Nárok obviněného se zvoleným obhájcem na bezplatnou obhajobu a obhajobu za sníženou odměnu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti I. G., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. srpna 2022 č. j. 0 Nt 1104/2022-31 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 1 To 80/2022-48, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. února 2023, jehož vady byly odstraněny podáním ze dne 20. dubna 2023, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do vícero jemu ústavně zaručených práv, a to především do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na bezplatnou právní pomoc dle čl. 40 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel v ústavní stížnosti zároveň navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy v rozsahu relevantním pro vypořádání ústavní stížnosti
2. Okresní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 trestního řádu v trestní věci, v níž byl stěžovatel vazebně stíhán, a nyní již shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel si bezprostředně po té, co byl policejním orgánem v dané trestní věci zadržen, zvolil obhájce na plnou moc. Posléze u vedlejšího účastníka podal návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Tento návrh odůvodnil především tím, že je nemajetný, bez příjmů a je proti němu vedeno několikero exekucí. Okresní soud shledal návrh nedůvodným. Přitom dospěl k závěru, že "lze očekávat", že stěžovatel bude schopen náklady obhajoby uhradit poté, co bude propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (bude-li odsouzen), neboť je osobou "zcela zdravou" a v "produktivním věku", která bude schopna si zajistit zaměstnání a obstarat si tak odpovídající příjem, z kterého náklady obhajoby uhradí. Odpovídající příjem by si stěžovatel dle okresního soudu měl být schopen ostatně obstarat i ve výkonu trestu, pokud "vynaloží minimální úsilí". K namítaným exekucím okresní soud dovodil, že stěžovatel "může využít akce tzv. milostivého léta, přestože první etapa skončila" neboť má být "zřejmé, že tato akce se bude opakovat, jak vyplývá z mediálně dostupných opakovaných vyjádření vlády", tudíž jeho "reálná míra zadlužení" může být ve výsledku podstatně nižší (pokud by ale své dluhy vůbec zamýšlel řešit, například i prostřednictvím insolvenčního řízení). K majetkové situaci stěžovatele okresní soud konstatoval, že legální majetek zjištěn nebyl. Majetek stěžovatele dle okresního soudu nebylo možno "zcela přezkoumat", neboť se stěžovatel dlouhodobě pohybuje "na poli šedé ekonomiky". Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž výslovně aproboval argumentaci vedlejšího účastníka, již označil za "správnou a odpovídající", a která spočívala v tom, že stěžovatel svou nemajetnost pouze účelově tvrdil, když s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti musel velmi pravděpodobně disponovat nemalou hotovostí, pročež tedy panují důvodné pochybnosti o tom, zdali ve skutečnosti nemajetnou osobou je či nikoli. Dále bylo dle okresního soudu nutné přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel si zvolil obhájce na plnou moc jistě s vědomím, že jde o službu poskytovanou za úplatu, "čímž logicky demonstruje i to, že takovými prostředky musí nezbytně disponovat". Okresní soud v závěru napadeného usnesení shrnul a uzavřel, že za uvedených podmínek nelze než konstatovat, že stěžovatel při zohlednění jeho postupu, kdy si samostatně zvolil obhájce na plnou moc, musí mít nákladům na obhajobu odpovídající majetek či příjmy, byť tyto nejsou z hlediska legálních evidencí a obvyklých postupů soudem identifikovatelné.
3. Krajský soud v reakci na stížnost stěžovatele usnesení okresního soudu zrušil a postupem dle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu nemá. Za důvod zrušení usnesení okresního soudu krajský soud výslovně označil formální vadu spočívající v jeho nesouladu se zákonnými charakteristikami pro dané rozhodnutí plynoucími z § 33 odst. 2 trestního řádu, a to konkrétně nesprávný obsah výroku (jímž byla nesprávně "zamítnuta žádost" stěžovatele, oproti zákonem požadovanému rozhodnutí o tom, zdali obviněný má či nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu; k tomu viz zejm. body 10 a 11 napadeného usnesení krajského soudu). Dále se krajský soud nesouhlasně vymezil vůči některým spekulativním úvahám a závěrům okresního soudu co do možnosti využití programu tzv. "milostivého léta" a existence výnosů z údajné trestné činnosti spočívající v distribuci drog, o něž dle krajského soudu negativní rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou "rozhodně nelze opřít" (bod 12). Ačkoli dále krajský soud okresnímu soudu vytkl i nedostatek pečlivějšího vyhodnocení a odůvodnění některých jeho úvah, celkově argumentaci okresního soudu přisvědčil, "věcně" ji seznal správnou a stížnostní námitky za nedůvodné (body 13 a 14). Po citaci zákonné úpravy obsažené v § 33 trestní řádu (bod 15) krajský soud vyslovil závěr, že stěžovatelem předložené dokumenty (tj. zejm. prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, další čestná prohlášení, policejním orgánem zpracovaný majetkový profil stěžovatele) nelze považovat za dostatečně relevantní podklady pro pozitivní rozhodnutí o jeho návrhu bez toho, aby dále byly podepřeny dalšími důkazními prostředky (bod 16). Dále krajský soud (shodně s okresním soudem) uvedl, že stěžovateli jeho nemajetnost a nulové příjmy neuvěřil, neboť ten přinejmenším "dostatečně nevysvětlil", kde si "opatřuje elementární hmotné prostředky k pouhému fyzickému přežití" (bod 17). Následně krajský soud citoval z vybrané judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zdůraznil skutkovou jedinečnost každého posuzovaného případu a vyslovil přesvědčení, že judikatorní závěry nelze v praxi aplikovat dogmaticky (body 18 a 19). Poté krajský soud v napadeném usnesení předestřel vlastní výklad závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž uvedl, že český soudní systém není "striktně založen" na tzv. precedenčním principu a proto obecné právní závaznosti (tzv. judikatorní) požívají toliko rozhodnutí pléna Ústavního soudu, nikoli rozhodnutí (nálezy) v jednotlivých věcech, tj. obdobně např. u rozhodnutí Nejvyššího soudu mají obecnou závaznost pouze rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí (bod 20). V následujícím bodě napadeného usnesení krajský soud (spíše povšechně) komentoval dle všeho dobrý zdravotní stav stěžovatele, jeho práceschopnost, nekonformní životní styl a "případné nestandardní aktivity", které mohly vést k jeho dluhům (bod 21). V závěrečných pasážích napadeného usnesení (body 22 až 26) se krajský soud věnoval úvahám na téma svobodné volby obhájce obviněným.
V této souvislosti se předně pozastavil nad tím, že stěžovatel si jako osoba údajně zcela nemajetná zvolil obhájce na plnou moc, který obhajobu navíc převzal. Přitom krajský soud uvedl, že "režim neomezené volby obhájce lze uplatnit v případech, v nichž je zmocnitel rovněž srozuměn s tím, že bude hradit rovněž důsledky této volby, jimiž jsou její náklady. V případě, že by tak učinit nemohl (např. právě z materiálních důvodů) nebo z jakéhokoli důvodu nechtěl, nastupují režimy určení advokáta dle §§ 18 - 18c zákona o advokacii a v trestním řízení specifický režim ustanovení obhájce dle § 39 trestního řádu. Nicméně právě opuštění režimu volby obhájce má za důsledek, že výběr jeho osoby již není ponechán na libovůli zastupované osoby, nýbrž je nezbytné podřídit se výběru dle ustanovení § 39 odst. 2, 3, 4 trestního řádu, stanovujícím přísná pravidla rotace advokátů pro ustanovení obhájcem. Není-li takový postup opodstatněn až krajními důvody (což se v daném případu nestalo), nelze akceptovat účelové obcházení výše popsaných režimů dle §§ 18 až 18c zákona o advokacii a zejména § 39 trestního řádu, volbou advokáta dle vlastní úvahy". V následujících bodech krajský soud naznačuje, že se může nabízet "teoretická úvaha o možnosti kalkulu k účelovému obejití rotačního principu pro ustanovení obhájce dle § 39 odst. 2 trestního řádu, a to na podkladě dohody mezi zvoleným obhájcem a zastupovanou osobou", a dále že stěžovateli i obhájci muselo být při uzavírání smlouvy o právním zastoupení a převzetí obhajoby zřejmé riziko, že návrh na přiznání bezplatné obhajoby může být neúspěšný, kteréžto riziko tedy oba podstoupili dobrovolně. Dle krajského soudu platí, že hodlá-li obviněný využít dobrodiní bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, musí počítat "s restrikcí fakticky vylučující neomezenou volbu" konkrétního obhájce. III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba obecné soudy postupovaly neústavně, když se nepřípustně zaměřily na jeho údajnou majetkovou potencialitu a další nerozhodné okolnosti, přestože měly při posuzování jeho nároku na bezplatnou obhajobu vycházet hlavně z jeho příjmových a majetkových poměrů v době rozhodování, a neměly si tak stanovovat dodatečné podmínky, jež nemají žádnou oporu v zákoně. Citují-li obecné soudy v napadených rozhodnutích ze selektivně vybrané prejudikatury, jde převážně o názory již překonané pozdější judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel setrvává na argumentaci, že jediným relevantním kritériem pro rozhodování obecných soudů o případném nároku obviněného dle § 33 odst. 2 trestního řádu je objektivní nedostatek schopnosti hradit náklady na čerpanou obhajobu; historické či současné důvody, pro které se stěžovatel ocitl v nepříznivé majetkové situaci, nemají hrát podstatnou roli, stejně tak jako jeho hypotetické výdělkové možnosti do budoucna. Stěžovatel je fakticky bezdomovcem, bez příjmů a bez jakéhokoli majetkového či jiného zázemí. Je proti němu vedeno několik exekučních řízení, v nichž jsou po něm vymáhány peněžité pohledávky v souhrnné výši jistin 4,7 mil. Kč. Je osobou vyššího věku a má nízký stupeň vzdělání (vyučení v oboru strojní mechanik). V době rozhodování o jeho nároku byl vazebním stíháním omezen na osobní svobodě a hrozil mu dlouholetý trest odnětí svobody. Uvedené skutečnosti obecným soudům dostatečným způsobem osvědčil, přičemž soudy měly navíc jako součást spisového materiálu k dispozici stěžovatelův orientační majetkový profil vypracovaný policejním orgánem, jehož obsah tvrzení stěžovatele potvrzoval. Dále stěžovatel v ústavní stížností s obdobnou argumentací brojí proti závěrům obou obecných soudů o přijatelnosti faktického omezení svobodné volby obhájce stěžovatelem v tom směru, že by v případě obhájce na plnou moc měla být zásadně zúžena možnost přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu oproti obhájcům ustanoveným, a to z důvodu eliminace možného obcházení zákona. Tyto závěry stěžovatel rovněž kvalifikuje jako neústavní z důvodu svévole, neboť nemají žádný poklad v trestním řádu.
5. Ústavní soud vyzval oba obecné soudy a vedlejšího účastníka k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
6. Okresní soud ve svém vyjádření (jednou větou) vyslovil názor, že ústavní práva stěžovatele v řízení porušena nebyla, a odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. K samotnému obsahu ústavní stížnosti a ústavněprávní argumentaci stěžovatele se okresní soud nijak blíže nevyjádřil ani neučinil žádný konkrétní návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.
7. Krajský soud ve svém vyjádření zrekapituloval jím vydané napadené usnesení a odkázal na vybrané body odůvodnění. Nad rámec těchto odkazů se znovu soustředil na tvrzenou správnost jím vyslovených závěrů v bodech 22 a 25 napadeného usnesení ohledně omezení volby obhájce obviněným v případě, že obviněný hodlá využít režimu obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu. Ústavní stížnost a argumentaci v ní obsaženou krajský soud označil za pouhou opakovanou polemiku se zjištěními a právními závěry obecných soudů, která nepřináší do věci nic nového. Přitom na veškeré stížnostní námitky stěžovatelem vznesené již obecné soudy měly dle názoru krajského soudu dostatečně podrobně reagovat v dřívějším řízení. Samotný fakt, že o stěžovatelově návrhu rozhodly negativně a v rozporu s jeho prezentovaným právním názorem, nemůže představovat zásah do jeho základních práv či svobod - ústavní pořádek negarantuje úspěch (v jakémkoli) soudním řízení. Závěrem svého vyjádření krajský soud označil "za přiléhavý postup" odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnost Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Z vyjádření vedlejšího účastníka plyne, že se s napadenými rozhodnutími a jejich odůvodněními ztotožňuje. Obecné soudy se neměly při vydání napadených výroků dopustit žádného podstatnějšího pochybení, natož neústavnosti. Ústavní stížnost vedlejší účastník považuje za "zcela bezdůvodnou". Ve vyjádření popisuje osobu stěžovatele, jeho bohatou trestní minulost a závažnost jím páchané trestné činnosti. Vedlejší účastník se obdobně jako krajský soud ve vyjádření soustředí především na možné omezení svobodné volby obhájce obviněným v případě, že obviněný hodlá využít režimu obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. června 2010 (č. stížnosti 35555/03), z něhož má plynout závěr, že obviněný má právo vybrat si obhájce pouze za předpokladu, že má prostředky na zaplacení jeho služeb. Pokud tedy stěžovatel dle vlastních tvrzení neměl a nemá na zaplacení nákladů obhajoby, bylo dle názoru vedlejšího účastníka na místě, aby mu byl obhájce zajištěn v režimu nutné obhajoby, kde by odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce platí stát (a až pokud by stěžovatel byl pravomocně uznán vinným, byl by následně povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci). Z vyjádření vedlejšího účastníka plyne silný nesouhlas s postupem stěžovatele a jím zvoleného obhájce, když se proti nim vymezuje i ekonomickou (hospodářskou) argumentací, jelikož - řečeno slovy vedlejšího účastníka - v dané věci má být právo na spravedlivý proces zaměňováno s právem obhájce na zisk a jestliže stěžovatel a jeho obhájce předpokládají, že stěžovatel nebude za obhájce platit a obhájce "podojí" Českou republiku, pak nemá mít takový "kalkul" cokoli společného s právem na spravedlivý proces. Žádný konkrétní návrh na rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedlejší účastník neučinil.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli k replice. Stěžovatel ve dvou replikách, které Ústavnímu soudu zaslal, ještě jednou shrnul svoji shora popsanou argumentaci, avšak vyjma poměrně intenzivní reakce na osobní rovinu obsaženou ve vyjádření vedlejšího účastníka, již bez žádných zásadních novot či doplnění, které by byly podstatné pro vypořádání ústavní stížnosti; jejich opakovaná rekapitulace je proto nadbytečná.
10. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výroky jsou napadeny ústavní stížností. Stěžovatel vyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem mu poskytnuté k ochraně jeho práv. Ústavní stížnost splňuje veškeré další zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřením účastníků, vyjádřením vedlejšího účastníka a dalších listin, které poskytovaly dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy (viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 512/12
ze dne 13. března 2013 či nález
sp. zn. I. ÚS 1052/10
ze dne 29. září 2010). Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 1524/15
ze dne 30. listopadu 2016 či nález
sp. zn. IV. ÚS 2372/11
ze dne 3. září 2012). K samotné materii požadovaného přezkumu - tj. k otázce vzniku nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu - se Ústavní soud staví ještě rezervovaněji a jeho rozhodovací praxe v této oblasti je značně zdrženlivá a restriktivní (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. února 2017
sp. zn. III. ÚS 214/17
a ze dne 1. února 2018
sp. zn. I. ÚS 3590/17
). K plnohodnotnému meritornímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v této oblasti Ústavní soud přistupuje jen výjimečně, neboť interpretace a aplikace zákonných podmínek, za nichž případně vzniká obviněnému (a v této věci odsouzenému) nárok na bezplatnou obhajobu, jsou z povahy věci založeny na relativně širokém uvážení obecných soudů, a o neústavní postup může jít teprve až tehdy, lze-li mít bezpečně za to, že vydaná rozhodnutí a závěry v nich vyslovené představují extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočují ze všeobecně (právně) konsensuálních významů či jsou zatíženy zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádají konkrétní zjištění či jiná ústavně použitelná východiska a jsou proto svévolné. Samo o sobě nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2018
sp. zn. III. ÚS 3495/18
).
13. V nyní posuzované věc je však stěžovatelovým námitkám nutno přitakat - obecné soudy se s jeho návrhem nevypořádaly ústavně konformním způsobem. Přitom primárním důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je již závěr obou soudů o tom, že obviněný se zvoleným obhájcem by měl být výrazně omezen v možnosti úspěšně vznést návrh na rozhodnutí o tom, že náklady na jeho obhajobu bude zcela nebo zčásti hradit stát, přičemž tento závěr očividně nebyl závěrem okrajovým. Tento závěr považuje Ústavní soud za svévolný, jelikož pro něj nesvědčí žádný ústavní ani zákonný podklad (naopak Listina v čl. 40 odst. 3 a trestní řád v § 37 a § 38 odst. 1 zcela zjevně vychází z priority obhájce zvoleného). Ústavně zaručené právo na obhajobu je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být posouzena odpovědnost za spáchání trestného činu. Součástí práva na obhajobu je tak právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy toto právo zakotvuje tím způsobem, že předepisuje bezplatné poskytnutí obhájce při splnění dvou souběžných podmínek, tj. že obviněný jednak nemá prostředky na zaplacení obhájce a jednak je obhajoba obhájcem vyžadována zájmy spravedlnosti (tyto zájmy spravedlnosti se v českém právním prostředí promítají především do případů nutné obhajoby). V ústavním pořádku je úprava taková, že dle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je pak trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 platí, že "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Zákonodárce tedy v mezích vytyčených Listinou takto určil podmínky, za nichž právní pomoc v rámci obhajoby bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování těchto podmínek náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní příjmové, majetkové či rodinné poměry obviněného. Lze-li tedy obecným soudům přiznat vysokou míru diskrece co do posuzování naplnění těchto podmínek (tj. podmínek v základu ekonomického či sociálního charakteru), pak v rovině kritéria způsobu volby či ustanovení obhájce žádný prostor pro úvahu zákon nenabízí ani implicitně. Argumentace soudů ve stěžovatelově věci založená na tezi, že obvinění a jimi zvolení advokáti by postupem obdobným posuzovanému mohli obcházet rotační princip v rámci tzv. kolečka u nutné obhajoby dle § 39 trestního řádu, se zcela míjí s podstatou a účelem této právní úpravy a bez legitimního důvodu znevýhodňuje navrhovatele se zvoleným obhájcem oproti navrhovatelům s obhájcem ustanoveným. Trestní řád v § 39 toliko předepisuje poměrně transparentní pravidla pro ustanovování obhájců soudem v případech nutné obhajoby - tato pravidla se obviněných zvoleným obhájcem (logicky) nijak netýkají a nedopadají na ně; absentuje zde tedy především osobní působnost v § 39 trestního řádu obsažených právních norem - jejich adresáty jsou soudy, advokáti zapsaní u toho kterého soudu v pořadníku obhájců a nepřímo též obvinění, jimž jsou advokáti daným postupem ustanoveni.
Ústavní soud se v minulosti nároky obviněných se zvoleným obhájcem na bezplatnou obhajobu opakovaně a zevrubně zabýval a z jeho nálezové prejudikatury, kterou lze v tomto ohledu jistě považovat za ustálenou, nelze dovodit, že by samotné zvolení obhájce na plnou moc mohlo či mělo být relevantním faktorem při posuzování návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (k tomu viz např. nález ze dne 22. listopadu 2016
sp. zn. IV. ÚS 2295/16
, zejména body 17 až 22 a dřívější nálezy v nich uvedené, nebo nález ze dne 1. září 2020
sp. zn. II. ÚS 1411/20
, zejména bod 34). K poukazům krajského soudu a vedlejšího účastníka na rozsudek ESLP ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. června 2010 (č. stížnosti 35555/03) Ústavní soud konstatuje, že nejde o přiléhavý odkaz, a to vzhledem k dosti odlišnému právnímu základu námitek stěžovatele v řízení před ESLP oproti nyní posuzované věci (v řízení před ESLP šlo především o namítanou nedostatečnou úroveň obhajoby státem ustanovených obhájců a porušení práva na obhájce dle vlastního výběru). Přitom formulace z uvedeného rozsudku, na níž se krajský soud i vedlejší účastník patrně odvolávají (bod 152 rozsudku), představuje spíše určité obiter dictum než nosný argument pro rozhodnutí a nelze ji posuzovat izolovaně mimo souvislosti případu či zbytek argumentace ESLP. Ze závěrů ESLP vyslovených v daném rozsudku, že (i) nemajetný obviněný, který v případě, kdy to zájmy spravedlnosti vyžadují, nemá jím zvoleného obhájce, má právo na to, aby mu byl státem obhájce přidělen a obhajoba státem uhrazena, avšak (ii) nemá v takovém režimu nárok na volbu obhájce vlastního výběru, nelze korektně dovodit závěr, že by obviněný se zvoleným obhájcem nemohl úspěšně žádat z důvodu nedostatku příjmů či nemajetnosti soud o přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu (k tomu ostatně také viz čl. 53 Úmluvy). Jde o dvě zcela odlišné situace. Ani v usnesení ze dne 28. ledna 2020
sp. zn. I. ÚS 4091/19
či usnesení ze dne 2. dubna 2015
sp. zn. III. ÚS 205/15
, na která krajský soud odkazoval v napadeném rozsudku v souvislosti s rozsudkem ESLP ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, Ústavní soud nedospěl k závěru, který se snaží prezentovat krajský soud a vedlejší účastník, tj. že by obviněný se zvoleným obhájcem nemohl úspěšně žádat o přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu za podmínek rovných s obviněnými, jimž byl obhájce ustanoven. Naopak, Ústavní soud v obou těchto usneseních zřetelně vycházel z možnosti obviněného se zvoleným obhájcem standardně navrhnout přiznání nároku na bezplatnou obhajobu; stejně tak Ústavní soud učinil i v některých dalších usneseních, v nichž se při odůvodnění odkazoval na rozsudek ESLP ve věci Ciupercescu proti Rumunsku (viz např. bod 13 usnesení ze dne 27. října 2015
sp. zn. I. ÚS 2775/15
). Ostatně ani nutná obhajoba, jejíž využití obecné soudy i vedlejší účastník upřednostňovali, není obhajobou bezplatnou a nepředstavuje bezplatnou právní pomoc podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny, potažmo čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Prostřednictvím institutu nutné obhajoby nejsou a nemohou být naplňována základní práva specificky těmito články garantovaná.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že výklad ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu tak, jak byl proveden okresním i krajským soudem, představuje svévolný výklad zákona, který je rozporný s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy zakotvujícím princip vázanosti soudce zákonem a v důsledku též s právem stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Obecné soudy ve stěžovatelově věci bez jakéhokoli opodstatnění nerespektovaly veřejnoprávní kogentní normu obsaženou v daném zákonném ustanovení a tím, že včlenily do jejich posuzování stěžovatelova návrhu další kritérium v trestním řádu zákonodárcem nepostulované, vybočily z mezí ústavně konformního výkladu zákona.
15. K závěrům obecných soudů o nedostatečně věrohodném osvědčení nemajetnosti stěžovatele Ústavní soud dodává, že budou-li zamýšlet v dalším řízení na tomto hodnocení setrvat, bude na místě, aby vyjevily svůj názor na to, jakým způsobem tak má stěžovatel učinit, jelikož jinak by jej i nadále stavěly do procesně těžko řešitelné situace a zároveň by značně oslabovaly přesvědčivost svých závěrů. Ústavnímu soudu totiž není ani přes všechnu snahu zřejmé, jak významně odlišně by mohl stěžovatel svoji nemajetnost osvědčovat oproti způsobu, jímž činil doposud. V této souvislosti Ústavní soud podpůrně odkazuje na body 24 a 25 nálezu ze dne 7. dubna 2010
sp. zn. I. ÚS 22/10
, v nichž se přímo v kontextu posuzování nároku tehdejší stěžovatelky na bezplatnou obhajobu zabýval problematikou neunesení důkazního břemene ohledně neexistujících skutečností (absence majetku či nedostatek příjmů), a v nichž dospěl k celkem jednoznačnému závěru o tom, že obecné soudy nemohou při tomto svém rozhodování popírat tzv. negativní důkazní teorii, podle které plnohodnotně dokazovat neexistující skutečnosti dosti dobře nelze. Ohledně relevantních poměrů stěžovatele tedy obecné soudy ještě neučinily konečná zjištění. Rovněž z tohoto důvodu se Ústavní soud nyní nebude konkrétněji a jednotlivě vyjadřovat k dosavadním výsledkům posouzení příjmové a majetkové situace stěžovatele obecnými soudy, neboť takové vyjádření by bylo přinejmenším předčasné. Přesto ale Ústavní soud učiní alespoň dvě konstatování. Za prvé - pokud krajský soud argumentačně zdůrazňuje stěžovatelovo nedostatečné vysvětlení zajišťování alespoň "elementárních hmotných prostředků k pouhému fyzickému přežití", pak takový úsudek, pokud by o něj mělo být v nezanedbatelné míře opřeno případné budoucí zamítnutí návrhu, by patrně vybočoval z mezí racionálně obhajitelné soudní úvahy, neboť všechny osoby, jimž může při splnění zákonných podmínek svědčit beneficium bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, fyzicky přežívají. Osoby fyzicky nepřežívající služby obhájce nečerpají - pomyslná laťka příjmové či majetkové nedostatečnosti pro přiznání bezplatné obhajoby je proto zcela jistě podstatně výše. V případě stěžovatele se navíc jeví, že jeho nepřipravenost či neochota blíže vysvětlovat původ případných finančních prostředků určených na zajištění jeho základní obživy (které sice nebyly orgány činnými v trestním řízení zjištěny, ale s nimiž dle obecných soudů musel disponovat), byla dosti pravděpodobně také odrazem zákazu donucování k sebeobviňování (čl. 40 odst. 4 Listiny). Za druhé - krajský soud sice okresnímu soudu správně vytkl spekulativnost některých jím dosažených závěrů, avšak sám se reálně dopustil téhož. Například zmiňuje-li krajský soud "případné nestandardní aktivity" stěžovatele, které mohly vést k jeho exekučně vymáhaným dluhům (jejichž zpochybnění Ústavní soud jinak od nikoho v řízení nezaznamenal), je za účelem alespoň základní přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí nutné, aby tyto aktivity adresně pojmenoval a zároveň vyložil, proč má za to, že k nim nemá být při posuzování návrhu stěžovatele (vůbec) přihlíženo.
Obdobně nelze bez dalšího akceptovat úvahy o hypotetických výnosech z trestné činnosti stěžovatele (zvláště pokud z vyjádření vedlejšího účastníka plyne, že stěžovatel byl nakonec odsouzen za trestnou činnost spáchanou dílem ve stadiu pokusu a dílem ve stadiu přípravy).
16. K otázkám nejednotnosti či rozkolísanosti soudního posuzování splnění podmínek dle § 33 odst. 2 trestního řádu Ústavní soud poukazuje na recentní vývoj jeho nálezové judikatury, která tzv. majetkovou potencialitu obviněných opakovaně a poměrně zřetelně upozaďuje. V tomto směru lze odkázat na nález ze dne 23. dubna 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
, nález ze dne 8. října 2019
sp. zn. IV. ÚS 2590/19
, nález ze dne 16. února 2021
sp. zn. III. ÚS 3582/20
či nález ze dne 31. ledna 2023
sp. zn. IV. ÚS 2198/22
.
VII. Závěr
17. Z výše v bodech 13 a 14 toho nálezu popsaného svévolného výkladu zákona tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v plném rozsahu a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a obě napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
18. Návrhu stěžovatele na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, platí, že všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem si nesou své vlastní náklady (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž přiznání náhrady nákladů tohoto specifického řízení, které mimo jiné nepodléhá soudním poplatkům, je záležitostí zcela ojedinělou. Postup přiznání náhrady nákladů právní zastoupení či dalších nákladů řízení bývá aplikován velmi restriktivně a především z důvodů mimořádně závažně vadného postupu na straně ostatních účastníků či vedlejších účastníků řízení (k tomu viz např. bod 24 nálezu ze dne 19. listopadu 2015
sp. zn. I. ÚS 354/15
, bod 18 nálezu ze dne 24. srpna 2021
sp. zn. IV. ÚS 1507/21
, nebo body 30 a 31 nálezu ze dne 25. února 2021
sp. zn. I. ÚS 3360/20
). Nadto situaci stěžovatele - byť zjevně nedobrou - nelze ani v rovině jeho osobních a majetkových poměrů považovat za jakkoliv mimořádnou v porovnání s jinými stěžovateli nacházejícími se ve srovnatelném postavení a ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud tudíž neshledal důvody, které by výjimečné přiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dostatečně opodstatňovaly.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. června 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu