Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7 - Bubeneč, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. září 2024 č. j. 3 KZN 1002/2024-14, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 23. května 2024 č. j. 2 ZN 3191/2022-22 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místního oddělení Vinohrady ze dne 16. ledna 2023 č. j. KRPA-112726-22/TČ-2022-001211, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místního oddělení Vinohrady, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Vinohrady (dále jen "policejní orgán"), napadeným usnesením odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit neznámý pachatel, stručně řečeno, tím, že v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 45 T 10/2020 předložil listinné důkazy podepsané údajně stěžovatelem, ačkoliv mělo jít o padělky. Policejní orgán z provedených důkazů nezjistil, že by došlo ke spáchání trestného činu. Všechny zmíněné listinné důkazy opatřila do spisu předsedkyně senátu prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. Padělané listiny byly pouze fakturami, a nešlo tedy o veřejné listiny. Policejnímu orgánu se ani nepodařilo zjistit, zda podpisy jsou skutečně padělané, avšak vzhledem k výše uvedenému není další prověřování na místě. Podle policejního orgánu podal stěžovatel trestní oznámení účelově, aby mohl získat informace z trestní věci, která souvisí s trestní věcí, v níž je stěžovatel obviněný, avšak obsah spisu mu nebyl doposud z taktických důvodů zpřístupněn.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel "žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu", kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") vyhodnotilo napadeným vyrozuměním jako nedůvodnou. Závěr policejního orgánu označilo za správný. Úvahu policejního orgánu o účelovosti trestního oznámení však státní zastupitelství považovalo za "poměrně nešťastnou a nepřípadnou", neboť se nijak netýká zjištění toho, zda se skutek nestal. Předmětný přečin nicméně nemohl být v dané věci spáchán, neboť stěžovatelem popsané listinné důkazy soudu nikdo "nepředložil", nýbrž byly vyžádány cestou mezinárodní právní pomoci. K naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedené v § 347a trestního zákoníku se vyžaduje určitá aktivita pachatele. Stěžovatel navíc nemá v dané trestní věci postavení poškozeného, neboť tvrzeným jednáním mu nevznikla žádná relevantní újma. Přesto měl policejní orgán povinnost stěžovateli usnesení o odložení trestní věci doručit, což neučinil.
4. Proti vyrozumění obvodního státního zastupitelství podal stěžovatel podnět k výkonu dohledu, který Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") odložilo napadeným vyrozuměním jako nedůvodný. V jeho odůvodnění označilo závěry policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství za správné.
5. Stěžovatel v doplňované ústavní stížnosti namítá, že o podezření z trestného činu hovořila i soudkyně, která jako první stěžovateli listiny ukázala. Policie byla ve věci v podstatě zcela neaktivní, neboť pouze vyslechla stěžovatele a telefonicky konzultovala možnost zkoumání pravosti podpisu. Následně stěžovatel neobdržel žádné informace o postupu v řízení ani o odložení celé věci. To je odůvodněno zcela nedostatečně a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Částí odůvodnění policejní orgán dokonce porušuje zásadu presumpce neviny, neboť spekuluje, že stěžovatel se sám nepochybně dopustil trestného jednání (navíc ve věci, kde ještě ani neskončilo přípravné řízení). Ani případná stěžovatelova vina, kterou odmítá, by však nezbavovala orgány činné v trestním řízení povinnosti stíhat veškeré trestné činy. Podle stěžovatele nelze danou trestní věc uzavřít tím, že listiny byly českému soudu předloženy německými orgány. Policejní orgán měl podle stěžovatele pátrat, jakým způsobem se německé orgány k těmto listinám dostaly. Podle stěžovatele nelze daný trestný čin vykládat natolik restriktivně, že by vyžadoval jedině přímé jednání aktivního pachatele. K trestní odpovědnosti pachatele totiž postačuje, že takový zfalšovaný důkaz byl vyroben a není nutné, aby jej pachatel rovněž zaslal soudu. Dále se orgány činné v trestním řízení nikterak nezabývaly otázkou, zda nedošlo k naplnění znaků jiné skutkové podstaty (např. podvodu nebo poškození cizích práv). Navíc všechny rozhodující orgány odmítly stěžovateli přiznat postavení poškozeného. Je přitom zřejmé, že zfalšování daných listin stěžovatele bezprostředně poškozuje. Konečně postup orgánů činných v trestním řízení je v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek K. U. proti Finsku č. 2872/02).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není další instancí v rámci trestního soudnictví, tím méně pak orgánem, který by měl přezkoumávat naplnění podmínek pro zahájení trestního stíhání. Právo na účinné vyšetřování je naplněním pozitivního závazku státu vyšetřovat a trestně postihovat nejzávažnější porušení základních práv a svobod. Principy práva na účinné vyšetřování však nejsou v žádném střetu se základními (a často ústavou chráněnými) pravidly a principy trestního práva. Mezi ty hlavní patří zejména zásada legality užití prostředků trestního práva (srov. čl. 39 Listiny), jejíž aplikace byla klíčová v dané věci.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko předkládá svoji vlastní interpretaci předpisů podústavního práva, se kterou se orgány činné v trestním řízení neztotožnily. Jelikož přitom neporušily žádný ústavní princip, nepřísluší Ústavnímu soudu do jejich činnosti zasahovat. Vykládají-li orgány činné v trestním řízení klíčový znak § 347a trestního zákoníku vyjádřený slovem "předloží" jako naplněný pouze aktivním jednáním pachatele, není na takovém výkladu nic protiústavního. Proto je napadený postup, kterým byla daná trestní věc odložena, ústavně souladný a není nutné se zabývat otázkou, zda vůbec stěžovateli svědčila práva vyplývající z postavení poškozeného.
10. Jde-li o úvahy policejního orgánu o stěžovatelově motivaci podat trestní oznámení, ztotožnil se Ústavní soud s názorem obvodního státního zastupitelství, že tyto úvahy jsou nadbytečné a nepřípadné, ale nejsou důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Závěr policejního orgánu totiž není formulován jako závěr o stěžovatelově vině, nýbrž jako spekulace o jeho možné motivaci zahájit dané trestní řízení. Z výše uvedeného je pak rovněž zřejmé, že orgány činné v trestním řízení neporušily závěry stěžovatelem dovolávané judikatury ohledně rozsahu účinného vyšetřování, neboť vyloučily spáchání jakéhokoliv trestného jednání.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu