Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., t. č. ve Věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 67 To 323/2024-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. srpna 2024 sp. zn. 4 PP 21/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces a na ochranu osobnosti.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 4 PP 21/2024 vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podle obvodního soudu nebyla u stěžovatele splněna ani podmínka polepšení. Hodnocení stěžovatele je v zásadě průměrné. Odsouzený byl do věznice dodán policií, jelikož si nepřevzal výzvu k nástupu do výkonu trestu. Za 2,5 roku výkonu trestu byl kázeňsky odměněn pouze čtyřikrát, což soud považuje za průměrný výkon i při zohlednění jeho neblahého zdravotního stavu. Stejně tak nebyla splněna podmínka prognózy vedení řádného života. Doložený příslib zaměstnání k ničemu nezavazuje společnost, která jej stěžovateli zaslala. Vzhledem k přátelským vztahům mezi jednatelem společnosti a stěžovatelem měl soud pochybnosti, zda příslib nebyl vydán jen pro účely řízení o podmíněném propuštění. Stěžovatelem tvrzené příjmy jsou pak pouhým odhadem. Reálně bude záležet na tržním zájmu o jím vymyšlenou skládačku. Navíc uvedení hračky na trh není podmíněno stěžovatelovým propuštěním na svobodu. Další údajné příjmy (z režie opery) jsou pak podle soudu neurčité a spekulativní. Vzhledem ke stěžovatelově povinnosti hradit vysokou náhradu škody, je zajištění příjmů nezbytnou součástí vedení řádného života. Z této škody stěžovatel zatím nic neuhradil a neprojevil ani skutečnou snahu tak učinit. Omluvné dopisy poškozeným zaslal až krátce před podáním žádosti o propuštění. Ačkoliv mu nelze klást k tíži, že nemůže pracovat, zcela ledabyle se staví k možnosti přiznání invalidního důchodu, čímž se vzdal možného příjmu. Ostatně k náhradě škody byl stěžovatel povinen ještě před dodáním do výkonu trestu a za více než rok nezaplatil nic.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se se závěrem, že u stěžovatele není dostatečně splněna podmínka polepšení a prognózy vedení řádného života; důvodem pro podmíněné propuštění není ani zdravotní stav.
4. Stěžovatel namítá, že v jeho případě je zcela pomíjena skutečnost těžkých zdravotních obtíží a mimořádná aktivita (založení vězeňského divadelního kroužku). Stěžovatel se dále pod vedením odborníků vzdělává v oblasti duchovní a psychologické. Stěžovatel je zároveň pracovně nezařaditelný (uznán třetí stupeň invalidity). Přesto se snaží řešit náhradu škody poškozeným a dokázal si zajistit příslib zaměstnání. Rozhodnutí soudů proto neplní ani reparační funkci. Soudy stěžovateli nespravedlivě vyčítají, že nepožádal o důchod, ačkoliv tak prostřednictvím věznice dávno učinil. Stejně nepřípadné je hodnocení získání "pouze" 4 kázeňských odměn, neboť k tomu přispěla nepovedená operace kýly, po níž musel stěžovatel často ležet. Výroky soudů podle stěžovatele neplní žádný logický účel. Zároveň má stěžovatel podporovat své nezletilé studující dítě a smrtelně nemocnou družku. Zmiňují-li soudy, že stěžovatel dobrovolně nenastoupil do výkonu trestu, přehlížejí, že výzva k nástupu mu doručena nebyla a do ciziny se vzdálil na jeden den, aby přivezl své družce léky.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Po seznámení se se spisovým materiálem nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by soudy jakkoliv porušily jeho ústavní práva. Všechny stěžovatelovy námitky jsou pouhou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Pokouší se tím stavět Ústavní soud do pozice další obecné přezkumné instance, která si na provedené důkazy učiní vlastní názor. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Soudy se v dané věci nijak nezpronevěřily ústavním principům rozhodování o podmíněném propuštění, obsáhle popsaným v judikatuře Ústavního soudu (z nedávné doby viz např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1519/24 ). Soudy v souladu s touto rozhodovací činností posoudily naplnění tří zákonných podmínek podmíněného propuštění, načež logickým a ústavně konformním způsobem odůvodnily, že ve stěžovatelově případě není splněna podmínka polepšení se a podmínka prognózy vedení řádného života.
8. Argumentaci soudů přitom nemůže Ústavní soud nic vytknout. Správně zhodnotily, že při posuzování žádosti o podmíněné propuštění je v podstatě irelevantní stěžovatelův negativní zdravotní stav. Je-li stěžovatelův stav takové povahy, že by trvání výkonu trestu nebylo nadále únosné, je nutné takový stav vyřešit aplikací jiných institutů (srov. např. § 325 trestního řádu), nikoliv podmíněným propuštěním, kterým se naplňuje jiný, specifický smysl resocializační politiky státu. Zároveň není podle Ústavního soudu důvodu, aby byly odsouzení ve špatném zdravotním stavu jakkoliv zvýhodněni při posuzování, zda se již polepšili a zda u nich platí prognóza vedení řádného života.
Uvedené dvě kategorie (zdravotní stav na straně jedné a míra resocializace na straně druhé) spolu zásadně nikterak nesouvisí. Tím méně pak s podmínkami pro podmíněné propuštění souvisí zdravotní stav stěžovatelovy partnerky. Vytknout nemůže Ústavní soud nic ani úvahám soudů o absenci stěžovatelovy snahy řešit náhradu značné škody, ani úvahám o nenastoupení k výkonu trestu odnětí svobody. U těchto námitek soudy vyslechly stěžovatelovy argumenty, nepřisvědčily jim a své závěry řádně odůvodnily.
9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu