Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Tvořivá škola, z. s., Kamenná čtvrť 750/120, Brno a 2/ Tvořivá škola, s. r. o., náměstí SNP 1117/9, Brno, právně zastoupených JUDr. Blankou Sch?blovou, advokátkou se sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3242/2018-472 ze dne 25. 10. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 26/2017-389 ze dne 16. 1. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 68 Cm 2/2012-365 ze dne 2. 11. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na uložení povinnosti první žalované zdržet se v souvislosti se žalobci, v tomto řízení stěžovateli, tvrzení "Tvořivá škola - více škody, než užitku", Marketing a PR na jedničku, ale co dál?", "Četli experti z Tvořivé školy PVP", "Místo reformy program z 19. století", "Priorita Tvořivé školy - manipulace" (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi všemi účastníky řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření o nárok na uložení povinnosti první žalované uveřejnit na vlastní náklady rozsudek v novinách Učitelský zpravodaj (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výroku II tak, že oba stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 128 749,40 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž popisovali dosavadní průběh řízení, přičemž zdůrazňovali svá již mnohokrát uváděná tvrzení týkající se závadnosti chování obou žalovaných. Jako zásadní otázku předkládanou k řešení dovolacímu soudu formulovali otázku, zda v průběhu řízení soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s níž by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. V dovolacím řízení podle soudu nelze pro uvedenou vadu pokračovat. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že "dovolatelé v dovolání uvedli pouze důvod dovolání, který spatřují v nesprávném právním posouzení věci, a dále namítají "jen" vady řízení. Formulací předložené otázky, již označili za zásadní, "zda v dále popsaných řízeních soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady" nedostály dovolatelé požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť z takto formulované otázky není zřetelné, jaké právní posouzení učiněné odvolacím soudem mají žalobci za nesprávné, a současně jaké ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považují za naplněné. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání přitom není možno dovodit ani z obsahu dovolání".
5. Nejvyšší soud rovněž odkázal na své rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) - shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jimi podané dovolání netrpělo vadami, pro něž by mělo být odmítnuto. Jsou toho názoru, že v dovolacím petitu bylo dostatečně vymezeno, čeho se týká a v čem jsou shledávány vady rozhodnutí. Ústavní soud k otázce přiměřenosti a komfortního výkladu judikoval, že i odkaz na spisovou značku judikátů Nejvyššího soudu či Ústavního soudu s právní větou je dostačující. Z toho plyne, že Nejvyšší soud se v napadaném rozhodnutí od stanoviska Ústavního soudu odchýlil, což vedlo k extrémně formalistickému přístupu k věci při řešení dovolání stěžovatelů a jeho následnému odmítnutí. Tento přístup Nejvyššího soudu pak nejenže vedl k odmítavému rozhodnutí o dovolání, ale i k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručený článkem 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
9. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. citované stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
10. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačili (a tato se podle soudu nepodává ani z obsahu dovolání). Pouze polemizují s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýkají odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávný procesní postup. Sama skutečnost, že dovolatelé mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako neostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo odmítl.
11. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
12. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé v důsledku vadně podaného dovolání nesplnili podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu