USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované PROAGRO Nymburk a.s., se sídlem v Nymburce, Poděbradská 2026, IČO: 45149666, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o určení vlastnického práva a o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 282/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 22 Co 229/2023-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 5 C 282/2022-258, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je žalobce vlastníkem pozemků parc. č. XY, na němž stojí stavba bez č. p./č. e., parc. č. XY, na němž stojí stavba bez č. p./č. e., parc. č. XY, na němž stojí stavba bez č. p./č. e., parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I). Určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 22 Co 229/2023-301, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a změnil v nákladovém výroku III (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud nesprávně dovodil dobrou víru žalované. Ta se měla opírat o kupní smlouvu z roku 1972, v níž však chyběl projev vůle druhého spoluvlastníka (jednoho z manželů) převést svůj spoluvlastnický podíl. Vzhledem k úpravě bezpodílového vlastnictví manželů se podle odvolacího soudu mohl nabyvatel domnívat, že smlouva byla řádně uzavřena jen jedním ze spoluvlastníků (manželů). Tento závěr je podle žalobce v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 159/2001, 22 Cdo 1253/99).
Je nepřijatelné dovozovat dobrou víru na základě neznalosti právní úpravy. Žalovaná mohla a měla vědět, že na základě kupní smlouvy z roku 1972 nemohla nabýt spoluvlastnický podíl spoluvlastnice, která smlouvu neuzavírala. Jako neřešenou otázku žalobce dále vymezil, zda mohla osoba nakládající s nemovitostí podle zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (resp. podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby) být oprávněným držitelem pozemku.
Odvolací soud se nezabýval námitkou výkonu držby na základě kupní smlouvy. V pozemkové evidenci bylo vyznačeno k celému pozemku užívací právo zemědělské organizace – ta mohla podle zákona č. 123/1975 Sb. na pozemcích provádět úpravy či zřizovat stavby potřebné pro její činnost. Žalovaná tak k výstavbě budov na předmětných pozemcích nepotřebovala vlastnické právo, neboť jí svědčilo právo užívací (detence). Navíc bylo možné odlišit vlastnictví pozemku a stavby a její vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno až v roce 2004.
Odvolací soud se nevypořádal ani s tím, že žalovaná nedoložila svoji držbu předmětných pozemků – výstavba hal a jejich oplocení podle něj její výkon nezakládá. Dále žalobce namítl, že ačkoliv soudy dovodily pouze jeho knihovní držbu, nevěnovaly se otázce polohy a rozlohy předmětných pozemků. Původní pozemek o rozloze více jak 8 500 m2 je velmi rozsáhlý, dlouhý a úzký – na první pohled není jasné, kde se nachází. Žalobce tak neměl důvod pochybovat; navíc v době nabytí ani nebyl zahájen proces digitalizace.
Jako neřešenou otázku vymezil, zda lze v případě obdobných pozemků uplatňovat tzv. knihovní držbu, jestliže je pro držitele prakticky nemožné či značně obtížné rozpoznat, kde se jeho pozemek nachází. Podle žalobce by mělo v tomto případě ustoupit faktické užívání v dobré víře ve správnost evidence, je-li navíc pozemek dán do užívání třetí osobě (sdruženého podniku, jehož užívací právo bylo evidováno). Odvolací soud se ani nevypořádal s otázkou jeho dobré víry: neměl důvod se domnívat, že mu vlastnické právo nesvědčí, pozemek nabyl od osoby zapsané jako vlastník, evidence nemovitostí přitom podle něj neměla jen evidenční charakter, byl tak dobrověrným nabyvatelem, žalovaná oproti tomu nechala své právo zapsat až v roce 2004.
Dále napadl rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno, věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení a žalobci byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný. Dovolací důvody naopak neobstojí. Kupní smlouva z roku 1972 představuje pro žalovanou dostatečný titul držby. Skutečnost, že do roku 2004 nebyla evidovaná, by jí neměla jít k tíži. K otázce uplatňování knihovní držby uvedla, že se žalobce dovolává spíše skutkových okolností nežli obecných právních otázek. Navíc je dovolání vnitřně rozporné; žalobce na jednu stranu uvádí, že nemohl rozpoznat, kde se jeho pozemek nachází, a současně se označuje za držitele. Držbu předmětných pozemků vykonávala žalovaná, a to v dobré víře, od roku 1974 (od výstavby areálu chovu kuřic) až doposud. Domnívá se, že splňuje podmínky i pro mimořádné vydržení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
13. Žalobce v dovolání namítl nesprávné posouzení vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanou (sekce A bod A 1 dovolání).
14. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
15. V této části dovolání spatřuje dovolatel jeho přípustnost v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu, kterou zde dovolatel identifikuje dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu; absentuje zde však zobecnitelná právní otázka, kterou by měl odvolací soud vyřešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, proto je dovolání v této části vadné. Žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahují obecný výklad institutu vydržení a otázku dobré víry držitele jako jednoho ze stěžejních předpokladů pro vydržení vlastnického práva. Na jejich základě však žalobce vyjadřuje nesouhlas se závěrem o splnění podmínek pro vydržení v této konkrétní značně individuální věci v zásadě toliko sumarizujícím konstatováním, že právní předchůdce žalované si musel být vědom toho, že nemůže být v dobré víře o oprávněnosti držby pozemku, neboť by „postačovalo seznámit se se zákonem“.
16. V této souvislosti nicméně dovolací soud dodává, že judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila na závěru, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení zpochybnit v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
17. Odvolací soud uvedl (viz bod 30 odůvodnění jeho rozsudku), že žalovaná nenabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy z roku 1972, neboť v ní chyběl projev vůle jednoho z prodávajících spoluvlastníků. V kupní smlouvě vystupovali jako prodávající manželé F. a K. Z., kteří nabyli mj. dnešní předmětné pozemky v roce 1937 do podílového vlastnictví, a právě podpis K. Z. v ní chyběl. Podle odvolacího soudu však z kupní smlouvy bylo možné odvozovat oprávněnou držbu žalované ve vztahu k předmětným pozemkům. Zohlednil, že již existovalo bezpodílové spoluvlastnictví manželů; v tomto režimu nebylo třeba, aby účastníky smlouvy o převodu museli být oba manželé. Předchůdce žalované tak mohl být i přes absenci podpisu K. Z. v dobré víře o řádném uzavření kupní smlouvy. Ani manželé Z. si nemuseli uvědomovat, že pozemek nemají v bezpodílovém spoluvlastnictví. Přihlédl i k dlouhodobosti a nerušenosti držby.
18. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy z roku 1972 nebyl dovoláním napaden, proto se jím dovolací soud nemohl zabývat a vyšel z něj. Napadenou úvahu o oprávněnosti držby předchůdce žalované již dovolací soud přezkoumal a dospěl k závěru, že není zjevně nepřiměřená. Bylo třeba zohlednit, že v kupní smlouvě vystupovali jako prodávající oba deklarovaní vlastníci, tj. F. i K. Z. Zároveň ve smlouvě nebylo uvedeno, že převáděné pozemky jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví. Naopak jejich shodné příjmení evokovalo manželský vztah, a tedy bezpodílové spoluvlastnictví pozemků. Domníval-li se za této situace předchůdce žalované, že je na základě takové smlouvy (bez podpisu K. Z.) vlastníkem pozemku označeného v kupní smlouvě, lze jeho omyl hodnotit jako omluvitelný. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený, v dovolacím řízení obstojí.
19. S těmito konkrétními okolnostmi a úvahami, na nichž založil odvolací soud svůj závěr o dobré víře právního předchůdce žalované, pak dovolání ostatně vůbec polemiku nevede. Není zřejmé, o jaké „seznámení se se zákonem“ by v daném ohledu mělo jít, aby právní předchůdce žalované nemohl být v dobré víře a sám žalobce tuto námitku ani nijak nerozvádí. Žalobce vyjadřuje toliko nesouhlas s celkovým úsudkem odvolacího soudu, nikoliv však s jeho jednotlivými úvahami.
20. Dále dovolatel namítá (viz bod A 2 dovolání), že se odvolací soud vůbec nezabýval argumentací žalobce, že „v daném případě žalobce (zjevně právní předchůdce žalované – poznámka dovolacího soudu) nevykonával držbu předmětných pozemků na základě kupní smlouvy“. V této souvislosti pokládá otázku, zda osoba nakládající s nemovitostí podle zákona č. 49/1959 Sb. či č. 123/1975 Sb. mohla být oprávněným držitelem.
21. Posouzení této otázky je bezpředmětné, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno – jak bylo uvedeno výše – na tom, že žalovaná vykonávala držbu na základě kupní smlouvy z roku 1972, na jejímž základě si mohla myslet, že je vlastnicí předmětných pozemků. Evidence užívacího práva zemědělské organizace tak nebyla v tomto případě významná. Odvolací soud naopak jasně konstatoval (viz bod 30 odůvodnění), že právní předchůdce žalované se chopil držby pozemků v 70. letech 20. století na základě kupní smlouvy.
22. K námitce (viz bod A 3 dovolání), že žalovaná nijak nedoložila držbu předmětných pozemků, pak žalobce nijak nevymezil přípustnost dovolání, zejména nevymezil zobecňující právní otázku, kterou by měl dovolací soud vyřešit. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že (v témže bodě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) odvolací soud jasně uzavřel, že právní předchůdce na předmětných pozemcích začal v 70. letech 20. století budovat stavby pro chov drůbeže, vyňal pozemky ze zemědělského půdního fondu, oplotil je, následně provedl rekonstrukci staveb, přičemž pozemky byly desítky let součástí uzavřeného oploceného areálu, využívaného pro velkochov kuřic, přičemž kolem něho bylo stanoveno ochranné pásmo se zákazem vstupu cizích osob.
23. Námitky posouzení předpokladů vydržení žalobcem (viz sekce B dovolání) také přípustnost dovolání nezakládají.
24. V části B 1 dovolání pokládá dovolatel právní otázku, zda „lze v případě obdobných pozemků, tj. rozsáhlých lánů půdy určených k zemědělskému využití, uplatňovat institut knihovní držby, když v daném případě je pro držitele fakticky nemožné či značně obtížné rozpoznat, kde se jeho pozemek nachází“.
25. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá; dovolacímu soudu především není zřejmé, který z rozhodujících závěrů odvolacího soudu by měl být prostřednictvím této námitky zpochybněn. Odvolací soud jasně konstatoval (viz bod 7 ve spojení s bodem 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že v kupní smlouvě ze dne 11. 4. 1972 byla předmětem převodu část pozemku (PK) č. XY, vymezená podle geometrického plánu č. 7690-128032-72 na oddělení pozemku ze dne 10. 4. 1972 vyhotoveného Střediskem Geodézie, pro okres Nymburk dílem „L“ o výměře 2 242 m?, a právní předchůdce žalovaného žádné pochybnosti o umístění koupeného pozemku neměl.
26. Podle závěrů judikatury ostatně platí, že je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013). Dovolacímu soudu pak není zřejmé, proč a jak by okolnosti daného případu měly na těchto závěrech cokoliv měnit.
27. V části B 2 dovolání pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odvolací soud „nevypořádal s otázkou jeho dobré víry, kdy jako dobrověrný nabyvatel nabyl předmětný pozemek od svých právních předchůdců“. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
28. Především v souvislosti s ní opětovně absentuje vymezení zobecňující právní otázky (zde jakékoliv právní otázky) i vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Nadto odvolací soud žalobní argumentaci ve vazbě na dobrou víru neopomenul. Jasně konstatoval (viz bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že základní žalobní argumentace žalobce byla založena na tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1972. Při akceptaci tohoto závěru pak žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům darovací smlouvou od jeho matky ze dne 27. 7. 1993. Pouze pro případ eventuálního posouzení kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1972 jako platné pak žalobce namítal, že by nabyl vlastnické právo k pozemkům vydržením, protože byl v dobré víře. Obdobně v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak žalobce poukazoval na to, že byl v dobré víře, chopil se oprávněné držby a „měla by mu být poskytnuta ochrana“. V kontextu těchto žalobních a odvolacích tvrzení směřujících k tvrzenému vydržení vlastnického práva na ně reagoval odvolací soud jednoznačným závěrem (viz bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že se žalobce nikdy držby předmětných pozemků fakticky nechopil, což bez dalšího vylučuje úvahu o možném vydržení vlastnického práva.
29. Jestliže žalobce v závěru této části dovolání přichází s tvrzením, že se „odvolací soud nezabýval možným dobrověrným nabytím vlastnického práva žalobce od nevlastníka“, pak v této podobě je uvedené tvrzení jednoznačně a konkrétně uplatněno až v dovolání. Odvolací soud totiž reagoval na argumentaci směřující k vydržení, kterého se žalobce dovolával pro případ, že by soudy posoudily kupní smlouvu ze dne 11. 4. 1972 jako platnou. Jestliže by měl žalobce nabýt vlastnické právo od neoprávněného uzavřením darovací smlouvy, pak by argumentace směřující k nabytí vlastnického práva vydržením byla nelogická. I kdyby však dovolací soud zvažoval situaci pro žalobce v tom ohledu, že by nabyl od neoprávněného vlastnické právo darovací smlouvou ze dne 27. 7. 1993, vzhledem ke skutečnosti, že až v roce 2004 byla v katastru nemovitostí zapsána duplicita vlastnického práva účastníků a do té doby přetrvával neměnný stav nerušené držby žalovaným, je zřejmé, že zákonná desetiletá lhůta k vydržení vlastnického práva by u žalovaného samotného proběhla v plném rozsahu a sám by podmínky vydržení vlastnického práva splnil. I při akceptaci této námitky by tak rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve svém výsledku správné.
30. Námitkou směřující do oblasti nákladů řízení (viz sekce C dovolání) se pak dovolací soud nemohl zabývat, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení objektivně nepřípustné.
31. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, může se žalovaná jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutím nebo exekucí.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu