Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 63 T 1/2023-5445 ze dne 16. 4. 2025 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 41/2025-5598 ze dne 29. 7. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze zamítl napadeným rozhodnutím návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Nesplnil tedy svou důkazní povinnost ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu.
3. Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze zamítl, přičemž se z větší části ztotožnil s jeho argumentací. Za správný považoval zejména závěr Městského soudu v Praze, že stěžovatel ani na výzvu soudu nedoložil nic k prokázání své nemajetnosti (ačkoliv městský soud konkrétně uvedl, jaké podklady a informace má doložit) a nedostál tak povinnostem plynoucím z ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Vrchní soud v Praze zdůraznil, že si uvědomuje, jak složité může být pro občana jiného státu ve výkonu trestu relevantní skutečnosti doložit, navíc v relativně krátké lhůtě 14 dní. Zároveň však upozornil, že odsouzený na výzvu nijak nereagoval, nedožadoval se prodloužení lhůty apod. Žádné takové kroky navíc neučinil ani v rámci stížnostního řízení.
4. Za nepřípadné naopak Vrchní soud v Praze označil úvahy Městského soudu v Praze, podle nichž stěžovatel může ve výkonu trestu pracovat a prostředky k úhradě nákladů obhajoby si opatřit tímto způsobem.
5. Vrchní soud v Praze konečně dodal, že ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel sám při vazebním zasedání uvedl, že v Bangladéši vlastní pozemek v hodnotě "asi 4 miliony". I vzhledem k této skutečnosti - nad rámec toho, že se stěžovatel nepokoušel svou nemajetnost nijak prokazovat - se tudíž tak i Vrchní soud v Praze přiklonil k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost je na samé hraně naplnění nároků, které na tento typ návrhu klade zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon o Ústavním soudu"). Předně totiž stěžovatel vůbec nespecifikuje, do jakého ústavně zaručeného základního práva mělo být napadenými rozhodnutími zasaženo. To je přitom podstatnou náležitostí ústavní stížnosti (srov. ustanovení § 72 odst. 1, písm. a) zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud přesto návrh projednal, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad, neboť i z mimořádně stručného obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel (materiálně) tvrdí porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
8. Stěžovatel v této souvislosti uplatňuje v podstatě jediný argument. Podle něj obecné soudy při rozhodování o tom, zda dostatečně doložil svou nemajetnost, nesprávně posoudily význam skutečnosti, že údajně vlastní pozemek v Bangladéši. Stěžovatel tvrdí, že po vydání napadeného rozhodnutí doložil Městskému soudu v Praze, že tomu tak není. Navíc zdůrazňuje, že jako osoba omezená na svobodě by nemohl případný pozemek zpeněžit, neboť bangladéšské zákony stanovují prodávajícímu povinnost být osobně přítomný při prodeji nemovitosti.
10. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy - a zejména Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud - se návrhem stěžovatele řádně zabývaly, vypořádaly se s námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí korektně odůvodnily.
13. Ze shora rekapitulovaného odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze plyne, že pro zamítnutí stěžovatelova nároku byly klíčové dva argumenty. Prvním z nich bylo to, že stěžovatel ani na výzvu soudu neosvědčil svou nemajetnost, jak předpokládá ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Nevyvinul přitom ani žádnou další procesní aktivitu, např. snahu o prodloužení lhůty z důvodu jeho objektivně složité důkazní situace. Podpůrně pak Vrchní soud v Praze upozornil i na vyjádření stěžovatele samotného, podle něhož je vlastníkem nemovitosti v Bangladéši, jejíž cena náklady obhajoby dalece převyšuje. Zcela korektně a v intencích nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nejnověji např. nález sp. zn. I. ÚS 1523/25 ze dne 11. 9. 2025 a další judikaturu v něm citovanou) naopak Vrchní soud v Praze odmítl argumenty Městského soudu v Praze týkající se způsobilosti stěžovatele získat potenciálně prostředky k úhradě nákladů obhajoby prací ve výkonu trestu.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že za ústavně konformní je napadená rozhodnutí možno označit již s ohledem na první zmíněný argument - totiž že stěžovatel svou nemajetnost neosvědčil. Ústavní soud si uvědomuje, že osvědčení nemajetnosti může být poměrně složité, a to zejména pro občana jiného státu, který se nachází ve výkonu trestu. V tomto ohledu je ale podstatné, že stěžovatel nevyvinul žádnou procesní aktivitu, která by na výzvu soudu reagovala. Teprve v situaci, kdy by tak stěžovatel učinil (např. požádal o prodloužení lhůty, překlad listin či se snažil kontaktovat příslušný konzulární úřad apod.) a obecné soudy by jeho objektivně složitější situaci nezohlednily, mohl by se Ústavní soud těmito aspekty věci zabývat. Stěžovatel však ani v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci k tomuto aspektu věci nepředestírá a věnuje se pouze problému (údajného) pozemku v Bangladéši.
15. V tomto kontextu poukazuje Ústavní soud v prvé řadě na to, že Vrchní soud v Praze odkázal na (údajný) stěžovatelův pozemek v Bangladéši toliko podpůrně. S ohledem na skutečnost, že se tento odkaz opírá o vyjádření samotného stěžovatele v dřívější fázi řízení, jej však lze považovat za důvěryhodný. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že by pozemek (pokud by jej vlastnil) nemohl prodat, neboť bangladéšské zákony stanovují prodávajícímu povinnost být osobně přítomný při prodeji nemovitosti.
Jelikož v tomto případě nejde o používání cizího právního řádu ve smyslu § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, nemusí soud z úřední povinnosti obsah cizího právního řádu zkoumat. K argumentu stěžovatele je naopak třeba přistupovat jako k tvrzení o skutečnosti dokládající jeho nemajetnost. Takovou skutečnost ovšem musí, jak plyne již ze shora uvedeného, osvědčit. O to se nepokusil, např. cestou konzulárního úřadu Bangladéše příslušného pro Českou republiku, a to konec konců ani v ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senát