Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Fialy, zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 22 Cdo 2036/2024-333, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024 č. j. 22 Co 229/2023-301 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. srpna 2023 č. j. 5 C 282/2022-258, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROAGRO Nymburk a. s., sídlem Poděbradská 2026, Nymburk, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemků specifikovaných v rozsudku, a určil, že vlastníkem těchto pozemků je vedlejší účastnice. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele také nebylo úspěšné. Nejvyšší soud jej odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje skutkové okolnosti posuzované věci a argumenty, které předkládal obecným soudům. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že dovolací soud nesprávně a formalisticky posoudil jeho dovolání jako nepřípustné. Tvrdí dále, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a soudy nesprávně posoudily vznik vlastnického práva vedlejší účastnice, když došly k závěru, že držela předmětné nemovitosti v dobré víře. Tento závěr pak stěžovatel považuje též za porušení svého vlastnického práva, neboť dovození dobré víry vedlejší účastnice je podle něj nepřijatelné stejně jako posouzení dalších skutečností ve prospěch vydržení vlastnického práva vedlejší účastnicí.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
5. Ústavní soud předně připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není "čtvrtou instancí", která by posuzovala skutková nebo právní pochybení obecných soudů. Ústavní soud kontroluje dodržení ústavněprávních principů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namísto ústavně právních argumentů, resp. argumentů dokládajících porušení ústavně zaručených práv, předkládá námitky týkající se dokazování a právního hodnocení skutkových zjištění. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ústavně právní argumentace nemůže spočívat pouze ve spojení námitek již uplatněných v předchozím řízení s ustanoveními Listiny. Platí naopak, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02
). Toto je případ nyní projednávané věci, kdy zásah Ústavního soudu není opodstatněný.
7. Námitky, které stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá, se totiž prakticky neliší od těch, které vznášel před obecnými soudy, přičemž stěžovateli nelze přisvědčit, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Naopak závěry soudů jsou srozumitelně, logicky a podrobně odůvodněny. Pokud jde o posouzení dobré víry na straně vedlejší účastnice, soudy se této otázce pečlivě věnovaly a podrobně se k ní vyjádřil jak odvolací soud (body 30 a 31 rozsudku odvolacího soudu), tak dovolací soud (body 17 až 19 usnesení dovolacího soudu). Nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě popsaly všechny úvahy, které je vedly k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice. Nelze ani souhlasit se stěžovatelem, že Nejvyšší soud formalistickým odmítnutím dovolání porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dovolací soud se podrobně zabýval všemi dovolacími námitkami stěžovatele, a u každé jednotlivě objasnil důvody, pro něž nemohou založit přípustnost dovolání.
8. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu