USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v
právní věci žalobců a) J. Š., narozeného XY a b) M. Š., narozené XY, obou bytem
XY, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Podlesí 541, Hodkovice n.
Moh., se sídlem v Hodkovicích nad Mohelkou, Podlesí 541, PSČ 463 42,
identifikační číslo osoby 25 45 90 15, zastoupenému Mgr. Vladislavem Šintákem,
advokátem, se sídlem v Liberci, Křížkovského 372/16, PSČ 460 01, o popření
vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. Š. a M. Š.,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018,
č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 42 INS XY), takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
22. ledna 2018, č. j. 42 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobci (J. Š. a M. Š.)
domáhali vůči žalovanému (Společenství vlastníků jednotek Podlesí 541,
Hodkovice n. Moh.) určení, že žalovaný nemá za žalobci (dlužníky) vykonatelnou
pohledávku P1.1 přiznanou žalovanému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne
20. března 2009, č. j. 15 C 401/2007-81, v celkové výši 1.025.599,74 Kč (bod I.
výroku), dále odmítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vůči žalovanému určení, že
žalovaný nemá za žalobci (dlužníky) vykonatelnou pohledávku P1.2 přiznanou
žalovanému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. října 2005, č. j. 13 C
177/2004-117, v celkové výši 719.722,96 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího
řízení a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobců
(druhý a třetí výrok) a o náhradě nákladů státu (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání (viz podání ze dne 21. ledna 2019 ? č. l. 169); současně požádali o ustanovení zástupce pro dovolací
řízení a oznámili soudu „novou adresu trvalého pobytu a tudíž adresu
doručovací“ (XY). Insolvenční soud usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 42 ICm XY, zamítl návrh
žalobců na ustanovení zástupce pro dovolací řízení, považuje dovolání (s
poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017, sen. zn. 29
ICdo 91/2015) za zjevně neúspěšné uplatňování práva, a vyzval je, aby ve lhůtě
15 dnů odstranili vady dovolání spočívající v tom, že nebylo sepsáno advokátem
nebo notářem“. Usnesení bylo řádně doručeno žalobcům (na shora uvedenou adresu)
postupem podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dne 11. února 2019 a nabylo právní moci. Podáním datovaným 27. února 2019 (č. l. 172) žalovaní podali proti rozsudku
odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2018 (další) dovolání, v němž znovu
požádali o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 24/2019-189,
vyzval žalobce k odstranění nedostatku povinného zastoupení a poučil je o
následcích nečinnosti; usnesení bylo žalobcům doručeno dne 30. května 2019. Podáním datovaným 10. června 2019 žalobci opětovně požádali o ustanovení
zástupce a uvedli, že jim nebylo doručeno usnesení insolvenčního soudu ze dne
24. ledna 2019. Jelikož žalobci neodstranili nedostatek povinného zastoupení ani ve lhůtách
určených insolvenčním soudem a Nejvyšším soudem, ani později, Nejvyšší soud
dovolací řízení podle ustanovení § 243f odst. 2, § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2
o. s. ř. zastavil. Přitom shledal neopodstatněnou výhradu žalobců o tom, že jim nebylo doručeno
usnesení ze dne 24. ledna 2019 (viz doklady o doručení založené ve spisu mezi
č. l. 171 a č. l. 172, a to obálky typ III. včetně oznámení pro vyvěšení na
úřední desce soudu). O opakovaných žádostech žalobců o ustanovení zástupce pro dovolací řízení
Nejvyšší soudu nerozhodoval, když insolvenční soud usnesením ze dne 24. ledna
2019 návrh žalobců o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl proto, že
dovolání vyhodnotil jako zjevně neúspěšné uplatňování práva, přičemž žalobci v
dalších žádostech z tohoto pohledu neuvedli žádné (nové) skutečnosti, jejichž
prostřednictvím by zpochybnili správnost tohoto právního posouzení. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poukazuje (ve vztahu k údaji o datu
narození J. Š. v exekučním titulu) na obsah protokolu o jednání ze dne 22. ledna 2018, jakož i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2015,
č. j. 26 Cdo 4423/2014-240 (viz č. l. 61 spisu). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první o. s. ř., když dovolatelé
z procesního hlediska zavinili, že dovolací řízení bylo zastaveno, a žalovanému
podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.