Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 713/2025-448 ze dne 27. 8. 2025, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn 8 To 84/2025 ze dne 6. 5. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. j. 1 T 3/2025 ze dne 3. 3. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč. Tohoto trestného činu se podle obvodního soudu dopustila tím, že opakovaně podávala žádosti o vyplacení příspěvku pro solidární domácnost podle § 8 zákona č. 66/2022 Sb., o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaný invazí vojsk Ruské federace. Obvodní soud pro Prahu 10 po provedeném dokazování dospěl k závěru, že si stěžovatelka musela být od počátku vědoma toho, že příspěvek je podmíněn tím, že se nesmí jednat o ubytovávání v ubytovacím zařízení. Do žádostí úmyslně neuvedla, že ubytování uvedených ukrajinských občanů probíhalo v ubytovacím zařízení (Hotel A.), které provozovala. Od 24. 1. 2023 navíc ani neměla žádný právní titul k užívání této budovy, neboť jejím nájemcem se stala společnost TABJ, s.r.o., Na základě těchto žádostí byly obviněné vyplaceny příspěvky v celkové výši 120.000 Kč.
3. Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že zamítl odvolání stěžovatelky, jelikož se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením věci obvodním soudem. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva nebýt potrestán bez zákonného podkladu podle čl. 39 Listiny a práva na "jednání v rodném jazyce" podle čl. 37 odst. 4 Listiny, čímž stěžovatelka zřejmě míní právo na tlumočníka náležící osobě která prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání (čl. 37 odst. 4 Listiny).
5. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí nerespektují zásadu, podle níž je třeba prostředky trestního práva používat jako ultima ratio. V situaci, kdy zde byl právní spor o tom, zda se jednalo o byty či o pokoje ubytovacího zařízení, nemá a nemůže mít věc trestněprávní rozměr.
6. Stěžovatelka je zároveň přesvědčena, že jí nebylo možné přičítat podvodný úmysl. Poukazuje na dokument vydaný Městskou částí Praha 10, Odborem stavebním, podle něhož byl objekt, ve kterém ukrajinské uprchlíky ubytovávala, bytovým domem a nikoliv hotelem. Stěžovatelka tedy jednala v dobré víře v úřední dokument, podle něhož byly v 2. a 3. a 4. nadzemním podlaží kolaudačně byty, a proto umístění uprchlíků v tomto prostoru nemohlo být považováno za ubytování v ubytovacím zařízení hotelového typu.
7. Konečně stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího "práva jednat v rodném jazyce" ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny došlo tím, že v rámci jednání odvolacího soudu - když se stěžovatelka začala vyjadřovat ve věci ve směsici ruského a českého jazyka - předseda senátu uvedl, že tomuto projevu nerozumí. Jestliže účastník projeví v rámci svého projevu zjevně jazykový nedostatek v českém jazyce, pak je na místě, aby soud buď využil své vlastní znalosti použitého jazyka nebo ustanovil překladatele. K tomuto zjevně nedošlo a senát odvolacího soudu tento projev ignoroval.
9. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že veškeré námitky stěžovatelky vztahující se k údajné absenci podvodného úmyslu i k otázce trestního práva jako ultima ratio jsou pouhým opakováním argumentů, jež stěžovatelka uplatňovala v řízení před soudy všech stupňů a s nimiž se obecné soudy opakovaně vypořádaly. Ústavní soud přitom nemá žádné ústavněprávní výhrady ani proti vypořádání těchto námitek, ani proti zjištění skutkového stavu nalézacím soudem. Závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatelka jednala v přímém úmyslu, neboť záměrně uvedla nepravdivé údaje v rozporu s realitou jak v žádostech o přiznání příspěvku, tak i v e-mailové komunikaci s pracovnicí Úřadu práce, je řádně odůvodněn.
13. Obecné soudy se opřely o přesvědčivě odůvodněný skutkový závěr, podle něhož stěžovatelka věděla, že faktický stav vnitřního uspořádání nemovité věci neodpovídá stavu uvedenému ve stavebním povolení. Jinými slovy věděla, že se nejedná o bytový dům s turistickou ubytovnou, nýbrž o hotel. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatelka nemovitost (klasický hotel s číslovanými pokoji) sama provozovala a jeho služby takto inzerovala. Dále poukázaly i na to, že stěžovatelka jako nájemkyně uzavřela nájemní smlouvy na "Hotel A." s tím, že účelem nájmu je provozování podnikatelské činnosti (ubytovací služby, pohostinská činnost).
14. Proti těmto skutkovým zjištěním stěžovatelka v ústavní stížnosti žádným relevantním způsobem nebrojí a pouze opětovně poukazuje na dokument vydaný Městskou částí Praha 10, Odborem stavebním. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že tato skutečnost v kontextu ostatních skutkových okolností rozhodně o "dobré víře" či absenci úmyslu stěžovatelky nesvědčí.
15. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, uvádí Ústavní soud následující. V prvé řadě zdůrazňuje, že ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny negarantuje - jak tvrdí stěžovatelka - "právo na jednání v rodném jazyce". Zaručuje však tomu, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, právo na tlumočníka. Situace popsaná v ústavní stížnosti (tj. předseda senátu uvedl, že nerozumí česko-ruskému projevu), i kdyby se skutečně odehrála přesně tak, jak stěžovatelka tvrdí, proto není ani zásahem, natož pak porušením základního práva podle čl. 37 odst. 4 Listiny. Zásahem do tohoto práva by bylo teprve to, pokud by stěžovatelka hodnověrně prohlásila, že češtině nerozumí a tlumočník by jí nebyl zajištěn. K takové situaci však nedošlo.
16. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelka posléze ani v řízení před Nejvyšším soudem ani nyní v Ústavní stížnosti nijak nerozvedla, co mělo být obsahem tohoto projevu a proč bylo podstatné, aby mu předseda senátu rozuměl, resp. jakou měl tento projev v rámci řízení relevanci. I tato námitka porušení základních práv je proto zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu