení trestního řádu především vydávání "do vlastnictví" nijak neupravují a takový způsob vydávání ani není účelem těchto ustanovení (viz výše).
75. Zároveň je třeba upozornit také na to, že takový postup by opomíjel původní vlastnické právo stěžovatelky. Je pravda, že ve srovnání se současným stavem stěžovatelka v minulosti darem od svého otce nabyla kvalitativně zcela odlišné nemovitosti. Také finanční hodnota těchto nemovitostí v době jejich nabytí stěžovatelkou byla mnohem nižší, než je současná hodnota předmětných nemovitostí, která je zároveň nižší než částka, která byla dle zajištěných dokladů do rekonstrukce nemovitostí investována. Přes to všechno však není možné zcela abstrahovat od původního vlastnického práva stěžovatelky.
76. V opačném případě (pokud by nemovitosti byly vydány "do vlastnictví" poškozené společnosti) by stěžovatelka v důsledku rozhodnutí trestního soudu bez dalšího zcela pozbyla své vlastnické právo v původní hodnotě zhruba 1 mil. Kč, a to navzdory tomu, že v souvislosti s trestnou činností svého manžela vůči poškozené společnosti nebyla v době rozhodnutí o vydání předmětných nemovitostí odsouzena, a to ani pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, respektive legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti.
77. Předmětem rozhodnutí o vydání nemovitostí "do vlastnictví" poškozené společnosti (ve znění opravného usnesení) navíc nebyla jen pouhá stavba rodinného domu, ale také pozemek parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) a dále přilehlý pozemek na parc. č. X2 (zahrada), včetně hospodářských a jiných stavení nezapsaných v katastru nemovitostí, tj. nemovitostí zapsaných na LV č. Y u katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava. Z odůvodnění rozhodnutí však není zřejmé, proč by výnosem z trestné činnosti měly být také tyto pozemky.
78. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. na legitimní očekávání ochrany majetku.
79. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu, ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva integrální součástí ochrany majetkových práv. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, které jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva.
80. Ústavní stížnosti proto bylo podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.