Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RSDr. J. J., a Ing. V. N., obou zastoupených Mgr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, ve věci sp. zn. 11 Co 220/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2003 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadají v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu. Stěžovatelé napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací soud zrušil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.
s. ř."). V důsledku toho jim, ve sporu úspěšným účastníkům, nebyla přiznána náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru stěžovatelů nebyly v jejich případě splněny podmínky hodné zvláštního zřetele, které by zakládaly možnost použití ustanovení § 150 o. s. ř., odůvodnění odvolacího soudu se jim jeví v tomto ohledu irelevantní. Postupem Krajského soudu v Plzni se cítí dotčeni na svém právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu v Plzni ve věci sp. zn. 3 C 97/2001, jenž je mu k dispozici v jiné jím projednávané věci.
Z jeho obsahu zjistil následující:
Okresní soud Plzeň-sever svým rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č. j. 3 C 200/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 1998, č. j. 3 C 200/97-52, uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni částku 175.596,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 27. 8. 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, částečně změnil (snížil uloženou povinnost) a ve zbytku žalobu zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali dovolání, o němž Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 26.
4. 2001, č. j. 26 Cdo 306/2000-84, rozhodl tak, že napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň-sever věc znovu rozhodl svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 3 C 97/2001-120, žalobu zamítl a současně žalobkyni uložil povinnost stěžovatelům nahradit náklady řízení ve výši 87.180,50 Kč. Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala odvolání, o němž Krajský soud napadaným rozsudkem rozhodl tak, že ve výroku o zamítnutí žaloby jej potvrdil, dále uložil žalobkyni povinnost uhradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 14.535,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Okresní soud svou úvahu o náhradě nákladů řízení opřel o pravidlo úspěchu v řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Soud odvolací však dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které připadá v úvahu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., jež výjimečně umožňuje náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná..
Ze zmíněného ustanovení § 150 o. s. ř. vyplývají dvě kritéria, při jejichž splnění nemusí soud přiznat náhradu nákladů řízení. Těmito kritérii je jednak výjimečnost, jednak existence důvodů hodných zvláštního zřetele. Skutečnost, že tyto předpoklady nebyly dány, stěžovatelé odůvodňují mimo jiné odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 75, str. 145 a násl.), podle nějž.: "Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že v uvedeném směru bylo v konečném důsledku zasaženo navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny." Odkaz na tuto právní větu je však podle názoru Ústavního soudu ve světle skutkových okolností posuzovaného případu nepatřičný.
Krajský soud v Plzni aplikovatelnost ustanovení § 150 o. s. ř. opřel o hlubší úvahu, v níž se okolnostem daného případu věnoval. Podle jeho názoru byl úspěch žalobců ve věci dán tím, že v mezidobí od prvního projednání věci došlo ke změně právního názoru Nejvyššího soudu na problematiku, jež byla meritorně posuzována. Jako další okolnost zakládající důvod hodný zvláštního zřetele odvolací soud zmiňuje skutečnost, že žalovaní byli zakladateli společnosti T. J., s. r. o., která se bezdůvodně obohatila užíváním nemovitosti žalobkyně. Bez ohledu na výhrady stěžovatelů k jejich vztahu k uvedené obchodní společnosti je třeba zdůraznit fakt, že soud uvedl konkrétní důvody, pro které ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval. Nelze tedy tvrdit, že by toto ustanovení aplikoval svévolně a jen na základě formálního odkazu.
Ústavní soud konstatuje, že v zásadě není věcí ústavněprávního posuzování obsah uvážení, které § 150 o. s. ř. ve svém textu umožňuje. K této problematice Ústavní soud v minulosti uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, podmiňující aplikaci § 150 o. s. ř., a za předpokladu, kdy bylo rozhodnutí řádně odůvodněno, nelze v použití citovaného ustanovení spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (tak nález ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000 , Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, str.
168 - 169). Hodnocení, zda změna právního názoru na určitou problematiku naplňuje z hlediska intenzity v dostatečné míře požadavek zvláštního zřetele, záleží - za situace, kdy soud svůj závěr jasně vyslovil a kdy existuje příčinná souvislost mezi jím uváděným důvodem a vlivem na okolnosti určující vznik nároku na náhradu nákladů řízení - na uvážení soudu aplikujícího právo. Soud svůj právní závěr, k němuž dospěl, odůvodnil způsobem, který zákon vyžaduje (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a proto mu z hlediska ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy České republiky) nelze nic vytknout.
Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána rovněž tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum, příp. o přezkum legality jí napadeného rozhodnutí obecného soudu, ačkoli takovýto přezkum je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 5, str. 17 a násl.), neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá, leč by k takové ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky. Takové podmínky však Ústavní soud ve věci posuzované ústavní stížnosti nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu