Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Borise Pátka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku I v části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 13 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení a jíž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
11 Co 179/2025-73 ze dne 20. 8. 2025 a proti výroku II ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 13 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení a výroku V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 48 C 13/2025-53 ze dne 25. 3. 2025, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho podle čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
4. Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 175 000 Kč a omluvy za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 24 C 165/2021. Učinil tak poté, co mu vedlejší účastnice jako náhradu újmy poskytla 25 000 Kč spolu s omluvou.
5. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 13 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu stěžovatele v části 162 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 175 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici se stěžovateli omluvit (výroky III a IV) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 12 018,80 Kč (výrok V).
6. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích II, III a IV a ve výroku V jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I); zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
7. Stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu týkající se nákladů řízení ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb., podle níž se úspěch posuzuje podle základu nároku jako celku. Odvolací soud podle něj mechanicky rozdělil požadavek na omluvu a peněžní zadostiučinění jako dva samostatné nároky, ačkoli vycházely z totožného skutkového základu a směřovaly k odčinění jediné nemajetkové újmy. Tím popřel princip, že při částečném úspěchu závislém na úvaze soudu má být přiznána plná náhrada nákladů řízení. Současně odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení bez jakéhokoli upozornění, čímž zatížil své rozhodnutí překvapivostí.
8. Dále stěžovatel nesouhlasí s výkladem běhu šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku, neboť stát již v jejím průběhu poskytl plnění, které bylo následně shledáno nedostatečným. Nepřiznání úroků z prodlení za období po tomto okamžiku podle něj nespravedlivě zvýhodňuje stát a je projevem neopodstatněného formalismu.
9. Stěžovatel považuje za protiústavní § 9a odst. 2 advokátního tarifu, protože nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva/konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma proti výroku V rozsudku obvodního soudu, který byl změněn částí výroku I rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 864/25 ze dne 11. 9. 2025, bod 10).
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Stěžovatel brojí především proti způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Smyslem tohoto požadavku je zajistit, aby se Ústavní soud mohl soustředit na otázky skutečně zásadního významu. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34].
15. Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje. Obvodním soudem původně přiznaná výše náhrady činí 12 018,80 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení uložená stěžovateli činí 600 Kč. Rozdíl mezi stěžovatelem požadovanou a přiznanou sazbou mimosmluvní odměny představuje přibližně 2 080 Kč za úkon. Tyto částky jsou zjevně bagatelní a nejsou zde okolnosti, které by jejich význam povýšily na ústavní rovinu. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry odvolacího soudu přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25
ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29). Pokud měl stěžovatel za to, že věc přes svou nízkou hodnotu přesahuje jeho vlastní zájmy, bylo na něm, aby tento přesah konkrétně vysvětlil a doložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24
ze dne 8. 4. 2025, bod 31), což neučinil.
16. Kromě toho, argumentace nesprávným použitím advokátního tarifu není v dané věci relevantní. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že úspěch účastníků v řízení byl shodný, a proto nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí tedy nestojí na výpočtu odměny podle tarifu a otázka jeho aplikace na věc nedopadá. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne (viz již odkazované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24), že odvolací soud může změnit výrok o nákladech i v neprospěch odvolatele, aniž by tím byla dotčena jeho základní práva.
17. Co se týče nepřiznání zákonného úroku z prodlení z částky 13 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, jde rovněž o částku, která nedosahuje ústavně významné intenzity (ke dni rozhodnutí Ústavního soudu v řádu nižších tisíců). Ani v této části žádný podstatný přesah stěžovatel netvrdí. Navíc obvodní soud srozumitelně odůvodnil, proč požadované příslušenství nepřiznal, a to s ohledem na neuplynutí šestiměsíční lhůty podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz bod 28 jeho rozsudku).
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Návrh na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu