Právo na bezplatnou pomoc obhájce a hodnocení majetkové potenciality obviněného
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL. M., advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2025 č. j. 4 To 9/2025-1399 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2025 č. j. 49 T 10/2024-1382, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Ústavní soud v nyní řešeném případě posuzuje zejména, zda obecné soudy porušily právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce. Obecné soudy přihlédly při zkoumání majetkových poměrů i k majetkové potencialitě stěžovatele.
I. Vymezení věci
2. Předmětem řízení před obecnými soudy je žádost stěžovatele o bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 10/2024. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl, že podle § 33 odst. 2 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud považoval za důležité, že věc stěžovatele byla již pravomocně skončena a že stěžovatel byl zastoupen obhájci, které si zvolil sám na základě plné moci. Své náklady na obhajobu si tedy nesl sám. Podle krajského soudu je tvrzení stěžovatele, že neměl prostředky k úhradě své obhajoby, právně nevýznamné. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sám nedoložil žádné relevantní přílohy k podložení důvodnosti své žádosti. Ze spisového materiálu podle krajského soudu také neplyne, že by byl stěžovatel osobou bez prostředků. Zejména poukázal na jeho budoucí majetkovou potencialitu.
3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Přisvědčil argumentaci stěžovatele, že se krajský soud pokusil překlenout zákonný požadavek vyjádřený v § 33 odst. 2 trestního řádu odkazem na několik usnesení Ústavního soudu, ovšem opomenul při tom aktuální nálezy Ústavního soudu. Vrchní soud uvedl, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, podle které je zásadním kritériem současná majetková situace a možnost výdělku obviněného, nikoli nepodložené a hypotetické úvahy o majetkové potencialitě obviněného do budoucna. Poukázal však na fakt, že Ústavní soud úvahy o majetkové potencialitě nevyloučil, pokud jsou opřené o zcela konkrétní okolnosti případu. Závěry krajského soudu shledal s ohledem na zcela konkrétní zjištění k osobě odsouzeného za jednoznačně důvodné. V podrobnostech proto odkázal na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že požádal o přiznání nároku v průběhu řízení o svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to s ohledem na své vazební stíhání, absolutní nedostatek finančních prostředků a aktuální potřebu výkonu obhajoby v situaci trvajícího trestního stíhání. Proti rozhodnutí obecných soudu uvádí v ústavní stížnosti tři okruhy námitek.
5. Zaprvé namítá, že obecné soudy chybně aplikovaly princip "majetkové potenciality" při vyhodnocení žádosti stěžovatele. Nevzaly přitom v potaz aktuální a postupně se vyvíjející judikaturu Ústavního soudu. Svá zamítavá rozhodnutí postavily na možnosti stěžovatele obstarávat si finanční prostředky "postupně" v průběhu výkonu trestu a následně po svém propuštění. Stěžovatel poukázal mimo jiné na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2198/22
, ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. ÚS 3966/17, ze dne 8. 10, 2019
sp. zn. IV. ÚS 2590/19
a především ze dne 3. 12. 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
. Vyjádřil názor, že jeho situace je závažnější, než situace stěžovatelky v posledním citovaném nálezu, kde Ústavní soud shledal porušení jejích základních práv. Omezení osobní svobody, společně se zadlužením, problematickým zdravotním stavem a evidentní nemajetností, považuje stěžovatel za závažnější příjmové a majetkové omezení, než rizikové těhotenství a úpadek stěžovatelky.
6. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud do svého rozhodování zahrnul nepřípustné kritérium zvolení obhájce na plnou moc a přičetl ho stěžovateli k tíži. Učinil tak v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, podle něhož nelze při posuzování návrhu ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu obviněnému klást jakýmkoli způsobem k tíži skutečnost, že má v daném trestním řízení jím zvoleného obhájce na základě plné moci (nález ze dne 10. 6. 2024
sp. zn. II. ÚS 483/23
).
7. Závěrem stěžovatel namítá průtahy při posouzení jeho žádosti, čímž došlo k faktickému odnětí jeho zákonného soudce. Krajský soud v Ostravě, kterému byla žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu adresována v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 trestního řádu, vůbec nevzal v potaz potřebu rozhodnout o žádosti stěžovatele před právní mocí rozhodnutí ve věci samé, ani se nezabýval tím, který soud je v dané chvíli oprávněn o žádosti rozhodovat, a mylně dospěl k názoru, že soudem výlučně oprávněným k rozhodnutí o žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je snad trestní soud rozhodující v prvním stupni. Tím, že krajský soud nerozhodl o žádosti o nároku na přiznání na bezplatnou obhajobu, žádost nepostoupil soudu odvolacímu ani neučinil jiné kroky, aby zabezpečil včasné rozhodnutí o žádosti odsouzeného, porušil jeho základní právo na bezplatnou obhajobu zakotvené v článku 40 odst. 3 Listiny, neboť mu znemožnil realizovat jeho právo na obhajobu a zvolit si obhájce dle vlastního výběru. Stěžovateli tedy nezbylo, než se nechat obhajovat nástupcem svého bývalého obhájce, případně si nechat obhájce ustanovit zcela náhodně prakticky ze všech advokátů sídlících v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, tedy advokátů z celé Moravy a Slezska.
8. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
9. Ústavní stížnost je důvodná.
10. Obecné soudy připustily, že stěžovatel je nemajetný, odmítly mu však přiznat bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu s odkazem na to, že je schopen práce. V tomto směru odkázaly i na některá usnesení Ústavního soudu. Tuto skutečnost nelze uplatňovat "mechanicky", nýbrž ji je třeba poměřovat s ostatními zjištěními vypovídajícími o stěžovatelově majetkové potencialitě. Tomu však soudy nedostály. Soudy se, v rozporu se svými povinnostmi, blíže nevěnovaly aktuálním majetkovým poměrům stěžovatele a řádným způsobem se s touto otázkou nevypořádaly. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
a) Obecná východiska
11. Ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny; viz též čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"] je vedle presumpce neviny základní podmínkou spravedlivého trestního procesu (nález ze dne 25. září 1996
sp. zn. III. ÚS 83/96
, N 87/6 SbNU 123, vyhlášený pod č. 293/1996 Sb.). Jeho součástí je i právo obviněného, který si pro svou nemajetnost nemůže zcela nebo zčásti sám hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, a tomu korespondující povinnost soudu rozhodnout o tom, že náklady obhajoby ponese zcela nebo zčásti stát (nález ze dne 7. dubna 2010
sp. zn. I. ÚS 22/10
, N 77/57 SbNU 43, body 16 a 20). Právo na obhajobu je subjektivním právem, má však přímý vliv též na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání pachatele trestného činu (nález ze dne 13. září 2016
sp. zn. I. ÚS 848/16
, N 174/82 SbNU 693, bod 13).
12. Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů (nález ze dne 1. února 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
, N 12/110 SbNU 115, bod 15). Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné (nejsou opřeny o konkrétní skutková zjištění či srozumitelná kritéria). Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně (nález ze dne 10. června 2024
sp. zn. II. ÚS 483/23
, bod 12, či usnesení ze dne 20. listopadu 2018
sp. zn. III. ÚS 3495/18
, bod 9).
13. V tomto případě trestní soudy postavily svá rozhodnutí na tzv. majetkové potencialitě stěžovatele. Toto kritérium sice starší judikatura Ústavního soudu, obsažená ovšem jen v usneseních, bez dalšího akceptovala, v poslední době je však v některých případech upozadila (citovaný nález
II. ÚS 483/23
, bod 16; též nálezy ze dne 16. února 2021
sp. zn. III. ÚS 3582/20
, N 35/104 SbNU 379, bod 19, a ze dne 31. ledna 2023
sp. zn. IV. ÚS 2198/22
, body 11 a 15). V nálezu ze dne 23. dubna 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
, N 69/93 SbNU 341, označil Ústavní soud za neústavní to, že soudy tehdejšímu stěžovateli nepřiznaly bezplatnou obhajobu s odkazem na pouhou hypotetickou možnost, že stěžovatel bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, jsou soudy povinny vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování (nález ze dne 8. října 2019
sp. zn. IV. ÚS 2590/19
, N 173/96 SbNU 206, bod 11). Založí-li tedy soudy závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím jeho právo na bezplatnou pomoc obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Takový postup zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, protože obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době probíhajícího trestního řízení. Stát navíc nemůže realizaci práva nemajetného obviněného na pomoc obhájce přenášet na tohoto obhájce (nález ze dne 1. září 2020
sp. zn. II. ÚS 1411/20
, N 174/102 SbNU 30, bod 49).
14. Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud hodnocení majetkové potenciality obviněného do budoucna zcela neodmítl, o čemž svědčí již citovaný nález
sp. zn. III. ÚS 3501/20
(zejména body 19 a 20). V něm Ústavní soud zdůraznil, že majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních skutkových zjištění. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného (obdobně například usnesení ze dne 24. července 2024
sp. zn. I. ÚS 1356/24
). Není ovšem možné vycházet z pouhých hypotéz, které by nebyly založeny na učiněných zjištěních. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Majetkovou potencialitu je tak třeba hodnotit komplexně. Ze schopnosti obviněného obstarat si do budoucna finanční prostředky prací nelze mechanicky vyvodit závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Nelze pominout, že reálná možnost zajistit si prostředky na úhradu obhajoby může být oslabována různými skutečnostmi, jako například probíhajícím exekučním či insolvenčním řízení, příp. i záznamem v Rejstříku trestů. Při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu tedy soudy musí vycházet primárně z aktuální majetkové situace a výdělkových možností obviněného. Budoucí vývoj mohou zohlednit také, avšak nikoli v rovině ničím nepodložených domněnek či spekulací.
b) Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
15. Rozhodnutí obou soudů, pokud se jedná o posouzení majetkové potenciality stěžovatele, zůstávají v rovině hypotetické. Krajský soud si neodpustil výchovnou radu, že stěžovatel "musí své pracovní úsilí nasměrovat nikoliv do činnosti protiprávní, nýbrž do činnosti legální" (bod 10 napadeného usnesení krajského soudu). Shrnul, že stěžovatel je osobou "pracovně perspektivní", bude-li sám o práci projevovat zájem. Tento závěr, jakkoliv dobře míněn, je však pouhou spekulací o budoucím vývoji a nemůže být rozhodným důvodem pro nepřiznání práva na bezplatnou obhajobu.
16. I když se vrchní soud snažil závěr krajského soudu korigovat, sám zůstal v rovině pouhých přání a spekulací. Uvedl, že je potřebné, aby stěžovatel pochopil, že páchání trestné činnosti se nevyplácí, a vytvořil si pracovní návyky (odst. 8 napadeného usnesení vrchního soudu).
17. I toto pochybení při posouzení budoucího majetkového potenciálu stěžovatele by ovšem nemuselo zakládat porušení základního práva stěžovatele, kdyby obecné soudy opravdu komplexně zhodnotily aktuální majetkovou situaci stěžovatele a jeho možnost výdělku. Neučinily tak.
18. Skutečnosti, které vzaly obecné soudy v potaz při posuzování majetkových možností, spíše poukazují na nedostatek prostředků stěžovatele, resp. jsou irelevantní. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, soudy nemohou při posuzování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tento nárok odmítnout toliko na základě argumentace, že stěžovatel si svoji neschopnost obhajobu hradit způsobil svým vlastním předchozím závadovým jednáním (např. že jeho finanční tíseň plyne z povinnosti uhradit škodu z dřívější trestné činnosti). Právo na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu je totiž složkou základního práva na obhajobu, které přísluší každému bez rozdílu a za splnění (přiměřených) zákonných podmínek (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
). Soudy nesmějí vyžadovat naplnění podmínek dalších, které v právní úpravě nemají oporu. Klíčová je existence neschopnosti hrazení obhajoby z pohledu současných a potenciálních finančních možností, nikoli míra zavinění jejího vzniku minulým jednáním (nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
).
19. Krajský soud uvádí jenom několik málo argumentů nad rámec výše uvedené hypotézy o majetkové potencialitě stěžovatele a obecného zhodnocení, že stěžovateli jeho věk, zdravotní stav ani jiný důvod nebrání být osobou výdělečně činnou.
20. Zaprvé, krajský soud neměl za to, že by byla plněním dřívějších a nově vzniklých závazků stěžovatele ohrožena jeho výživa. Poukázal na nezabavitelné minimum, které je mu v případě plnění dluhů vždy ponecháno. Podle Ústavního soudu krajský soud posoudil tuto skutečnost nelogicky a nepřezkoumatelně. Krajský soud se vůbec nevěnoval relevantní skutečnosti existence závazků stěžovatele. Neposuzoval jejich četnost, splatnost a výši. Pro rozhodování o žádosti stěžovatele je ovšem klíčové, zda dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021
sp. zn. IV. ÚS 353/21
). To, že mu je při plnění dluhů ponecháno nezabavitelné minimum pohybující se ve výši do 15 000 Kč, naopak samo o sobě nesvědčí o jeho schopnosti hradit si náklady obhajoby.
21. Jedinými relevantními skutečnostmi, které krajský soud v tomto ohledu uvádí, jsou zmínky, že stěžovatel nepobírá dávky v hmotné nouzi a nemá vyživovací povinnost vůči žádným osobám (bod 10 napadeného usnesení krajského soudu). Tyto dvě skutečnosti nejsou ovšem dostatečným základem pro závěr, že stěžovatel je schopen si hradit náklady obhajoby.
22. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní v napadeném usnesení rovněž nezhodnotil majetkovou potencialitu stěžovatele komplexně. Snažil se korigovat nesprávný závěr krajského soudu spočívající převážně na domněnce o budoucí možnosti stěžovatele dostát svým závazkům a uhradit si náklady obhajoby. Jeho posouzení je ovšem také založeno pouze na hypotetickém majetkovém potenciálu stěžovatele.
23. Vrchní soud explicitně uvedl, že si je vědom absence příjmů i majetku stěžovatele. Dále uvedl, že stěžovatel se před vzetím do vazby běžně pohyboval prostřednictvím osobního motorového vozidla, využíval ubytování v chatách a apartmánech a opatřoval si prostředky k výrobě drog. I když stěžovatel tvrdil, že z výroby drog neměl žádný zisk, během hlavního líčení potvrdil, že zajištěné finanční prostředky jsou jeho vlastnictvím. Jednalo se o finanční prostředky ve výši 14 200 Kč, 27 829 Kč a 10 EUR (bod 6 usnesení vrchního soudu). Z toho vrchní soud dovodil, že k páchání trestné činnosti si byl schopen opatřit finanční prostředky (z podobného závěru vychází i krajský soud, viz bod 3 usnesení krajského soudu).
24. Ovšem Ústavní soud shledává takové odůvodnění nesrozumitelným a vnitřně rozporným. Pokud má tato skutečnost prokazovat, že stěžovatel aktuálně disponuje tímto majetkem, tak v tom samém odstavci ji vrchní soud vyvrací poukazem na jeho zajištění, resp. uložení trestu propadnutí věci. Pokud má tato skutečnost dokázat stěžovatelův potenciál zajistit si finanční prostředky do budoucnosti, jedná se o spekulaci (nepřímo) založenou na předpokladu, že stěžovatel bude po výkonu trestu opakovat trestnou činnost, kterou si obstarával finanční prostředky. Alternativně na předpokladu, že stěžovatel bude po výkonu trestu schopen si obstarat stejné finanční prostředky legální činností.
25. Z výše uvedeného plyne, že soudy své závěry o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu založily na hypotetických příjmech, které by stěžovatel někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, pokud by místo trestné činnosti vykonával blíže neurčenou činnost legální. Nezaložily své úvahy o majetkové potencialitě na konkrétních skutkových zjištěných či srozumitelných kritériích a jejich závěry jsou zatíženy zjevným logickým rozporem.
26. Veškeré indicie ve spisovém materiálu v souladu s judikaturou ESLP k čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy vedou k tomu, že stěžovatele je třeba považovat za nemajetného. Ve smyslu judikatury ESLP totiž stěžovatel nemusí prokázat nedostatek prostředků nade všechny pochyby, ale postačí, že neexistují téměř žádné indicie o tom, že by nezbytné prostředky mohl mít (srov. zejména rozsudky ESLP ve věci Twalib proti Řecku, ve věci Maksimenko proti Ukrajině nebo ve věci Pakelli proti Německu). Právní úpravu v § 33 odst. 2 trestního řádu, podle níž obviněný před rozhodnutím o tom, že má nárok
na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, musí osvědčit, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, je potřeba v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy vykládat tak, že není potřeba prokázat nemajetnost nade všechny pochyby, ale postačuje, pokud ze všech indicií předložených obviněným a zahrnutých ve spise plyne, že obviněný je nemajetný.
27. Stěžovatel v nynějším případě neposkytl důkazy o tom, že by neměl prostředky na zaplacení obhájce. Ovšem z jeho situace schází jasné indicie o opaku. Z opisu z evidence rejstříku trestů plyne, že byl v období let 2004 až 2024 celkem desetkrát odsouzen. Ve vztahu ke všem skutkům v nynější věci je speciálním recidivistou. Nikdy nebyl zaměstnán, ani veden na úřadu práce, nepobírá žádné dávky státní sociální podpory a nemá žádný záznam v evidencích České správy sociálního zabezpečení. Nemá žádné rodinné zázemí a v období před vzetím do vazby byl osobou na pohybu, zneužívající drogu metamfetamin (viz bod 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2024 č. j. 49 T 10/2024-1184).
28. Ústavní soud rovněž považuje za nutné poukázat na to, že krajský soud za situace, kdy neshledal důvod pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, vůbec nezvažoval přiznání alespoň nároku na obhajobu za sníženou cenu (viz přiměřeně nález
sp. zn. III. ÚS 3501/20
, bod 20).
29. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zahrnul do svého rozhodování nepřípustné kritérium zvolení obhájce na plnou moc a přičetl ho stěžovateli k tíži. Tato námitka je také důvodná. Ústavní soud se v minulosti opakovaně a zevrubně zabýval nároky obviněných se zvoleným obhájcem na bezplatnou obhajobu. Z jeho nálezové prejudikatury, kterou lze v tomto ohledu jistě považovat za ustálenou, nelze dovodit, že by samotné zvolení obhájce na plnou moc mohlo či mělo být relevantním faktorem při posuzování návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (k tomu viz např. nález ze dne 22. listopadu 2016
sp. zn. IV. ÚS 2295/16
, zejména body 17 až 22 a dřívější nálezy v nich uvedené, nebo nález ze dne 1. září 2020
sp. zn. II. ÚS 1411/20
, zejména bod 34). Krajský soud došel k závěru, že stěžovatel si již svého zástupce zvolil a tak je jeho tvrzení o nedostatku prostředků na obhajobu právně nevýznamné. Krajský soud tuto skutečnost uvedl jako první a jeden z nosných důvodů. Vrchní soud jako soud stížnostní tento závěr krajského soudu nijak nekorigoval. Tento závěr považuje Ústavní soud za svévolný, jelikož pro něj nesvědčí žádný ústavní ani zákonný podklad (naopak Listina v čl. 40 odst. 3 a trestní řád v § 37 a § 38 odst. 1 zcela zjevně vychází z priority obhájce zvoleného).
30. Třetí námitka stěžovatele směřuje proti nesprávnému procesnímu postupu krajského soudu, který měl na základě svého výkladu § 33 odst. 2 trestního řádu způsobit průtahy v řízení o žádosti stěžovatele na bezplatnou obhajobu. Tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou. Stěžovatel podal žádost dne 6. 11. 2024, přičemž o odvolání ve věci viny a trestu stěžovatele bylo rozhodnuto 19. 11. 2024. O žádosti o bezplatnou obhajobu bylo rozhodnuto 13. 1. 2025. Jedná se tedy o dobu něco málo nad dva měsíce. Sám stěžovatel v stížnosti kvitoval, že krajský soud rozhodl rychle, a vymezoval se pouze vůči věcnému posouzení jeho žádosti. V takové situaci není nevyhnutelné formalisticky trvat na tom, aby ve věci rozhodoval soud, u něhož se aktuálně vede řízení o věci samé. Postupem odvolacího soudu, byť podle některé komentářové literatury nesprávného, byla zachována dvojstupňovost rozhodování ve věci bezplatné obhajoby, jakož i hospodárnost a efektivita (rychlost) trestního řízení. Tato námitka je dále nepřípustná v části, ve které stěžovatel namítá, že mu postupem krajského soudu bylo odepřeno právo na nutnou obhajobu. Ústavní stížnost totiž nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé v rámci rozhodování o vině a trestu stěžovatele, ve kterém má tato právní úvaha místo. Stěžovatel měl možnost toto namítat v dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Dokonce tak učinil, jak si Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu.
31. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud porušil právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a napadená rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
V Brně dne 11. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu