Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Šolce a 2) Marie Šolcové, oba zastoupeni JUDr. Rudolfem Coganem, advokátem se sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2018, č. j. 42 ICm 3115/2017-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 101 VSPH 506/2018-155, rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2005, č. j. 13 C 177/2004-117, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2009, č. j. 15 C 401/2007-81, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.
3. Pokud jde o napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2018, č. j. 42 ICm 3115/2017-83, a Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 101 VSPH 506/2018-155, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou.
4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Řízení o ústavní stížnosti je totiž založeno na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, resp. nejsou splněny podmínky řízení, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v dané věci podali dovolání, ač nebyli řádně zastoupeni právním zástupcem, přičemž věděli, že jim nebyl ustanoven právní zástupce pro dovolací řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 34/2019, kterým bylo řízení o dovolání stěžovatelů z důvodu této vady zastaveno, přitom stěžovatelé petitem ústavní stížností nenapadají a nebrojí proti němu ani použitou argumentací.
5. Ústavní soud proto uzavírá, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná a jako taková musí být odmítnuta. Jak totiž vyplývá ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.; ST 45/87 SbNU 905, body 60-61), "praxe Ústavního soudu je ustálená v tom, že požadavkem vyčerpat je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1489/08 ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2397/09 ze dne 2.
11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2425/10 ze dne 7. 10. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015 (N 171/78 SbNU 555)]. Byl by ostatně nesmyslný závěr, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti sice musí podat opravné prostředky, které jim zákon nabízí, ale nemusí je podat bezvadně či včas. Jelikož by v případě vadných podání (u nichž vady nebyly odstraněny) soudům nezbývalo než tato podání odmítat, aniž by je podrobily meritornímu přezkumu, čímž by nastala podobná situace, jako by daný opravný prostředek vůbec uplatněn nebyl, byla by tímto výkladem zásada subsidiarity ústavní stížnosti zcela popřena.
Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá". Jestliže tedy při podání dovolání stěžovatelé nesplnili podmínky řízení (absence obligatorního právního zastoupení) a dovolací řízení proto muselo být zastaveno, nevyčerpali stěžovatelé efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva.
6. Pokud pak jde o rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2005, č. j. 13 C 177/2004-117, a o rozsudek téhož soudu ze dne 20. 3. 2009, č. j. 15 C 401/2007-81, je ústavní stížnost podaná v tomto rozsahu zjevně opožděná, a to s ohledem na lhůtu podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro opožděnost a zčásti pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj